Nikoliv jen mezi pasivní oběti, ale k aktivním odpůrcům nacistických okupantů a některých jejich českých pomahačů patřil uprchlík z lágru v Letech, Rom Josef Serinek (1900–1974).

Jeho příběh už byl po listopadu 1989 mnohokrát přetřásán. Do Romano hangos jsme proto vybrali výňatek z publikace Bořivoje Nebojsy (pseudonym Hynka Jurmana) Jak to bylo s partyzány (nakl. Sursum, Brno, Tišnov, 1998, s. 11–16, 28–30). Jde o kontroverzní knihu poznamenanou někdy i bulvárním stylem, chybějícími odkazy k pramenům a určitým provincionalismem autora. Vypovídá však o partyzánském životě neotřele, bez zamlčování jeho stínů a surovostí, vyhýbá se patosu, ale hlavně: všímá si také rasových předsudků uvnitř samotného antifašistického hnutí odporu, což bezelstně dokumentuje samotný závěr textu.

Pavel Pečínka

-------------------------------------------------------------------

Josef Serinek uprchl 15. září 1942 z tábora v Letech u Písku. Dostal se na Českomoravskou vysočinu, do lesnatého a nepřehledného kraje, kde bylo snadné najít dobrý úkryt. V červnu 1943 spatřil a uslyšel poprvé v životě rozhlas. Stalo se to u Borovnice, v rodině u Matějů, na samotě Pod Kutinami. Zde se seznámil s Františkem Hyškou-Novákem. Hyška pak přivedl podplukovníka Svatoně se Soškou, a ti jednoho dne přišli i s generálem Lužou. Rýsoval se tak budoucí partyzánský oddíl, který nesl název Čapajev, ale mezi lidmi byl známější pod jménem Černý. Tak říkali obyvatelé i spolubojovníci Serinkovi.

V září 1943 už měl kolem sebe 28 uprchlých zajatců, chyběly mu však zbraně. Svatoň nebyl schopen žádné dodat, a tak první bubínkový revolver získal Serinek od Žličaře z Daňkovic. Serinek dokládá, že Rusové okrádali nejen obyvatele vesnic, ale i sebe navzájem. Když někdo získal něco lepšího, hned se na něj ostatní vrhli. Vloupali se i do chaty malíře Fialy ve Valdorfu (dnešní Podlesí u Sněžného). Serinek přiznal, že skoro každý navazoval kontakty s ženskými, sám jen namátkou věděl o třech těhotných, holky se však samy nabízely, aby nemusely do Reichu do práce. Na Odranci sebrali Serinkovi partyzáni dvě kola, v Sulkovci zase budík. Když začal zvonit, Rusové ho v úleku rozstříleli. Zdaleka nejhorší však bylo, že mnozí partyzáni šmelili za kořalku i pistole, které Serinek tak těžko sháněl. Podle jeho vzpomínek měli v létě 1944 všichni dohromady jen asi 15 revolverů a pistolí. Sám Serinek dostal od své budoucí manželky vojenskou pušku a 200 nábojů.

Pomsta za Lužu

V říjnu 1944 vedl Serinek s Bachmutskim trestnou (dodnes rozpačitě přijímanou) výpravu proti českým četníkům v Přibyslavi, z nichž někteří zastřelili 2. října 1944 v Hříšti generála Vojtěcha Lužu a poručíka Josefa Koreše z (prozápadní) odbojové skupiny Rada tří. Mstitelé byli vyzbrojeni granáty a pěti pistolemi. Na přibyslavském náměstí se partyzáni zamíchali do zástupů lidí před biografem a po půl hodině se vydali k četnické stanici. Nastal výslech. Zjišťovalo se, kdo z četníků střílel ve Hříšti. Soud dopadl jednoznačně. S Mečířem byl nejdříve do sklepa odveden Kunderka a tam po nich bez rozkazu Bachmutskij vypálil, okamžitě se přidal Serinek a oba četníci padli do uhlí. Vzápětí přivedli zbývající tři, kteří se snad domnívali, že budou ve sklepě pouze zavřeni. Ale podle Serinka „Nikolaj Bachmutskij vypálil dva zásobníky, já jeden a pak si ještě ostatní vystřelili“. Kořistí z četnické stanice se staly pouze tři revolvery, dalekohled a pendrek. Při akci zemřeli i někteří nevinní, což nelze omluvit. Na druhé straně po událostech v Přibyslavi mnohdy stačilo jen zabouchat na dveře a četníci se vzdávali, četnický aparát se diferencoval na oddané přisluhovače okupantů a na příznivce odboje, jichž bylo daleko více.

Serinek samozřejmě nevzpomínal jenom na ničemy, i poctiví bojovníci byli v jeho oddíle. Za celou dobu jím prošlo na 150 sovětských uprchlíků, z nich ho však mnozí chtěli zastřelit. Příčilo se jim, že je černý Cikán vede k mravnosti a slušnosti. Serinkův oddíl spolupracoval nejvíc s Radou tří, po příchodu sovětských výsadků pak se skupinami Jermak a Doktor Miroslav Tyrš. U tyršovců vydržel Serinek zbytek války, účastnil se například květnového přepadení bystřické školy a dožil se svobody.

Po válce provozoval Josef Serinek známou hospodu ve Svitavách a na odboj zanechal cenné paměti, které diktoval historikovi Janu Tesařovi na podzim 1963. Když přišlo k Hartmanům Serinkovo parte, napsala paní Hartmanová: „Tak odešel dobrý člověk, který za okupace mnoho vykonal, přestože to byl Cikán“.

Text vyšel v březnovém Romano hangos 4-2009 na www.srnm.cz