Od tohoto slavného vítězství českého knížete Soběslava I. 18. února 1126 letos uplynulo 900 let. Je připomínkou nejen vojenského umění, ale i jeho diplomatických schopností.

Začalo to v dubnu předcházejícího roku, kdy zemřel český kníže Vladislav I., který krátce před svou smrtí určil svým nástupcem mladšího bratra Soběslava a to z toho důvodu, že ho považoval mezi členy rodu za nejschopnějšího, což se později potvrdilo. Soběslav se tak stal českým knížetem. To ovšem nebylo v souladu se zásadou tzv. seniorátu uzákoněného v roce 1054 knížetem Břetislavem I., podle kterého se vládcem země měl v takovém případě stát nejstarší žijící Přemyslovec. Tím byl v té době Soběslavův bratranec Ota II. řečený Olomoucký, protože spravoval olomoucký úděl a otevřeně toužil po pražském knížecím stolci.

Soběslav si byl nároků svého příbuzného vědom a tak na podzim roku 1125 podnikl vojenskou výpravu na Moravu a svého příbuzného zbavil vlády nad olomouckým a brněnským údělným knížectvím. Ota si to ovšem nenechal líbit a obrátil se o pomoc na římského krále Lothara III. s prosbou, aby mu pomohl získat vládu nad českým knížectvím, za což mu slíbil trvalé spojenectví. Německý panovník v tom viděl skvělý důvod, jak zasáhnout do vnitřních záležitostí českých zemí a dosadit za jejich vládce Otu, od něhož si sliboval, že bude prosazovat jeho zájmy. Veden vidinou snadného vítězství zahájil na přelomu let 1125–1126 vojenské tažení do Čech.

Ota Lotharovi namluvil, že Soběslav se nezmůže na větší odpor a ten proto neshromáždil dostatečné vojenské síly a spolehl se pouze na válečníky ze Saska, což se mu stalo osudným. Nepočítal ani s tím, že kníže Soběslav včas zareaguje, a věřil v moment překvapení, který mu pomůže srazit protivníka na kolena. V tom se však zmýlil. Kníže Soběslav se brzy dozvěděl o hrozícím nebezpečí a měl dost času na shromáždění vojska. Pro zvýšení jeho bojové morálky si opatřil praporec svatého Vojtěcha, který nechal připevnit na kopí svatého Václava.

Dva dny před střetem začaly Lotharovy oddíly pronikat na české území Nakléřovským průsmykem přes Krušné hory. Postup německých vojsk ale brzdil tající sníh a to se roztáhlo do dlouhé kolony. Kníže Soběslav očekával nepřítele u hradu Chlumec nedaleko nynějšího Ústí nad Labem. Zvolil skvělou válečnou taktiku, kterou dokonale zaskočil dlouhými vyčerpávajícími pochody unaveného nepřítele. Zaútočil se svými oddíly na ohromené Sasy, kteří neměli čas zaujmout bojové pozice. Výsledkem byla krutá porážka Němců, Ota II. Olomoucký bojující jako Lotharův spojenec v bitvě zahynul a sám římský král byl zajat.

Nyní se však projevila státnická velikost knížete Soběslava. On si dobře uvědomil, že nemůže trvale zvítězit nad daleko silnějším protivníkem a tak učinil velkorysé gesto. Římského krále Lothara III. propustil, nabídl mu spojenectví a nechal si od něj udělit Čechy v léno. Dlouholeté války s Německem, které by ničily české země, nebyly v jeho zájmu. Jednání českého vladaře může být vzorem i pro současnou dobu jako příklad správné rozumné reálné politiky. Soběslav I. pak následně několikrát bojoval coby spojenec po boku krále Lothara, jeho vojska se mimo jiné zúčastnila i obléhání vzpurného Norimberku.

Českého knížete po smrti jeho hlavního soka už nikdo na jeho postu neohrožoval a čekalo ho tak 14 let úspěšného panování v mírovém soužití se sousedním Německem. Země za jeho éry prosperovala, Soběslav také vylepšil opevnění Pražského hradu a nechal zde postavit nový knížecí palác.

Kníže Soběslav I. na počest svého vítězství v bitvě u Chlumce už v roce 1126 obnovil zbořenou kapli na Řípu a olomoucký biskup Jindřich Zdík rotundu nyní zasvěcenou svatému Jiří slavnostně vysvětil. Písemná zmínka o této události se nachází v letopisu Kanovníka vyšehradského, který je přímým pokračováním Kosmovy kroniky.

Autor je ředitel Českého královského institutu