Svatý Kříž je kříž, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus a jenž se stal hlavním symbolem křesťanství. Spojuje se s ním řada historických legend. Podle jedné z nich jej nalezla císařovna Helena, matka Konstantina Velikého, při své pouti do Palestiny dne 14. září roku 320 našeho letopočtu. Proto slaví katolická církev 14. září jako svátek Povýšení svatého Kříže.

Bitva, ve které navždy zmizel svatý Kříž, se odehrála v roce 1187 na severu dnešního Izraele. Nese jméno bitva u Hattínu a odehrála se po druhé křižácké výpravě.

Křižácká výprava číslo II

Druhá křižácká výprava probíhala v polovině 12. století a v jejím čele stanuli na rozdíl od té první evropští panovníci v čele s francouzským králem Ludvíkem VII., kterého doprovázela řada evropských feudálů, včetně českého knížete Vladislava II. z rodu Přemyslovců.

Výprava měla dva cíle. Na východě chtěla pomoci křesťanským státům, které vznikly na území dnešní Sýrie, Izraele a Turecka po první křížové výpravě. Na druhém konci Evropy, na Pyrenejském poloostrově, se evropští panovníci připojili ke španělským křesťanům v boji proti islámským dobyvatelům.

Na východě skončilo druhé křižácké tažení po strategicky špatně naplánovaném obléhání Damašku fiaskem. Na západě bylo úspěšnější, neboť křesťanská vojska pomohla kastilským panovníkům dobýt Lisabon, který byl do té doby pod nadvládou muslimů.

Jeruzalém vs. Saladin

Téměř čtyřicet let po konci druhé křižácké výpravy došlo k dalšímu zásadnímu střetu mezi křesťany a vyznavači Alláha. Proti sobě se postavila vojska Jeruzalémského království, jednoho ze čtyř křižáckých států na Blízkém východě, a sultána Saladina, zakladatele islámské dynastie, která vládla v Egyptě a Sýrii. Do boje proti Saladinovi vytáhla největší a nejdražší armáda, kterou se kdy podařilo křižákům na Blízkém východě sestavit. V jejím čele stál jeruzalémský král doprovázený francouzským rytířem Renaudem, který přišel na Blízký východ během druhé křižácké výpravy a sňatkem dosáhl významného postavení.

Bitva u Hattínu

U dvou kopců, které nesou název Hattínské rohy, se nejdražší armáda nechala obklíčit islámskými vojsky. Následoval masakr, jehož následky popsal jeden z muslimských historiků těmito slovy:

„Mrtvoly byly poházeny po horách a údolích. Procházel jsem okolo nich a viděl jsem obnažené údy padlých, po kusech roztroušené na místě bitvy, rozpáraná těla bez rukou, lebky rozbité údery, podřezaná hrdla, zlomené páteře, zohavené nosy, vydloubnuté oči a vykuchaná těla.“

Saladinovi se podařilo zajmout samotného jeruzalémského krále a další šlechtice. Podle dobových záznamů jim dal velkorysou nabídku: „Váš Kristus vás zradil. Pokud se ho nezřeknete, nebude schopen vás dnes vysvobodit z mých rukou.“ Rytíř Renaud nabídku odmítl, vyznal svoji oddanost křesťanskému Bohu a řekl: „Vím, že nežízníš po ničem jiném než po křesťanské krvi.“

Pozn. autora: V bitvě u Jarmúku na území dnešní Sýrie, která podle některých historiků změnila chod dějin na Blízkém východě, porazila islámská vojska poprvé v historii křesťanskou armádu Byzantské říše. Stalo se tak krátce po vzniku islámu, v roce 636 n. l. Slavný islámský vojevůdce Al-Khalid, po kterém je dodnes pojmenován pákistánský tank, měl tehdy svému křesťanskému protivníkovi říci: „Zvykem Arabů je pít krev a bylo nám řečeno, že římská krev je ta nejsladší, a proto jsme přišli, abychom ji prolili a ochutnali.“

Konverze, nebo smrt

Renaudův osud byl zpečetěn. Saladin vytáhl svoji šavli a sťal mu hlavu před zraky všech. S useknutou hlavou poté Saladinovi pobočníci pochodovali po muslimském ležení. Následně dostalo více než 200 zajatých řádových rytířů na výběr mezi konverzí k islámu a smrtí. Většina z nich zvolila smrt. Islámský historik uvedl: „Každý ze Saladinových vojáků prosil, zda by nemohl zabít některého z nich. Sultán přihlížel s pobavenou tváří.“ Zbytek zajatých vojáků byl prodán do otroctví.

Bitva u Hattínu měla dalekosáhlé důsledky. Značná část rytířů z křižáckých států v bitvě padla. Více než padesát křesťanských měst a opevnění následně padlo do rukou sultánových bojovníků. Největší ztrátou bylo město Jeruzalém, do kterého vstoupila vojska Saladinova několik měsíců po masakru u Hattínu.

Podruhé v historii ztratili křesťané vládu ve svatém městě Jeruzalémě. Poprvé se tak stalo po bitvě u Jarmúku v roce 636 našeho letopočtu, kdy se území dnešního Izraele, Sýrie a dalších států dostalo po staletích řeckého, římského a křesťanského vlivu pod islámskou kontrolu. Krutý osud křesťanů po prvním pádu Jeruzaléma popisuje kniha, jež se stala ve středověku velmi populární a kterou si lidé připomínali ještě 700 let po jejím napsání. Kniha se jmenuje „Apokalypsa Pseudo-Metodějova“.

Svatý kříž ztracen

U Hattínských rohů končí také stopa svatého Kříže, který s sebou křižácká vojska nesla do bitvy jako symbol své víry. Podle historických pramenů jej vítězný Saladin nechal vystavovat jako trofej v Damašku potupně horním koncem dolů. Osud svatého Kříže je jednou z přetrvávajících záhad křižáckých výprav. Podle jedné legendy byl zničen při nájezdu Mongolů na Bagdád, podle dalších byl ukryt v neznámém klášteře.

Pád Jeruzalému po bitvě u Hattínu byl pro křesťany těžkou ranou. Papež Urban III. po obdržení zprávy o ztrátě svatého města údajně zemřel žalem. Jeho nástupce vyzval k vyslání další křižácké výpravy, již třetí v pořadí.

Psáno pro server Sýr zdarma