Území Malé Asie, na kterém se dnes nachází Turecko, bylo od dob Alexandra Velikého pod vlivem řecké a posléze římské kultury. Situace se začala měnit v 11. století, kdy turečtí bojovníci ve službách islámu zahájili válečné tažení, na jehož konci se Malá Asie dostala pod vládu půlměsíce.

Pojem Asie původně používali starověcí Řekové pro západní část Malé Asie, kterou osidlovali. Alternativní název Anatolie pochází pro změnu od Římanů, byť je převzat ze starořečtiny. „Anatolé“ znamená východ slunce a odpovídá poloze Anatolie z pohledu Římanů.

Od Peršanů k Byzantské říši

V 5. století před naším letopočtem dobyli Anatolii Peršané, které o století později vytlačil Alexandr Veliký. O sedm století později, ve 4. století n.l. vzniká v Malé Asii Východořímská nebo také Byzantská říše. Ta byla od vzniku islámu v 7. století n.l. úhlavním nepřítelem muslimských dynastií, které ji zasadily první velkou porážku již několik desítek let od vzniku islámu.

Druhou islámskou dynastií po smrti proroka Mohameda byli Abbásovci. Při svých válečných výpravách se z velké části spoléhali na otrocké vojáky, kterým se říkalo Mameluci.

Otročtí vojáci pocházeli z různých zemí, ale největší oblibu si získali otroci turkického původu, neboť se o nich říkalo, že „žádní lidé na světě nejsou statečnější, početnější a vytrvalejší“. Turkité je označení pro velkou asijskou etnickou skupinu nomádských kmenů, které obývaly rozsáhlé území Asie od Mongolska přes Uzbekistán, Azerbajdžán a další země až po Rusko. Největší skupinou v rámci Turkitů jsou Turci.

Po vstupu do služeb islámské říše konvertovali Turci k sunnitskému islámu, byť si po určitou dobu uchovali zvyky, které v islámu nebyly běžné. Pili fermentované nápoje a jejich ženy měly výrazně svobodnější postavení než podle Koránu.

Dede Korkut

S islámem spojovalo Turky odhodlání rozhodně se vypořádat s příslušníky jiných kmenů. Svědectví o jejich zvycích a skutcích přináší kniha Dede Korkut, která je součástí kulturního světového dědictví.

Jedná se o sbírku legend, které byly sepsány poté, co Turci konvertovali k islámu. Součástí korkutských příběhů je i modlitba, kterou pronášeli bojovníci před bitvou: „Napadnu tu zatracenou nevěřící zemi, budu řezat hlavy a prolévat krev, donutím nevěřící zvracet krev a zpět přivedu otroky a otrocké dívky“.

Seldžucká říše

Abbásovská dynastie s postupem času spoléhala výhradně na armádu složenou z otrockých vojáků a vojáci tureckého původu díky svému válečnému umění zastávali stále významnější mocenské pozice v Abbásovské dynastii. Turci vystoupali na vrchol moci v 11. století n.l., kdy založili na troskách Abbásovské dynastie Seldžuckou říši.

Seldžucká říše ovládala v době svého největšího rozmachu rozsáhlá území od Hindukúše v dnešním Afghánistánu až po Perský záliv a část Anatolie. Vstup seldžuckých Turků na území Malé Asie znamenal počátek konce stovky let trvající nadvlády křesťanské Byzantské říše, kterou nahradilo náboženství půlměsíce vládnoucí v Turecku do dnešních dnů.

Arménie a Gruzie v troskách

Seldžucká říše obnovila výpady do křesťanských území a první na řadě byla v 11. století n.l. křesťanská Arménie. Podle kroniky Matouše z Edessy, která je významným historickým pramenem z té doby, bylo například město Arzden srovnáno se zemí a osm set volů a čtyřicet velbloudů odváželo lup ukořistěný ve vypálených chrámech.

Následovala Gruzie, ve které armáda Seldžucké říše začala obléhat starověké město Ani, kterému se přezdívalo město tisíce a jednoho kostela. Podle kroniky Matouše z Eddesy vtrhli Turci do města s nožem v každé ruce a se třetím nožem v ústech a začali masakrovat obyvatele města. Nespočetné množství žen a dívek bylo odvedeno do otroctví. Nejhorší osud čekal služebníky církve. Buď byli upáleni nebo podle tehdejších zvyklostí staženi zaživa z kůže od hlavy až k patě. Všechny kostely byly vypleněny a vypáleny. Kříž z jednoho kostela by poslán jako trofej na ozdobu mešity v dnešním Azerbajdžánu.

Mrtvoly, kam se podíváš

Masakr ve městě Ani popisuje nejen Matouš z Edessy, ale i muslimské prameny. Islámský historik z té doby uvedl: „Armáda vstoupila do města, zmasakrovala jeho obyvatele, vyplenila jej a vypálila. Mrtvých těl bylo tolik, že blokovala ulice, člověk nemohl nikam jít, aniž by je nemusel překračovat. Počet zajatých nebyl nižší než 50 tisíc.“

Arménie a Gruzie byl teprve začátek. Třetí chalífa Seldžucké říše oslavil vítězství v bitvě u Manzikertu, jejíž výročí si v Turecku připomínají dodnes a která otevřela Turkům bránu do Malé Asie.

(1) Dede Korkut

(2) Kronika Matouše z Edessy

Poskytl server Sýr zdarma