Dne 30. 9. 1938 odmítají čs. vláda a prezident Beneš hanebný mnichovský diktát a potvrzují pro armádu již několik dnů vyhlášený nejvyšší stupeň pohotovosti. Následujícího dne ve 4.00 ráno překračuje německá armáda československou hranici po celé její délce na západě a severu a na jihu bývalou čs.- rakouskou hranici. Protesty francouzské a anglické vlády zůstávají bez odezvy. Fall Grün se stává skutečností. Jeho realizace se však od počátku setkává s překážkami. Česká zastaralá letadla jsou sice na svých letištích nebo ve vzduchu z větší části zničena, Praha a další města hoří, ale několikametrové betonové stropy pevností bombám odolávají. Německé tanky narážejí na téměř souvislou linií čs. opevnění. Nejprve jim brání v postupu železné kolíky propletené ostnatým drátem, ocelové rozsocháče (později z rozkazu maršála Rommela na normandské pobřeží přemístěné tzv. „české ježky“), betonové stěny příkopů a protitankové sloupy. Za těmito překážkami již první linie lehkého opevnění tvořená lehkými objekty vz. 36 bráněné oddíly SOS (Stráže obrany státu), železobetonovými kulometnými hnízdy a tzv. „ řopíky“, pevnůstkami vz. 37, obsazenými útvary ZOP jako součástmi pěších pluků před linií hlavního opevnění zastavuje německý postup. Na jak dlouho? Výzbroj německých tanků na beton pevností nestačí a německé armádě chybí dělostřelectvo k jeho rozrušení.

Francouzská a anglická vláda konají horečné porady. V Londýně a Paříži pochodují statisícové davy s transparenty vyjadřujícími odpor vládě a solidaritu s Československem. Teprve po dvou týdnech prorážejí německé prvosledové pancéřové oddíly a ženisté na několika místech linii čs. opevnění. Namísto kulometů a pušek je tentokráte „vítají“ 4 cm kanony a 10 cm houfnice zabudované do těžkých pevnostních srubů a tvrzí, jejichž přehradná palba německé tanky opět zastavuje. Zázemí tvrzí tvoří rozsáhlé podzemní prostory vybavené municí, potravinami a vším potřebným na několik měsíců. Na jihu, na rakouské hranici, nejsou sruby a tvrze, ale od r. 1936 zde bylo vybudováno na tisíc betonových pevnůstek, za kterými stojí 380 000 mužů elitních divizí pod velením českého Pattona, armádního generála Lva Prchaly. Protesty veřejnosti evropských demokratických zemí a amerického prezidenta Roosevelta a beton čs. pevností chrlící oheň na německou pěchotu ničí morálku německých vojáků. Původní časový plán se hroutí a po třech týdnech odporu čs. armády způsobujícího, že německá armáda stále bojuje o hlavní obranné postavení, dochází ke zvratu. Francie vypovídá Německu válku a Anglie se jménem Nevilla Chamberlaina připojuje. Německo, chráněné jen několika podřadnými divizemi, se ocitá ve smrtelném nebezpečí boje na dvou frontách. Hitler couvá. Ještě než francouzská armáda zaútočí na Západní val, tak Hitler v Hnědém domě v Mnichově vyhlašuje, že válku vyprovokoval Beneš, ale že Německo na důkaz svých mírumilovných úmyslů zastavuje útok proti Československu.

A jeden neustoupil…

Takto mohla vypadat historie, kdyby… kdyby srdce jednoho muže bylo mužnější a bylo v něm něco z té odvahy, co byla v srdci každého vojáka za betonem. Protože nebylo, tak musela pohasnout i odvaha v milionu srdcí ostatních mužů, kteří od prvního nedostali rozkaz… Mnoho pamětníků z té doby již zemřelo, ale ty nejpevnější zůstaly – pevnosti. Němí svědci velkého vzepětí národa, které zlomil jeden muž. Nikoli Hitler, ale jeho vlastní prezident. Nebylo jiné volby, jejich přísaze, že na ochranu své vlasti a za její svobodu položí své životy, předcházel slib, že ve všem budou poslušni svého prezidenta a své vlády. Tento neřešitelný rozpor vyřešil jeden z nich, četař Arnošt Hrad, když se po rozkazu opustit pevnosti a vydat je nepříteli, zastřelil. V dopise na rozloučenou své matce napsal: „Jako voják musím uposlechnout rozkazu, smrt mne však této povinnosti zbaví. Chtěl jsem být dobrým obráncem vlasti. Chtěl jsem uhájit to, za co otec bojoval. Člověk míní, ne Bůh, ale Hitler mění. Na srub jsme napsali VYTRVÁME. Já vytrvám na svém místě do poslední chvíle, až do rozkazu opustit území. Pak teprve vás opustím s přesvědčením, že nemohu již více pro vlast vykonat…“

Jeho druzi ustoupili. Nic jiného jim nezbylo. Nemuseli se stydět. Z rozkazu toho, kdo se bál. Jak zní druhá část veršů Fráni Šrámka, kterými jsme nadepsali náš článek?

Dnes již skoro nikdo nezná jméno statečného četaře Jana Palacha z r. 1938, vždyť málokdo z mladých lidí o této době něco ví. Dnes nevědí, ale i ti starší, středního věku. Vědí však jiní a dělají vše pro to, aby čs. pevnosti dokumentující dobu zrady, ale i naděje neupadly do zapomenutí. Jsou sdruženi ve Společnosti přátel čs. opevnění, o.p.s., která vznikla v r.1990 a o které se ještě zmíníme. Jejich mužem je ten, který neustoupil, nikoliv tehdejší vrchní velitel, který ustoupil.

Malý velký, ale kontroverzní muž

Jakým symbolem se pro svoji zemi vlastně stal onen malý velký, ale kontroverzní muž, bez kterého by Československo, jak pravil T.G.M., nebylo, ale skrz kterého také jednou skončilo a podruhé ztratilo samostatnost. Jaký by byl osud Československa s jinou hlavou státu nevíme, ale víme, že miliardy vynaložené na stavbu opevnění a další na armádu a její výzbroj byly vyhozeny zbytečně. Jaký smysl má vynakládat takové obrovské finanční prostředky a budit národ k odporu, když se pak srdce toho nejvyššího zachvěje? Než se zmíníme o knize „Kramářův soud nad Benešem“, pokusme se dále o psychologicko-politickou analýzu muže, který se podvakrát hrou osudu ocitl v situaci, které nikdo jiný nečelil.

Politické a historické souvislosti, které vedly k Mnichovu, popsal Edvard Beneš v části svých pamětí nazvaných „Mnichovské dny“. Tam vylíčil dramatické události v r. 1938, ale pokusil se i o svoji obhajobu, se kterou se potom zabývala řada historiků a publicistů. Na tuto knihu navázal dalším dílem Pamětí, nazvaným „Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství“. Jako by již tímto názvem chtěl autor naznačit, jak správné bylo jeho mnichovské rozhodnutí – jeho tehdejší předpoklad se naplnil, přišla válka a s ním vítězství i pro nás. Jeho pováleční životopisci tuto jeho vítěznou legendu jen rozvíjeli, např. Edward B. Hitchock v knize „Zasvětil jsem život míru“ (Praha 1946) nebo Compton Mackenzie „Dr. Beneš“. Jeho tehdejší odpůrci, které E. Beneš již během války odstavil na vedlejší kolej (Prchala, Hodža, Osuský a další) byli „deklasováni“ nejen prezidentem, za kterého se postavili Spojenci, ale i vývojem událostí, které mu „přece“ daly za pravdu. Teprve jeho další kapitulace v r. 1948 a proměna demokratického Československa na sovětskou gubernii rozšířila řady kritiků i jeho první kapitulace. Protože, i když se obě události lišily, měly společného jmenovatele – Edvarda Beneše.

Je třeba bojovat…

Důvody, které Beneše vedly k přijetí mnichovského diktátu, jsou obecně známé a zabývala se jimi řada historiků. Sám E. Beneš se je pokusil vyložit i velení armády dne 29. 9. 1938, kdy vešlo ve známost, že do Mnichova přijíždějí účastníci konference iniciované italským diktátorem Benitem Mussolinim. Tato akce totiž vyvolala protiakci. Z bojového stanoviště vrchního velení čsl. armády v zámku Račicích (u Vyškova) telefonuje armádní generál Ludvík Krejčí na Pražský hrad generálnímu inspektoru armády a ministerskému předsedovi generálu Syrovému, že jakékoli další ústupky po odmítnutí anglo-francouzského plánu nepřicházejí v úvahu. Dalším adresátem je prezident republiky. Tomu Krejčí posílá telegram, který jako depeši č. 2409 doručuje kurýr neprodleně do kanceláře prezidenta republiky: „Pane prezidente, s obavami pohlížíme na konferenci v Mnichově, kde bez naší účasti se má dnes dělit naše území, zatímco naše armáda bude ve dvou dnech úplně pohotova zadržet útok snad všech sil Německa bez velkého nebezpečí, nepůjde-li proti nám Polsko. Západní velmoci dosud ustupovaly Hitlerovi z obav před možnou válkou; nechť jsou však vyrozuměny, že dnes bude velmi těžko naši velmi dobře vyzbrojenou armádu s výbornou morálkou stáhnout, zejména z opevnění, a postaviti ji před fakt, že bez jejího zásahu se stát oklešťuje… Je proto třeba rázně se též již jednou ohradit proti Hitlerovým požadavkům.“ Ale Krejčí nezůstává u telefonátů a telegramů. Okamžitě volá na štáb letectva a zemským velitelům. Zanedlouho pak z vyškovského letiště startuje dopravní letoun, jehož posádka po přistání v Praze okamžitě odjíždí přistaveným autem na Hrad. A tak přibližně ve stejnou dobu, kdy začíná odpoledne 29. 9. 1938 v Mnichově konference, stojí před prezidentem, tentokráte nikoli ve slavnostních, ale v polních uniformách, armádní generál Ludvík Krejčí a zemští velitelé a velitelé tří polních armád „HAVLÍČEK“ (armádní generál Sergej Vojcechovský), „JIRÁSEK“ (divizní generál Vojtěch Luža) a „NERUDA“ (armádní generál Lev Prchala), jakož i armádní generál Jan Syrový: „Pane prezidente, ať velmoci usnesou cokoli, je třeba bojovat. Musíme jít do války, ať jsou důsledky jakékoliv. Národ je jednotný, armáda pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit – armáda má svoji povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje.“

Pan prezident a vrchní velitel armády jim odpověděl: „Je dobré, že jste přišli, je správné, že jste mluvili tak, jak má mluvit čs. voják. To, co žádáte, je vaší povinností žádat a dělat. Je to ke cti čs. vojsku. Máte pravdu, lid náš chce to, co žádáte i vy, je krásné, že v této těžké chvíli národ a armáda takto cítí a jsou plně zajedno… Ale já jsem v jiné situaci než-li vy. Já nejsem jen vrchním velitelem armády, jsem také prezidentem a politickým exponentem národa jako celku. Já nemohu brát v úvahu jen to, co cítí lid a armáda (sic). Já musím vidět celou naši situaci vnitřní i mezinárodní, všechny složky toho, o co nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuelní kroky měly za následek. Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme-li do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou. Budou vůči nám postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami… Řekli mi to už 21. 9. Nedělám si o tom žádných ilusí. Opustili nás už před zářijovou krizí. Polsko nám poslalo ultimatum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vésti národ na jatka v této chvíli a v isolované válce. To, co nyní přichází, je začátek velké evropské tragedie a velká evropská válka přijde…“ Dále Beneš vysvětloval svoji známou vizi, kterou také další vývoj potvrdil. Ano, západní mocnosti musely jen o málo později bojovat již bez Československa, jehož armádní výzbroj byla použita proti nim a jehož zbrojovky pak plnou parou vyráběly zbraně pro Hitlera. Došlo k válce nejen evropské, ale i další světové.

Kdo a kdy vlastně kapituloval?

Beneš konstatuje, že generálové odcházeli zklamaní, zatrpklí a zoufalí. Autor této úvahy měl po r. 1989 příležitost se stýkat se synem generála Prchaly, mjr. Vladislavem Prchalou, který se po dobrodružném životě stráveném po válce převážně v Jižní Americe, vrátil po listopadu 1989 domů. Jeho spis vedený StB bobtná mikrofišemi, ve kterých vystupují snad všechny západní rozvědky. Generál Lev Prchala, poslední vojenský guvernér Podkarpatské Rusi, degradovaný potom za války jako jeden z vůdců opozice proti Benešovi, se již do ČSR nikdy nevrátil. Jeho syn mu v letech 1945–1947 dělal spojku s domovem, odkud uprchl v noci před plánovaným raním zatčením z příkazu nechvalně známého „generála“ Bedřicha Reicina, šéfa OBZ, odsouzeného v procesu se Slánským. Popraveným za to, co nespáchal, a neodsouzeným za to, co spáchal. Podle vyprávění Vladimíra Prchaly si jeho otec do konce života vyčítal, že tehdy na Hradě Beneše nezastřelil. Tato krajní varianta, pro vojáka vůči nadřízenému prakticky nerealizovatelná, však byla ve verzi Benešova zatčení mezi radikálními odpůrci Beneše diskutována. Zejména, když by potom dostala armáda rozkaz k odporu.

Všimněme si dvou věcí. Z Benešových pamětí je zřejmé, že byl připraven kapitulovat přinejmenším od 21. 9., tedy od přijetí tzv. anglo-francouzského plánu, který předvídal odstoupení většiny českého pohraničí Německu. Tedy před vlastním Mnichovem!!! Navíc vzdor vůli armády a národa.

Kdy a kde však padlo konečné rozhodnutí o kapitulaci? Dopoledne dne 30. 9. se k ministru zahraničí Kamilu Kroftovi dostavili velvyslanci francouzský, anglický a italský s oficielní zprávou o výsledku konference a vyslovili požadavek, aby se vláda do 12 hod. podrobila usnesení konference. Ze schůze vlády tohoto dopoledne se nezachoval záznam. Jen svědectví některých pamětníků, podle kterých K. Krofta přednesl referát se závěrem, že existuje jen dvojí volba – buď sebevražedná válka, nebo kapitulace s možností, že Hitler půjde ještě dál. Bylo to také poprvé, kdy členové vlády při příchodu prezidenta do jednání vlády nepovstali. Resumé: kapitulovat. Z důvodu neexistence záznamu není známo, zda došlo k diskusi E. Beneše s ministry, z referátu K. Krofty však bylo patrno, že mluví i jménem prezidenta. A přece se našla skupina opozičních poslanců, která protestovala. Odeslali telefonogram prezidentovi: „Podepsaní poslanci upozorňují, že odtržení území bez souhlasu Národního shromáždění je podle platného práva velezradou.“

Přesto dostávají v poledne velvyslanci kladnou odpověď – podrobujeme se. Odpoledne ještě E. Beneš přijímá členy Výboru pro obranu. K. Gottwald, pozdější strůjce druhé katastrofy československé demokracie, zde pronáší svůj výrok o bosých a bezbranných Habešanech, kteří se bránili… Nejvýmluvněji však hovoří předseda Výboru, poslanec L. Rašín. Svého prezidenta zapřísahá, aby se ČSR bránila za všech okolností a bez ohledu na politické kalkulace. Marně. E. Beneš je rozhodnut: „Věřil jsem, že do toho půjdou. Řekli nám přece, abychom mobilisovali… Stav západních demokracií je desolátní, nedá se na ně spoléhat… Byla to od Spojenců komedie. Garantovali předem Hitlerovi, že to dostane.“

Zazněl i hlas, který měl možná k pravdě nejblíže. Poslanec Klíma vyslovil pochybnost, zda-li by do toho Hitler šel, kdyby armáda dostala rozkaz k obraně.

Kdo tedy rozhodl o kapitulaci? Nepochybně E. Beneš! Kamil Krofta byl historik, politikem byl jen jako Benešův politický intimus. Ač mu takové rozhodnutí nepříslušelo, jeho kult stál nad ústavou. Zrada Francie byla pro něj jistě šokem, byla to přece zrada jeho Francie, ve které vystudoval a stal se politikem a ve které díky svým kontaktům spolustvořil Československo. Více než jiným mu proto musely v uších znít slavné verše :

„Zvoní, zvoní zrady zvon,
čí ruce ho rozhoupaly,
Francie sladká a hrdý Albion
A my je tak milovali.

A přece si prezident Beneš nebyl jist. Svědčí o tom jeho slova z Pamětí: „A já si položil otázku. Rozhodl jsem se v té hrozné krizi správně? Události, které přijdou, neodsoudí mne? Tyto otázky se stále vracely, ale já jsem tím více viděl, že jsem se rozhodl správně – z hlediska československého a evropského, z hlediska lidského – čestně a správně.“

(dokončení zítra)