Údržba tělesné schránky zakladatele totalitarismu stojí ročně v přepočtu 5 milionů korun. Od jeho smrti tak bylo utraceno zhruba půl miliardy.
Je jen málo projektů, které by byly větší přehlídkou vyhozených peněz, než je každoroční balzamování a nastrojení člověka, jehož existence a „učení“ znamenalo genocidu miliónů lidí nejen v Rusku, ale posléze jeho následovníky po na celém světě. Myšlenka světové revoluce, v jejímž ohni hynou staré pořádky a rodí se „nový člověk“, zachvátila nejprve Rusko, posléze pak byla šířena do všech anektovaných území, kde byly ihned likvidovány stávající mocenské struktury a byli dosazováni propagátoři bolševického moru. Je ironií osudu, že zakladatel tohoto systému je stále vystavován jako ikona na hlavním moskevském náměstí.
Vladimír Uljanov se narodil se 22.4.1870 v Simbirsku u Kazaně jako třetí ze šesti dětí středoškolského profesora, který byl na konci svého života povýšen do šlechtického stavu. Leninova matka byla dcerou německého lékaře židovského původu, jeho babička byla Tatarka. Měl všechny předpoklady získat ucelenou humanistickou výchovu. V době dospívání však zemřel jeho otec a o rok později byl popraven jeho bratr Alexandr za účast na pokusu zabít cara.
I přes tento rodinný „kádrový škraloup“ bylo Uljanovovi carským režimem povoleno vystudovat Kazaňskou universitu - obor práv -, kterou zakončil absolutoriem s vyznamenáním. Otevřel si dokonce svou vlastní advokátní kancelář v Samaře. V této době však již byl zcela pohlcen svým životním zaměřením stát se revolucionářem. Jeho biblí se stala kniha autorů Něčajeva a Bakunina s názvem „Katechismus revolucionáře“, kde se m.j. praví: „Revolucionář je psanec. Nesmí mít soukromé zájmy, milostné vztahy, žádné svazky, žádný majetek, dokonce ani své vlastní jméno. Celé jeho bytí musí být ovládáno jediným cílem, jedinou myšlenkou, jedinou vášní: revolucí... Nenávidí a opovrhuje společenskou morálkou své doby. Všechno, co revoluci prospívá, je mravné, vše, co jí překáží, je nemravné.“
V roce 1892 byl v Povolží hladomor. Samarská inteligence pořádala sbírky pro hladovějící. Vladimír Uljanov odmítl účast na podobných akcích s odůvodněním: „Hlad je přímým následkem určitého společenského řádu. Dokud tento řád existuje, jsou hladomory nevyhnutelné. Vymizet mohou jen tehdy, bude-li odstraněn existující systém. Jelikož jsou nevyhnutelné, je dnes hladomor nositelem pokroku (!). Přesunem hladovějících rolníků do měst vznikne proletariát.“
V letech 1895-1900 byl uvězněn a ve vyhnanství. Carské vězení bylo proti pozdějším podmínkám, které on sám nastolil, v podstatě idylou. Mohl mít dvakrát týdně návštěvy, mohl dostávat knihy a potraviny bez omezení, ve vězení dokonce začal psát politickou knihu. Poté byl vypovězen do obce Šušenskoje u řeky Leny na Sibiři. Tam si ustanovil dle této řeky a svého přesvědčení svůj pseudonym.
Léta 1900-1917 trávil většinově mimo území Ruska, kde v Londýně rozštěpil Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska na bolševiky a menševiky. Jak popisují i jeho soudruzi Trockij a Bucharin, již v této době byl zcela zřetelný jeho základní povahový rys - totiž absolutní negace názoru jiného než vlastního. Byl zcela posedlý revolucí, kterou chtěl dělat i přes zásadní odpor svých soudruhů, kteří jej nabádali ke zdrženlivosti a spolupráci s jinými levicovými stranami.
Na jaře roku 1917 se Rusko klopotně vydalo na cestu k demokracii. Car byl zbaven moci, byla ustanovena prozatímní vláda pod vedením knížete Lvova, která dovolila návrat v té době již výrazně protidemokraticky orientované skupině bolševiků zpět do Ruska. Jelikož byla Evropa ve válce, bylo pro bojující země poněkud riskantní povolit volný přejezd nepřátel přes své území. Díky kalkulu německého sociálního demokrata a agenta tajné služby dr. Helphanda, že Leninův návrat do Ruska bude znamenat oslabení Ruska jako válečného protivníka, projel Lenin se svými soudruhy v zavřeném voze ze Švýcarska do neutrálního Švédska. Bylo mu navíc na cestu přidáno i 50 miliónů zlatých marek na podporu podvratné činnosti ve své zemi. Svět měl záhy poznat, o jak chybný předpoklad šlo (jen malá vsuvka - podobných chyb se dopouštějí mnohé režimy dodnes, jde nejspíše o nezvratitelný jev).
Ihned po návratu začal s programem pod názvem „žádnou podporu prozatímní vládě“, za což si vysloužil zatykač na svou osobu. V této době byli bolševici jen malou skupinou, bojůvkou v dalších levicově orientovaných skupinách - menševiků, eserů. Pokud by tehdejší vláda postupovala v leninském smyslu boje o moc, bolševici jako politický směr by přestali záhy existovat. Lenin však využil nedůslednosti vlády, nespokojenosti občanů, kdy kvůli vyčerpávající válce nebylo běžné zboží, nefungovaly služby, rovněž i slabosti Kerenského vlády, která nebyla schopna čelit povstáním vojáků. Navíc zabraly sliby o rozdělení půdy rolníkům a ukončení války.
Historikové ve službách komunistů příliš neuváděli výsledky voleb do Ústavodárného shromáždění v roce 1917. Tehdy bolševici volby prohráli, neboť získali necelých 25 % hlasů, celých 58 % dostaly tzv. sociální revolucionáři (eseři, menševici, kadeti, tzv. leví eseři, některé národnostní menšiny). Historické zasedání dne 18. ledna 1918 zvolilo i přes brutální nátlak bolševiků předsedou Státní dumy Viktora Černova - esera, který byl nad ránem odstrčen od pultu ozbrojeným námořníkem s vyhrůžkou zhasnutí světel. Tím de facto skončil pokus o demokracii v Rusku. Následující den již začaly vraždy opozičních nebolševických politiků. Příslušníci ostatních politických stran nalezli další den Dumu v Tauridském paláci zavřenou a střeženou bolševickými ozbrojenci.
Lenin po uchopení moci ihned zavedl trest smrti, který byl zrušen starými bolševiky (!). Lenin to odůvodnil výrokem: „Jak je možné dělat revoluci bez poprav?“ Už v prosinci 1917 se na scéně objevuje F.E. Dzeržinskij, zakladatel ČEKA, organizace pro boj s tzv. kontrarevolucí (od ní se posléze odvíjely další organizace GPU, NKVD, KGB). Tento člověk dělal pro Lenina tzv. „špinavou práci“. Ta sestávala z většinou nočního zatýkání tzv. odpůrců režimu (rozuměj všech, kdo nesouhlasili s nastupujícím bolševickým terorem), kteří byli odváženi na starý policejní úřad nedaleko Zimního paláce, kde byli nad ránem postříleni buď bez soudu, či jen po krátkém řízení. Vrcholem bylo jednorázové „vyčištění“ petrohradských věznic od politických odpůrců na přímý Leninův rozkaz (šlo o cca 1500 lidí za jedinou noc).
Lenin věděl, že jedině zběsilým terorem zastraší obyvatele, kteří nesouhlasí s jeho postupem. Dne 16. července 1918 byla u Jekatěrinburgu vyvražděna celá carská rodina (šlo o cara, jeho manželku, čtyři dcery a syna Alexeje), k tomu bylo přibráno i služebnictvo. Těla byla po zabití rozsekána, spálena a hozena do bažin. V roce 1918 byl na území Ruska zřízen první koncentrační tábor (Hitler byl v této věci velmi učenlivým žákem). Nařídil úplnou konfiskaci veškerého obilí na vesnicích u tzv. kulaků, kteří - pokud se bránili - skončili stejně jako všichni Leninovi protivníci, vyjma toho, že vedle smrti kulkou čekisty mohli zvolit smrt hladem. Dalším nepřítelem bolševiků byla pravoslavná církev, kterou čekal podobný osud, neboť Lenin nepotřeboval pro své poddané žádné opium ani mravní imperativ.
Lenin byl po celý svůj život přesvědčen, že právě on byl vybrán prozřetelností (v jeho podání Dějinami), aby vymanil proletariát od kapitalistického útlaku a vykořisťování. K tomuto cíli mu byly dobré všechny prostředky, které nakonec paradoxně znamenaly výrazné zhoršení společenských poměrů všech obyvatel Ruska. Podobným velikášstvím (vyvolením své osoby jakožto zachránce lidstva) trpělo mnoho jedinců - namátkou ajatolláh Chomejní - nikdo však nedokázal k dosažení svého cíle použít takový stupeň brutality a nenávisti jako Uljanov. Jeho smrt (na pokročilou arteriosklerosu mozku a syfilidu) byla z tohoto pohledu velmi pozdní.
Před nedávnem sdělila média zprávu, že byl naším - tedy demokratickým - soudem odsouzen k podmínečnému trestu občan, který strhl transparent s Leninem skupince jeho vyznavačů. Tento statečný člověk v onu chvíli nahradil nefunkční Policii ČR, jež měla provést zákrok stejného druhu, jako by jej provedla, pokud by byl na plakátu vyobrazen Adolf Hitler. Soudkyně svým výrokem legitimizovala možnost nošení obrázků masových vrahů.
Necelých sto let po jeho smrti je více než vhodná doba pojmenovat tohoto člověka správným označením, zahrabat jej do země a veškeré veřejné projevy jeho adorace trestat dle zákona. Nebo mají soudruzi (i ti na soudech) jiné mínění?
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora