„Edle Herrn, da habt Ihr den anderen“ (Urození pánové, tady máte toho druhého). Těmito slovy Jindřicha Matyáše Thurna byla doprovázena defenestrace 23. května 1618, která, jak se později ukázalo, tragicky ovlivnila postavení českých zemí na další tři století. O dva dny dříve před tímto klíčovým dnem historie českých zemí se konal v pražském Karolinu sjezd nekatolických stavů. V atmosféře, kdy se protestantský český stát (Země Koruny české / Länder der Böhmischen Krone) dostával do stále větší opozice vůči Matyáši Habsburskému (syn Rudolfa II., sídlo monarchie přenesl z Prahy do Vídně). Z Pražského hradu obdržely stavy při zahájení sněmu oznámení, aby se dostavily do české dvorské kanceláře k přečtení císařova dopisu. Ten obsahoval pouze císařův nesouhlas s konáním protestantského sněmu, který zakazoval.

Určujícím faktorem pro život na počátku 17. století v českém státě byla náboženská otázka. Obyvatelstvo se v naprosté převaze hlásilo k luteránství, českým bratřím a utrakvismu (kališníci, přímí nástupci z období husitství). Katolictví představovalo naprosto marginální cizorodý prvek, o to fanatičtěji však prosazovaný kruhy okolo vládnoucích Habsburků, a ve své podstatě působilo také silně protičesky. Charakter obyvatelstva a státu obecně byl pak dvojnárodnostní, kdy vedle sebe žili Češi a Němci. V této době neexistovalo rozdělování dle národnosti, příslušníci obou národností byli nezřídka bilingvní. Známé projevy nenávisti mezi Čechy a Němci se objevily až v dalších staletích pod vlivem již jiných historických okolností a vývoje. Vůdčí postavou českých stavů se proto v té době mohl stát Jindřich Matyáš Thurn (Heinrich Matthias Graf von Thurn), který sám pocházel převážně z německého prostředí, českou měl matku, ale do styku s českým jazykovým prostředím přišel až v pozdějším věku. Česky se již proto nenaučil příliš dobře. Přesto se stal jednou z největších osobností našich dějin a celý svůj život zasvětil práci pro český stát.

K tomu, aby se mohl zapsat do naší historie, mu nahrála bouřlivost jeho doby. V letech 1575 – 1578 studoval bratrskou školu v Ivančicích na Moravě. Zde se tedy pravděpodobně zformovaly jeho postoje. Později studoval na škole ve Velkém Meziříčí, která byla ekvivalentem dnešního gymnázia. Jako císařský diplomat působil na Blízkém východě a v císařské armádě se angažoval v boji proti Turkům. V Čechách se usadil na Jičínsku a byl přijat mezi české stavy. Své schopnosti mohl prokázat již v roce 1611, kdy do Čech vtrhla armáda pasovských žoldnéřů. Ta se dopouštěla zvěrstev na obyvatelstvu a vypalování vesnic. Nikdo jejímu postupu zpočátku odpor nekladl, pouze Petr Vok z Rožmberka dokázal za cenu celého svého jmění bránit vlastním vojskem své panství v jižních Čechách. Až u Prahy zorganizoval Jindřich Matyáš odpor a po zformování zhruba sedmdesátitisícového stavovského vojska došlo k rychlému vytlačování pasovských z Čech a jejich pobíjení na útěku.

O několik let později na sněmu v Karolinu již české stavy Jindřichu Matyáši přísahaly, že budou stát při něm, a vyzvaly ho, aby neuposlechl císařovy výzvy k cestě do Vídně. Politika té doby byla již velmi složitá a nelze uvádět veškeré podrobnosti. Podstatné se událo o dva dny později, již zmíněného 23. května. Zástupci českých stavů dorazili na Hrad, aby vyřkli rozsudek nad místodržícími Vilémem Slavatou z Chlumu a Jaroslavem Bořitou z Martinic. Spolu s nimi byl při defenestraci vyhozen z okna také písař Fabricius, který proti aktu defenestrace protestoval. Zřejmě všeobecně se ví, že defenestrace nezpůsobila ani jednomu z odsouzených nepřátel stavů ztrátu života. Tento moment se stal nejen začátkem českého stavovského povstání, ale také roznětkou pro vypuknutí třicetileté války. Důsledky, které z toho pro zemi vyplynou, si pravděpodobně nikdo z aktérů nedokázal ani uvědomit. Neuvědomovali si zřejmě ani to, že jsou posledními představiteli Čechů, kteří vedou svou vlastní samostatnou českou politiku. Kdyby znali následky svých činů, pravděpodobně by povstání nikdy nezahájili.

Povstání, které bude zakončeno tragédií na Bílé hoře, předcházely střídavé úspěchy obou stran. Vojsko českých stavů dokonce došlo až k Vídni. České stavy si za krále zvolily Fridricha Falckého. Ten se zapsal do povědomí Čechů jako zimní král a synonymum pro neschopnost. Ve skutečnosti však byl Pražany oblíben pro své vstřícné a na poměry v našich zemích dosud neznámé lidové vystupování. Jeho (ne)vystoupení na Bílé hoře nebylo projevem osobní zbabělosti, ale jako celé tehdejší reprezentace výsledek neuvěřitelného podcenění nastalé situace a následné zbytečné paniky, kdy bylo možno porážku ještě zvrátit.

Po porážce na Bílé hoře se Jindřichovi Matyáši podařilo ze země utéct. Nepotkal ho tak osud českých pánů a nejlepších představitelů země (mj. např. lékaře Jana Jesenia, českého pána slovenského původu). Co stálo na počátku jako předzvěst slávy, skončilo bestiální popravou a rozvěšením hlav českých pánů na vybraná místa v Praze k připomínce Čechům „navždy“. Osud tomu asi chtěl, aby ještě jednou Jindřich Matyáš dobře zasáhl. V listopadu 1631 vstoupil do Prahy spolu se Sasy (protestanti, spojenci Čechů; spolu s ním také Václav Vilém z Roupova, další z hlavních postav českého odboje). Díky tomu se tak mohlo dostát obřadného pohřbu a uctění popravených pánů, jejichž lebky dosud visely. Díky pomoci bývalého písaře, Mikuláše Diviše z Doubravína (po Bílé hoře ztrestán přibitím jazyka k šibenici) mohly být lebky popravených identifikovány a s popisy jmen uloženy do krabic. Následně byly převezeny obřadně do Týnského chrámu, kde byla odsloužena zádušní mše. Všichni věděli, že osvobození Prahy může být pouze dočasné. Ostatky popravených pánů proto byly uloženy na (dodnes) neznámé místo s cílem vyloučit jejich další zneuctění.

Sám Jindřich Matyáš Thurn strávil zbytek života v zahraničí, kde se až do konce marně snažil pracovat pro zvrácení situace. Pohřben je v Livonsku, dnešním Estonsku, kde zemřel v roce 1640.

Jindřich Matyáš Thurn byl s nadsázkou tak trochu Janem Žižkou 17. století. Spolu s českými stavy se však ocitli v jiné době, daleko modernější a komplikovanější, než bylo husitské 15. století. Přestože na husitský odkaz čeští páni spolu s Janem Matyášem možná mysleli, nemohli již zopakovat jejich úspěchy a postavit se „proti všem“. Stála proti nim koalice sil disponující obrovskou materiální a finanční převahou. Dobrodružství českých stavů tak nakonec bohužel způsobilo naprosté rozvrácení českého státu, jeho rozbití, později zánik zemí Koruny české jako instituce a jejich velmi nevýhodné pozice v rámci habsburského soustátí. O každý ústupek, zlepšení i jen o možnost mluvit při úředních jednáních česky museli jejich potomci později usilovat především šikovnou diplomacií.

Poznámka: Případným zájemcům o problematiku autor doporučuje knihu Staroměstská poprava českých pánů a měšťanů (Vladimír Liška, Nakladatelství XYZ ve společnosti Albatros Media a.s., Praha 2016, ISBN 978-80-7505-356-5), ze které také čerpal.