Neviditelný pes

HISTORIE: Jak to ti čerchmanti ve Vídni dělali?

29.8.2019

Děly se to před sto osmdesáti lety a později neuvěřitelné věci. Když se teď „vybíral a nevybíral“ u nás ministr kultury, maně jsem si vzpomněl na prezidenta Masaryka. Již jsem o tom sice několikrát psal, ale neškodí si zopakovat některá fakta znovu. Třináct let Masaryk přednášel na české univerzitě za poloviční plat. „Vídeň“ tomuto buřiči prostě nepřála. Sám o té době vypráví Karlu Čapkovi v „Hovorech s TGM“.

… za tři roky jsem měl být ordináriem; byl už připraven návrh na jmenování, ale zapletl jsem se volky nevolky do toho sporu o Rukopisy. Část profesorů byla proti mně pro ty rukopisné spory, a proto hlasování o mé řádné profesuře dopadlo tak, že bylo jedenáct hlasů pro mne a jedenáct proti. Tož mělo rozhodnout ministerstvo ve Vídni; tam to šalamounsky nechali nerozhodnuti, také mne neměli rádi, chtěli mít na universitě pokoj. Prosím vás, z Prahy na mne chodily do Vídně denundace, že kazím mládež, že jsem šovinista, že zavrhuji Kanta a německou filosofii a tak dále. Takových věcí bylo - teď už se na to nezlobím; viděl jsem na tom, jak nesvoboda zkřivuje lidi. To se rozumí, ve Vídni mně nedůvěřovali; proto jsem musel čekat třináct let, než jsem se stal ordináriem. Byl tehdy ministrem profesor Hartl a ten byl tak rozumný, že se nebál čelit všem těm žalobám a denunciacím. (Karel Čapek: Hovory s TGM )

Wilhelm Hartel

Nakonec profesor Wilhelm Hartel podepsal Masarykovu definitivu. Asi si při tom zřejmě nevzpomněl, že kdysi, když přednášel na vídeňské univerzitě, dal svému studentovi Masarykovi dostatečnou z řečtiny. Pravdou je, že třináct let ležel na ministerstvu vyučování ve Vídni návrh na Masarykovo jmenování řádným profesorem (ordináriem). Jako mimořádný profesor (exordinárius) měl o polovinu menší plat a to se i některým jeho odpůrcům jevilo jako dostatečná pomsta za to, že si dovoloval v mnohých sporech říkat pravdu. Jiného názoru byl však profesor Hartel. Znal Masarykovu doktorskou práci na téma „Platónovo učení o duši“, v němž i jemu její autor hovořil z duše. Okamžitě po nástupu do funkce sekčního šéfa ministerstva školství v roce 1896 podepsal bez ohledu na nějaké pražské spory Masarykovo jmenování řádným profesorem. Nevěděl pochopitelně, že tak dává za pravdu budoucímu prezidentovi nového moderního českého státu. Masaryk se o jeho odvaze zmiňuje v Rozhovorech s TGM jako o ministrovi, jímž se ale skutečně stal až později. Což není podstatné.

Ministr Hartel měl i jiné zásluhy. Svého času se na něj obrátila budoucí první promovaná česká lékařka Anna Honzáková. Ta chtěla po maturitě na vytouženou medicínu, avšak česká lékařská fakulta dívky odmítala. Studovala tedy na německé fakultě (jako hospitantka), když povolení řádně uznaného studia žen bylo v nedohlednu. Na konci čtvrtého roku studia odjela Anna s dvěma kolegyněmi do Vídně intervenovat na ministerstvo vyučování. Jejich cestu financovali Eliška Krásnohorská a rada Bělohlávek. Studentky se se nakonec dostaly na ministerstvu školství k sekčnímu šéfovi (Sekt. Chef im Min. für Kultus und Unterricht) Wilhelmu rytíři Hartelovi. Ten věděl, že bude brzy jmenován ministrem, a po zasvěcené debatě se sebevědomou českou dívkou, která mu brilantní němčinou vysvětlovala problémy diskriminace žen, slíbil, že tuto nespravedlnost napraví. A skutečně. Jedním z jeho prvních ministerských výnosů v roce 1900 bylo rozhodnutí o tom, že i ženy mají právo na promoci Sub auspiciis imperatoris (pod záštitou císaře). Anna Honzáková také v roce 1902 promovala a stala se první českou lékařkou promovanou v Karolinu.

Kým byl tedy ministr Wilhelm Hartel? Tehdy se ministři (nejen školství) vybírali většinou podle opravdových schopností a kvalifikace, nikoli podle členství v nějaké politické straně. Jen pro zajímavost. Wilhelm Hartel studoval v Opavě, maturoval na všeobecném gymnáziu v Praze na Malé Straně, v roce 1863 získal na vídeňské univerzitě kvalifikaci středoškolského učitele, o rok později doktorát z filozofie. V roce 1866 se habilitoval a o tři roky později byl jmenován mimořádným a v roce 1872 řádným profesorem vídeňské univerzity. Mezi kolegy byl znám svou láskou k řecké filozofii; v roce 1874 vydal třísvazkové dílo o Homérovi – Homerische Studien. Stal se členem císařské akademie, vydal zasvěcenou studii o Demosthénovi a kompletně přepracoval Curtiovu řeckou gramatiku. A to tak, že se dočkala sedmnácti vydání a podle ní se učili středoškolští studenti ještě v polovině 20. století. V roce 1882 byl povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen Řád železné koruny III. třídy. Ve svých padesáti letech, v roce 1889 byl prof. dr. c. k. dvorní rada Wilhelm rytíř Hartel, nositel řady mezinárodních uznání, jmenován ředitelem dvorní knihovny. Teprve po této průpravě a kvalifikaci byl jmenován v roce 1896 odborným přednostou ministerstva vyučování a následně v roce 1900 ministrem. Stačí?

Letos je tomu 180 let. Univerzitní profesor PhDr. Wilhelm rytíř Hartel, c. k dvorní rada etc. etc. se narodil 28. května 1839 v chudé tkalcovské rodině ve Dvorcích u Bruntálu. Když se takto proslavil, pojmenovali po něm ulici, v níž stál jeho rodný dům číslo 10. Dali na dům pamětní tabuli a učinili zápis do městské kroniky.

14. ledna 1907, v roce svých nedožitých 68. narozenin, profesor Hartel, skutečný rytíř ducha, odchází na onen svět. Netuší, že o jedenáct let později bude jeho student Masaryk prvním prezidentem Československa. I kdyby to tušil již při té zkoušce z řečtiny, zachoval by se stejně. Protože jenom čest a pravda jsou zbraně, jimiž se vítězí v dějinách, byť cesty pravdy jsou klikaté a mnohá vítězství přicházejí později, než bychom si přáli.

V květnu roku 1945 byla pamětní deska na domě č. 10 v ulici Wilhelma Hartela ve Dvorcích stržena a rozmlácena, neboť nějaké německé texty nesměly zašpinit naši cestu ke svobodě. Ulice po něm pojmenovaná byla zčerstva přejmenována. Jak málo jsme v tu dobu byli svobodni, to nechť posoudí sama historie. Dnes svobodni v porovnání s onou dobou nesporně jsme. Jsme však svobodni zcela? V našich úvahách a v naší politické praxi? Záměrně se vyhýbám pojmu „v naší kádrové praxi“, neboť z té dřívější „práci s kádry“ nám asi něco zůstalo. Neboť, jestli si dobře pamatujete ono heslo, „kádry rozhodují vše“. Opravdu?



zpět na článek