Oba byli niterně spjati s Brnem, ale také s Hanou, leč skončili ve Starých Hamrech, ležících nedaleko Čeladné. A ještě, ničehož netuše, za nimi z dálky jakoby přispěchal malíř a ilustrátor Adolf Kašpar. Svět umění je dokonalý režisér.

Podle toho, co kdy o sobě Petr Bezruč, alias Vladimír Vašek (1867-1958) a Otakar Bystřina, alias JUDr. Ferdinand Dostál (1861-1931) napsali, potkali se poprvé v zimě 1917 ve sněhové vichřici na Gruni. Fyzicky se ten den poznali při horkém čaji v hostinci „U Charbuláka“, kde nechal Bezruč již na jaře toho roku u paní hostinské pro Bystřinu svoji vizitku. Ale až v zimě mu vzkázal, že bude pár dní na Gruni.

Oba mužové pochopitelně o sobě věděli daleko dříve. Pojil je hluboký vztah k Brnu, k Hané i k Valašsku. Znali dobře svá literární díla a není také divu, že se jejich jména octla 17. května 1917 mezi 222 českými a moravskými spisovateli, novináři a vědci, kteří podepsali „Manifest českých spisovatelů“, o kterém se dnes bohužel dost málo ví. Ten byl poslán „Českému poselstvu na říšské radě“ a jeho autorem byl Jaroslav Kvapil, tehdejší ředitel činohry Národního divadla. Poslanci měli podle textu vypovědět loajalitu monarchii a podporovat práva českého národa, nebo odstoupit. Ve stejný den byl text manifestu otištěn v českém agrárním listu Večer. Z osobností, jejichž jména pomalu a sem tam upadají v zapomnění, manifest podepsali mimo jiné i Methoděj Jahn, Karel Kálal, Josef Kalus, J. S. Machar, Vojtěch Martínek, Arne Novák, František Sokol Tůma, F. X. Svoboda, Růžena Svobodová a mnoho dalších.

Otakar Bystřina si velice vážil Bezručovy tvorby. Především proto se s ním chtěl sblížit. A tak se stalo, že se ve Starých Hamrech potkaly dvě velice rozdílné osobnosti. O šest let starší Ferdinand byl humorista na slovo vzatý, kdežto známá konzervativní zádumčivost Bezručova nebyla kupodivu překážkou jejich velice upřímného přátelství. Bystřina byl bouřlivák. Již za gymnazijních studí v Olomouci (rodák z Věrovan u Přerova) se v hospodě dost vážně střetl se strážníkem, pročež byl ze studia vyloučen. Nakonec maturoval v Chrudimi, absolvoval studia právnická v Praze a jeho právnická kariéra je spjata především s Novým Jičínem. Když mu bylo osmadvacet, potkal se na zamrzlém plumlovském rybníku se sličnou bruslařkou Terezií Horníčkovou, kterou si také v roce 1890 vzal. Jeho tvorba byla skutečnou bystřinou, proto onen pseudonym. Vystihl dokonale vnitřní život a tvář Hané, jeho „Hanácká legenda“ je dodnes svěží humorné dílko. Vyšla poprvé v roce 1904 s ilustracemi Adolfa Kašpara. Bodrý hanácký osmdesátník stařeček Šelepa je na Štědrý den v roce 1790 odnesen anděly do nebe, aby mohl prozkoumat, zda je pravda, co o nebi káže tovačovský pan farář. Domů se Šelepa vrátí po stu letech a způsobí mnoho patálií, zejména pak i „obecnímu véboru“ a nakonec umře. Úžasná jsou i autorova jiná díla (Hanácké figurky, Přes tři řeky, Jak se naši škádlívají či Bystřinův smích) a my v Beskydech se o ně s Hanáky můžeme tak trochu dělit. Některá totiž vznikla na břehu Ostravice.

Do Nového Jičína za ním jezdili Vráz, Masaryk i Vrchlický, velmi dobré vztahy měl se štramberským starostou dr. Hrstkou ze Štramberka. Jezdili sem také Josef Kalus, Jožka Úprka, Martin Zeman, Matůš Beňa, Čeněk Kramoliš či Josef Svatopluk Machar.

A Bezruč zase strašně rád poslouchal jeho hanácké vtipy, vyprávěné v přítelově rodném dialektu, neb sám nikdy žádné nevyprávěl. Říkal mu stařečku, navzdory minimálnímu věkovému rozdílu. Bezruč na něj vzpomínal celý život, píše Zdenka Tomášková v knize Ortel samoty. Nejvíce si vážil Bystřinova upřímného vztahu ke všem lidem.

Když se Otakar Bystřina v roce 1920 dozvěděl, že je na prodej starohamerské fojtství, zvané Kuhejdovice, neváhal a koupil je. Bezruče tím uvedl do rozpaků, nakonec se oba stejným dílem podělili o náklady a Bezruč měl od té doby v podkroví „skrýš v mračnech nebeských“. Po smrti Otakara Bystřiny přebudoval Bezruč nedalekou stodolu na obytný srub, který je dnes památníkem s názvem „Bezručův srub“. Bystřina napsal v jejich společném letním sídle mnoho prací, nakonec i památnou Súchovskou republiku (1926).

My dnešní si ani dost dobře neuvědomujeme, jak je toto bývalé starohamerské fojtství úžasně spjato s projevy moravského uměleckého světa, spojujícího především Hanou a Valašsko. Pár dní po Bystřinově smrti píše Petr Bezruč profesoru Miloslavu Hýskovi: „Těžká rána stihla naší smečku ---veselý stareček odešel, myslím, že budu po něm truchlit do konce života. Vyjeli jsme na Radhošť, odpoledne na Štramberk, druhý den na Radhošť, třetí den na Gruň drahou a čtvrtý den na Třeštíka (kopec Vysoká) pěšky, chtěl vidět naposledy Lysou… rozloučil se s námi písní a 18. 7. ráno zhasl…“

Otakar Bystřina byl pohřben v úterý 21. července na ostravickém hřbitově. Nedaleko jeho hrobu stál Petr Bezruč a hořce plakal. O pár dní později napsal báseň nazvanou „Panychida za duši veselého starečka Otakara Bystřiny“.

and

Vzácná fotografie. Zleva Bezruč, uprostřed Bystřina a zcela vpravo Kalus. Snímek je z úterý 14. července 1931 při cestě oné trojice do Štramberku.

Lidové noviny den po jeho smrti napsaly: Takové odloučené místo našel si Otakar Bystřina pro svůj odpočinek. Aby mohl vidět na modro hor beskydských a byl na blízku svému příteli Petru Bezručovi. I když byl stářím nahrben, měl úsměv nadále v dobrácké tváři.

Autor Bystřinovy monografie Alois Götz v roce 1938 napsal:
„Za několik týdnů potom, aby bylo splněno poslední přání Bystřinovo, bylo tělo hanáckého básníka a spisovatele v Moravské Ostravě pohřbeno žehem, zpopelněno a tak zachováno, vyňato z půdy hor pod Beskydami, Hané a celé Moravě, jíž také Bystřina žil a patřil…“