V letech 1845-1847 postihla Evropu neúroda. Známý je hladomor v Irsku, ale i jinde lidé umírali hlady. Podle dobových zpráv v těch letech v Beskydech bylo obětí hladu a tyfu 8000 lidí. Jen v jedné farnosti – Morávce - bylo zemřelých 1500. Přeživší byli hladem a nemocemi tak zesláblí, že nemohli plnit robotní povinnosti. V Praze vycházející Květy z 15. ledna 1848 píší o neúrodných letech, o strašné bídě a hladu a o tom, že lidé ve slezských horách umírají jako nikdy předtím. Rakouský stát při pomoci Rakouskému Slezsku zcela selhal a ukázal svou neschopnost. Příliš se spoléhalo na dobrovolnou pomoc. Únorová revoluce 1848 ve Francii uvedla do pohybu věci i ve zkostnatělém Rakousku.

Dne 11. 3. 1848 se v Praze ve Svatováclavských lázních konala česká veřejná schůze, na níž se požadovalo zrušení cenzury, roboty a úplná národní rovnoprávnost. Poprvé byl formulován český státoprávní program – spojení Čech, Moravy a Slezska a jejich správa ústředními orgány v Praze. Spojením Čech, Moravy a Slezska se pak zabýval Svatováclavský výbor, který byl na této schůzi zvolen. Revoluční bouře ve Vídni smetly dne 13. března absolutistickou Metternichovu vládu a dne 15. března císař Ferdinand slibuje ústavu, svobodu tisku a zřízení národních gard.

V Rakouském Slezsku žádné české noviny nevycházely a německý Troppauer Zeitung z 16. 3. 1848 přinesl jen krátkou zprávu. Následujícího dne ve zvláštním vydání děkuje císaři, obrací se na opavské občany a také na „zahraniční německé bratry“. To inspiruje české obyvatelstvo a dne 20. 3. 1848 se v Opavě objevuje český osmistránkový leták s názvem Co jest to Konstituce, Svoboda tisku, Národní garda? Sedlák, měšťan, konšel, rychtář a další osoby hovoří s farářem, který vysvětluje dosud neznámé pojmy. Na poučení, co svoboda tisku představuje, odpovídá měšťan slovy: „Ale vždyť na ten způsob se mohou nyní všechny lži a nactiutrhání, jakož i všecko, co víře neb mravům škodí, tisknouti? To přece patrně je špatné, to ta censura byla přece lepší?“ „Je pravda, to je smutná stránka svobodného tisku,“ odpovídá farář. „Ale ta jediná, a ta není až tak škodlivá jak mnozí myslí,“ vysvětluje farář tuto „novotu“. „Zdá se ta svoboda tisku mnohem rozumnější a přirozenější,“ uzavírá konšel debatu o svobodě tisku. Leták, napsaný soudním a advokátním praktikantem dr. Kozánkem, se do dvou dnů rozšířil po celém Rakouském Slezsku. Dosud klidný veřejný život ve Slezsku se rozhýbal. Ještě v březnu roku 1848 byl ve Slezsku plný národnostní smír. V dubnu 1848 již bylo vše jinak.

Němci se chopili myšlenky všeněmeckého sjednocení a dne 9. 4. 1848 v Opavě vyvěsili prapory ve velkoněmeckých barvách. Současně vystoupili proti českým státoprávním požadavkům. Počátkem dubna 1848 píší Němci z Opavy císaři „…Rakouské Slezsko je toliko odtrženou částí své větší mateřské země, pruského Slezska, ve kterém jsou tisíce a tisíce Němců, jimž bijí vřelá srdce. Velikým německým svazkem bychom byli úže spojeni s tímto od Rakouska odtrženým pruským Slezskem!...a skrze Rakousko ke své veliké vlasti, k Německu…“ Různí aktivisté vyzývají Němce, aby do Vídně posílali protesty proti českému státoprávnímu programu, noviny Troppauer Zeitung píší v protičeském duchu. Na Moravě a ve Slezsku se šíří německý leták vytištěný v Opavě. „V Čechách zůstává společnost úskočných lidí, kteří ty nejhorší úmysly proti trvání císařství Rakouského a proti našemu dobrému císaři najevo dávají... Tito pražští svůdcové by z vesničanů rádi udělali nepřátele Německa, císaře a měst… nevěřte těm svůdcům, kteří vás proti Německu, proti městům a i proti samotnému císaři zbouřiti chtějí… neboť jsou to ruští nebo francouzští špehouni,“ obrací se německý leták (zde citováno z jeho dobového českého překladu) na slezské a moravské vesničany a doporučuje volit „vyslance“ do Vídně, Brna a do „Frankobrodu“ (Frankfurt nad Odrou). V dubnu 1848 nastává mezi Čechy a Němci, kteří dosud žili v míru, nepřátelství. Němci v Rakouském Slezsku, uchváceni myšlenkou velkoněmeckého státu, se připravují na všeněmecký sněm do Frankfurtu nad Mohanem.

Přípravný sněm se ve Frankfurtu sešel dne 30. března 1848 a do svého výboru jmenoval za země české Františka Palackého. Palacký však dopisem z 11. 4. 1848, který vstoupil do dějin jako „psaní do Frankfurtu“, účast odmítl jménem celého českého národa. Uveřejnění odmítavého dopisu v novinách vyvolalo protičeské nálady u německého obyvatelstva. Němci usilovali o účast na volbách do frankfurtského parlamentu, což se jim moc úspěšně nedařilo, a Češi volby bojkotovali. Na těchto volbách se poprvé ukázalo, jak jsou české země rozděleny nejen jazykově, ale i politicky.

Sněm konaný od 18. 5. 1848 ve Frankfurtu nad Mohanem byl prvním sněmem volených zástupců členských zemí Německého spolku. Jeho program byl v některých bodech vcelku pokrokový. Vydal zákon o základních právech německého národa, který rušil všechna stavovská privilegia, vyhlásil ochranu osoby, svobodu svědomí, shromažďování, tisku a podnikání, soudcovskou nezávislost a zrušil trest smrti. Pruský král si chtěl uchovat postavení panovníka „z milosti Boží“, nebýt závislým na parlamentu a korunu nabízenou mu parlamentní delegací dne 3. dubna 1849 odmítl. Vysvětlil to tím, že by se nerad dotkl práv panovníků jiných států spolku. Účastníci ze sněmu odcházeli, docházelo ke konfliktům, sněm se přestěhoval do Stuttgartu a v červnu roku 1849 jeho činnost ukončil vojenský zásah.

Idea „Frankfurtu“ nakazila i Němce v Rakouském Slezsku. Představa velkoněmecké říše u nich vedla k pocitům velikášství, cítili se být nadřazeni nad ostatními. V Troppauer Zeitung z 8. 5. 1848 se Anton Herold děsí představy, že by k radosti zaslepených Čechů bylo zmařeno spojení Rakouska s Německem ve Velké Německo. Stejný autor ve vydání těchto německých novin z 19. 5. 1848 uveřejnil článek Echte und falsche Czechen (Praví a falešní Češi), v němž se kategoricky vyslovuje o budoucnosti Čechů, jejichž osudem je „časem se rozplynouti v Němcích, ať už se tomu vzpírají jak chtějí“. Čechům, Moravanům a Slezanům se ve spojení s Německem dávalo 50 let, pak už prý nebudou existovat. V Národních novinách 21. 5. 1848 dr. Kozánek popisuje agitaci slezských Němců, kteří v některých městech slibovali, že – spojí-li se s Velkým Německem – nebudou se platit daně.

Kdoví, jak by se vše v souvislosti s přípravou konstituce, zaváděním svobod atd. v Rakousku vyvíjelo, nebýt ideje Frankfurtu, úsilí o velkoněmeckou říši zahrnující Rakousko a všech těch německých kraválů a protičeských výpadů, které započaly v dubnu 1848. Svým způsobem měla idea Frankfurtu vliv na český státoprávní program. A došlo i na „odvetnou“ akci. Když mohou „Oni“, tak proč ne „My“? Praha rozeslala pozvání všem slovanským národům. Jejich zástupci se pak účastnili Slovanského sjezdu v Praze, který se konal od 2. června 1848. Po svatodušní mši dne 12. června se dav střetl s vojskem, došlo k nepokojům, které vyústily v pražské červnové povstání. Slovanský sjezd tím byl přerušen. Ukončen nikdy nebyl. Ohlasy ve Slezsku po návratu účastníků sjezdu (po skončení pražské revoluce dne 17. 6. 1848) byly bouřlivé.

V Opavě noviny Troppauer Zeitung z 22. 6. 1848 píší: „České zmatky nutí nás prositi ministerstvo, aby učinilo rozhodná opatření proti domýšlivému a hrozivému chování Čechů. My, němečtí Slezané, prohlašujeme jednou pro vždy, že opovrhujeme nepřirozeným svazkem s Čechy z království… Kdyby Čechům z království napadlo chtíti nás hrozbami anebo dokonce násilím vtěsnati do jejich vysněného slovanského spolku, tedy nabudou příležitosti, aby se o naší německé národnosti přesvědčili nejen podle našeho německého smýšlení, ale i našimi německými činy.“

V Klimkovicích, městečku s převážně českým obyvatelstvem, napsali protičeské prohlášení samotní Češi: „Také my, podepsaní Slezané slovanského kmene prohlašujeme slavnostně, že s německými Slezany chceme ve svornosti žíti jako bratři a o přivtělení k Čechám nechceme nic slyšeti. Prosíme v pospolitosti s našimi německými bratřími vysoké ministerstvo, aby ihned zakročilo proti těm, kdož jsou nebo by mohli býti dosti zpozdilými nebo nestydatými, aby se vydávali na pražském slovanském kongresu za poslance domnělé slovanské provincie slezské… Kdo tam se vydává za poslance provincie Slezska, je buď nadutý hlupák, nebo podvodník.“ Klimkovice vyzvaly ostatní slezské obce, aby jejich zástupci přišli toto prohlášení podepsat na klimkovickou radnici. Na Opavsku se tak proti českým státoprávním požadavkům rozeštvávalo i české obyvatelstvo.

Německé noviny se posmívaly, že účastnící slovanského sjezdu se prý museli domlouvat německy, aby si rozuměli. Se Slezskem se na sjezdu prý kupčilo, jedni je chtěli dát Polákům, druzí Čechům. Po návratu účastníka sjezdu dr. Arnošta Plucara propukly v Těšíně nepokoje organizované tamními Němci. Dr. Plucar v doprovodu c. k. krajského hejtmana Heřmana Pokorného a policejního komisaře dr. Ligockého vystoupil na shromáždění těšínských měšťanů v zahradě zámeckého pivovaru. Přes ohromný řev a vyhrožování zfanatizovaných Němců se mu nakonec podařilo shromáždění uklidnit a věcně vysvětlit, co se na sjezdu událo. Další výtržnosti a násilné akce na Těšínsku nastaly po návratu slezských poslanců z Frankfurtu. Vřelo to všude. Před pouličními bouřemi, které ve Vídni kulminovaly dne 6. 10. 1848, musel utéct z Vídně nejen panovník, ale i čeští politikové. Ke zklidnění nepřispěly rozporuplné zprávy o zrušení roboty a desátků, rakouská vláda nebyla schopna řádně informovat obyvatelstvo, lidé se srocovali, nikdo jim nic určitého nemohl říct. Patent o zrušení roboty ze dne 7. 9. 1848 byl již ve Slezsku znám, ale když jej uveřejnily dne 29. 11. 1848 Moravské noviny, lidé vrchnosti nevěřili a srovnávali text patentu se zněním v českých novinách z Brna.

Březen 1848 byl posledním měsícem, kdy byl ve Slezsku národnostní smír. Už v následujícím měsíci se tento stav změnil a v národnostních poměrech nastalo dříve neznámé nepřátelství. Jestliže jedni viděli svou budoucnost v uskutečnění koncepce českého státoprávního programu, ať už v rámci habsburské monarchie nebo mimo ni, a druzí se v revolučním roce 1848 začali obracet k „Velkém Německu“, byl zde problém. Rakouské mocnářství si v tom pořádek zjednat nedokázalo, bylo slabé a zaostalé, stále za světovými trendy pokulhávalo, a tak muselo zákonitě skončit. Češi se svým státoprávním programem zůstali sami. Proti koncepci nepřerušené právní existence českého státu se začala čím dál více uplatňovat síla, která měla slabší stranu „vylikvidovat“. V roce 1848 dávali Čechům, Moravanům a Slezanům maximálně 50 let. V roce 1939 to vypadalo ještě hůře. Slova Edvarda Beneše pronesená v roce 1945 o německém problému a jeho „definitivním vylikvidování“ nepřišla jen tak, z ničeho nic.