Jak je si mnohé z historie podobné. Nedávno jsme debatovali s přáteli o křestním jménu Rudolf. Je u nás dost časté, avšak častěji se pochopitelně vyskytovalo v dobách monarchie. Jak by také ne, když patřilo i českým králům. A kolik že jsme měli českých králů Rudolfů? Pohotovější z nás si vzpomněli na známého Rudolfa druhého, takže z toho vyplynulo, že asi byli dva. Zatímco o tom posledním je veřejnost jakž takž informována díky filmu „Císařův pekař a pekařův císař“, o tom prvním se toho moc neví.

Jak by také mohlo, když ten první, Rudolf Habsburský (asi 1281-1307), se vynořil v našich dějinách poměrně dávno. Tedy hned po smrti posledního Přemyslovce, Václava III., zavražděného v roce 1306 za dodnes nevyjasněných okolností v Olomouci, když tento táhl upevnit své postavení v Polsku. Volební shromáždění české šlechty se tehdy se rozhodlo svěřit korunu manželovi Václavovy sestry Anny, Jindřichu Korutanskému, kterému ještě před zamýšleným polským tažením svěřil správu země právě Václav III. Jednou z teorií o smrti Václava III. je ta, že se rozhodl přestat hýřit a věnovat se spravování státu. A to prý rozčílilo někoho z družiny mladých šlechtických hejsků čerpajících tehdy notně z králova měšce tak, že neváhal vraždit. Je to poučení i pro dnešek, které u nás zatím spolehlivě funguje. Družině úředníků, poslanců a soudců neubírat, naopak, přidávat. Jinak by se mohlo vraždit.

Jenže zde byl římský král Albrecht I. Habsburský, který prohlásil české země za „odumřelé léno“ a rozhodl se jejich správu svěřit svému synovi Rudolfovi, vévodovi rakouskému, čímž popřel dávné právo českých šlechticů na výběr panovníka. A tak se stalo, že Rudolf vtrhnul s vojskem do Čech (chvíli po něm i jeho královský otec) a bojoval s českou šlechtou spíše rozdávanými penězi, než mečem. Výsledkem této obrovské korupce (což nám zřejmě zůstalo dodnes) byl obrat v názorech u řady českých šlechticů (Hynek z Dubé a Jindřich z Lipé) a následný souhlas s volbou Rudolfa za českého krále, což podpořil i pražský biskup a staroměstští konšelé. Rudolf si ovšem musel vzít za ženu Elišku Rejčku, vdovu po Václavu II., především pak zaplatit poměrně vysoké přemyslovské dluhy a potvrdit dávná privilegia české šlechty. Bylo to drahé vítězství.

Jindřich Korutanský prchl z Prahy do Korutan a vrátil se zpět až po Rudolfově smrti (Rudolf zemřel 4. července 1307), aby znovu převzal české otěže. Ovšem vládnout není jednoduché, kdo to neumí, ten se šeredně zadlužuje. To platilo již tenkrát. A skutečně. Jindřichova vláda nebyla úspěšná, země byla soustavně zadlužována (tehdy to brali vážněji než my dnes), až nakonec Jan Lucemburský (ve shodě s jinou českou šlechtou) koncem roku 1310 v čele říšského vojska Jindřicha znovu vyhnal z Prahy. A 7. února 1311 byl mladičký Lucemburk korunován českým králem. Posléze už to znáte, objevil se Karel IV. a tak dále.

Nu a ten druhý Rudolf? 20. ledna si asi málokdo v této zemi připomněl, že v tento den v roce 1612 zemřel římský císař a český král Rudolf II. Habsburský. Moc se toho v naší veřejnosti o něm neví. Mnohé generace byly vychovány silně ideologizovaným filmem o císařském pekaři a pekařském císařovi, který v době vánoční spolehlivě nažene tisíce diváků k televizím. Pomineme-li mistrný herecký výkon Werichův, který snad musel takto složit úlitbu komunistickým bohům, film je to z hlediska historické pravdy velice mizerný.

Ve vědomí našeho lidu dominuje Rudolf II. jako zdegenerovaný Habsburk, který stále rozbíjel vázy a nechal se podvádět pseudovědci, kteří si za peníze ukradené pracujícímu lidu ohřívali špekáčky a vyráběli slivovici. A pak ještě ta Kateřina Stradová. Fuj. Ano. Císař Rudolf II. trpěl bipolární afektivní poruchou a navíc přefiknul všechno, co u dvora nosilo sukně. Mimo jiné si také vydržoval konkubínu Kateřinu Stradovou. To jsou historické pravdy.

Jenže v jeho době se Praha stala centrem evropské politiky a nejvýznamnějším střediskem vědeckého i uměleckého života. Také poprvé centrem monarchie. Tohle by měl vědět každý školák a měl by to také umět popsat. To jsou ty naše národní zájmy.

A tak se na Rudolfovo pozvání dostává do Prahy například Johann Kepler. A předtím Tycho Brahe. A současně také Joost Bürgi. Díky těmto třem mužům si mohli například Američané nebo Rusové spočítat dráhy umělých družic.

Dvorní hodinář Rudolfa II. Joost Bürgi, odvodil způsob výpočtu sinů násobku daného úhlu a posléze objevil logaritmy. Sestavil první tabulky a ty ještě v rukopise půjčil Keplerovi. Ten s využitím poznatků, které po sobě zanechal Tycho Brahe, nakonec objevil zákony, jimiž se řídí pohyb planet. Ten třetí je nejdůležitější – poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet se rovná poměru třetích mocnin hlavních poloos jejich trajektorií. T₁²/T₂² = a₁³/a₂³, kde a₁, a₂ jsou délky hlavních poloos a T₁, T₂ jsou jejich oběžné doby kolem Slunce. A dobře se to Keplerovi počítalo, protože měl vlastně jako první na světě logaritmické tabulky.

A Bürgi mu k tomu vymyslel i zkrácenou formu násobení, kterou používáme dodnes. Mimo to vymyslel i metodu pro numerické řešení algebraických rovnic vyšších řádů. Keplerovy zákony i Bürgiho tabulky byly současně publikovány o deset let později. To, že obsahy ploch opsaných průvodičem planety za jednotku času jsou konstantní, publikoval Kepler jako svůj druhý zákon o deset let dříve. V roce 1609 totiž vydal své první dva zákony. A muž, který dal velkorysou svobodu mužům vědy a umění, je nám již přes šedesát let prezentován jako habsburský zhýralec a maniodepresivní psychotik.

Ve stejnou dobu vydává císař a král český Rudolf II. výnos nazvaný „Majestát“, jímž zaručuje v českých zemích náboženskou svobodu. V roce 1612 na Pražském hradě umírá a nikdy ho již neopustí. Je pochován ve Svatovítské katedrále. Patří tam, neboť podobně jako kníže Václav dělal vše, co se udělat dalo, aby naše země byly aktivní součástí moderní Evropy. A co je pozoruhodné, nikdy tuto zemi enormně nezadlužil. Jinak by to komunisté do toho pekařsko-císařského filmu nějak namontovali.

Až později se ovšem všechno všelijak zpackalo. Konec konců potomci tehdejších packalů fungují u nás bohužel dodnes. Jejich dluhy se bohužel dnešní české a moravské šlechtě zdají přiměřené. Proč? Zajišťují něco, co v dobách obou Rudolfů nebylo známo a což by rozumní tamního světa ihned odmítli. My tomu říkáme sociální smír.