„Musíme organizovat organizování celého senátu... Je žádoucí, aby soudci z lidu kladli otázky, které my předem zkontrolujeme... Všichni advokáti jsou prověřeni, my je však musíme instruovat, a to individuálně, o tom, jakým způsobem musí vést obhajobu... Žaloba se nebude žalovaným dávat do rukou.“

To je citace ze zápisu porady, která proběhla 17. května 1950 na ministerstvu spravedlnosti, kterou zveřejnil ve své knize Druhý proces, Milada Horáková a spol. historik Karel Kaplan. Na základě těchto instrukcí byla před sedmdesáti lety 27. června 1950 popravena v 5 hodin 35 minut v Praze na Pankráci ve věznici JUDr. Milada Horáková.

Způsob zmanipulovaného výslechu u nás zavedli sovětští poradci, kteří v tomto procesu poprvé uplatnili tzv. otázkové protokoly, které redukovaly možnost odpovědí jen na „ano“ nebo „ne“. Po několikadenním nepřetržitém vyslýchání byla drtivá většina vyšetřovaných ochotna podepsat i nejabsurdnější obvinění. Stačí se začíst do obžaloby prokurátorky Ludmily Brožové-Polednové, která tenkrát v procesu vystupovala, ač nestačila absolvovat ani krátký kurs pro dělnické soudce. Z její řeči cituji: „Obžalovaní se těžce provinili nejen proti našemu lidu, nýbrž proti všem poctivým lidem na celém světě... Obžalovaní spáchali zločin na dělnících v Americe, kteří marně hledají práci, na stávkujících v Anglii, na dělnících v Itálii.“

Socialista Josef Nestával, který byl obžalobou prezentován jako pravá ruka JUDr. Milady Horákové, který dostal doživotí a podmínečně byl propuštěn v roce 1963, později vysvětloval, proč při průběhu procesu mlčel: „Přišel za mnou do cely v Ruzyni šéf vyšetřovací skupiny a řekl mi asi toto: Chci vás upozornit, že hlavního líčení se účastní jen vybraní pracovníci závodů, kteří se budou střídat, nebude tam nikoho, u něhož byste mohl nalézt sluchu, nebude tam ani nikdo z vaší rodiny. Bylo by proto beznadějné, kdybyste se chtěl pokusit užít místa obžalovaného jako politické tribuny...“

V procesu s JUDr. Miladou Horákovou a spol. bylo souzeno třináct osob a padly tam i další tři rozsudky smrti: k nejvyššímu trestu smrti byl odsouzen i štábní strážmistr Jan Buchal, novinář a marxistický kritik Záviš Kalandra a bývalý majitel dolů a právník JUDr. Oldřich Pelc.

V následujících procesech, které měly potvrdit vymyšlenou rozvětvenou protistátní činnost, vynesl soud dalších deset trestů smrti, osmačtyřicet doživotních trestů a tresty vězení na celkem sedm tisíc osm set třicet let.

Jediná odsouzená za justiční vraždy z těchto let byla v roce 2008 Ludmila Brožová-Polednová k šesti letům vězení, ale v roce 2010 byla podmíněně propuštěna: dostala prezidentskou milost. Dožila se 93 let.

Dějiny se stále opakují, jen důsledky se mění: v padesátých letech se kvůli moci a ideologii ohýbaly zákony a vraždilo, dnes se už jen ohýbají zákony kvůli moci a penězům. Záleží jen na nás, jestli se s takovou mírou pokroku smíříme.

(Psáno pro ČRo Plus)