... avšak ne zcela „obrodili“

Je všeobecně známo, že i české národní obrození mělo několik podob. Nejhorší byla ta, v jejímž rámci se mnozí rádoby čeští vlastenci utíkali k vymezování se vůči živlu německému, zejména když jim k tomu také trochu svými teoriemi nahrál Johann Gottfried Herder. A tak se stalo, že zde nakonec proti sobě stály program panslavismu a program pangermanismu. Obojí bylo pochopitelně špatně.

V 19. století (a také na počátku 20. století) jsme měli ovšem také řadu osobností, které vnášely do českého národního života prvky velice pozitivní a konstruktivní. Mám na mysli především Josefa Dobrovského, předního evropského lingvistu, který charakterizoval indoevropskou jazykovou rodinu, kam přísluší i jazyky slovanské.

Nebo Josefa Jungmanna, prvního učitele češtiny v Čechách a na Moravě, či Jana Evangelistu Purkyně, básníka, překladatele a vědce světového významu, který jako jeden z prvních českých vědců podpořil Darwinovu evoluční teorii. A také Františka Ladislava Čelakovského, básníka a mimo jiné i profesora češtiny a české literatury na pražské univerzitě, nebo Karla Havlíčka Borovského, zakladatele české žurnalistiky a skvělého kritika Tylovy hry Poslední Čech.

Náš výčet by nebyl úplný, kdybychom neuvedli například Kašpara M. hraběte ze Šternberka, mimo jiné předsedu Společnosti pro založení českého vlasteneckého muzea. K němu patří také jeho bratranec František Josef hrabě ze Šternberka, mimo jiné iniciátor vzniku české obrazárny, předchůdkyně Národní galerie, které věnoval množství vysoce hodnotných obrazů (Škréta, Brandl, Tintoretto, Brueghel, Reiner aj.) Mezi těmito muži (jichž by se dalo vyjmenovat o mnoho více) vyniká svým dílem a úsudkem František Palacký.

V tomto roce uplynulo 156 let od vzniku zásadního Palackého díla nazvaného „Idea státu rakouského“. V podstatě se jedná o soubor osmi článků, které Palacký zveřejnil od 9. dubna 1865 do 16. května 1865 v časopise Národ. Teprve o 41 let později vyšly jako kniha, a to péčí Jaroslava Kvapila v nakladatelství Otto. Osm článků bylo doplněno o známého Palackého „Psaní dne 11. dubna 1848 do Frankfurtu“ a o text „O centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku“.

Je nad možnosti tohoto krátkého textu komentovat celé dílo, pouze bych chtěl upozornit na tři zajímavé Palackého úvahy, které rozhodně nevytrhávám z kontextu. Ve třetím článku (16. 4.) Palacký - jako by tušil, co přijde v první polovině 20. století - píše:

Že utvořením říše Rakouské před více než třemi stoletími, a sice cestou dobrovolných umluv, národové tak různorodí spojili se v jeden celek státní, to já považuji za nemalé dobrodiní od prozřetelnosti božské pro ně pro všecky. Dejme tomu, že by se tak bylo nestalo a že by každý ten národ podržel byl pro sebe plné právo suverenity: v kolikerých a jak krvavých půtkách byli by od té doby octli se mezi sebou! snad i nejeden byl by v nich již dokonce zahynul.

Jak prozíravé vzhledem k pozdějším úvahám a teoriím o tom, jak jsme jako národ po tři staletí „trpěli pod knutou habsburskou“.

Palacký si pochopitelně uvědomoval nebezpečí pangermanismu a panslavismu, proto reaguje mimo jiné i takto: Uznávaje pravdy tyto již citem více méně jasným, když dne 11. dubna 1848 psal jsem známé své osvědčení sboru Frankfurtskému, pronesl sem byl poprvé slova: „kdyby státu Rakouského nebylo, musili bychom v prospěch Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ Mámeť tedy nyní trojí politickou soustavu, o které v Rakousích spory se vedou: centralistickou, dualistickou a federalistickou; první propůjčuje hegemonii jedinému národu Německému, druhá poděluje o ni Němce a Maďary, třetí bere za heslo rovné právo všech národův. My Čechové žádáme sobě jistě upřímně zachování Rakouska i jednoty jeho: neboť máme za to, že nemohouce silami svými doufati ve zbudování vlastního suverénního státu, nemůžeme historicko-politickou individualitu, svou zvláštní národnost a vzdělanost i život autonomický, nikde a nikterak ubezpečiti lépe než v Rakousku - t. j. v Rakousku svobodném i autonomicky a rovnoprávně zřízeném.

Ve zmíněném „Psaní do Frankfurtu“ Palacký říká zcela jasně: Konečně pak, abych zavřel obšírné, avšak jen běžně prohozené slovo své, musím přesvědčení své krátce v ten smysl vyjeviti, že kdo žádá, aby Rakousy (a spolu s nimi i Čechy) připojily se národně k říši německé, požaduje od nich samovraždu, což nemá nižádného morálního ani politického smyslu; naopak ale, že žádost, aby se Německo připojilo k říši Rakouské, totiž aby k státu Rakouskému pod výše dotčenými výminkami přistoupilo, má mnohem důvodnější smysl. Pakli však ani toto není po národním pocitu a smýšlení německém, nezbývá nic, než aby obě mocnosti, říše Rakouská i Německá, vedle sebe rovnoprávně se ustrojily, svůj dosavadní svazek aby proměnily ve věčný spolek k obraně i ke vzdoře, a bude-li v tom jich obapolný zemský prospěch, aby třeba také zřídily mezi sebou jednotu celní. Ke všem prostředkům, kteří samostatnosti, celosti i vyvinování se moci říše Rakouské, zvláště k východu, nejsou nebezpečni, chci každého času rád podati pomocné ruky své.

Třetí zajímavou úvahu adresuje Palacký Němcům. Uvědomuje si, že prosazení české národní věci nemůže být postaveno pouze na neustálé konfrontaci česko-německé, která nemá v tisícileté historii aspekty pouze negativní. Na to v podstatě později navázal Masaryk, který v jistém období počítal s tím, že to bude český národ, který se bude podílet na pozitivních demokratických proměnách monarchie. Nikdo tehdy nepočítal s první světovou válkou, pochopitelně. A tak Palacký píše mimo jiné (když o aktuálnosti a historické pravdivosti jeho slov nemůžeme ani dnes pochybovat):

Vždyť národové neexistují teprv ode dvou neb tří tisíciletí, co tradici jejich poněkud sledovati lze; a Němci, kteří tak rádi staví se za protivu Slovanův, neměli by tak rychle zapomínati na slova předního skoumatele národnosti své Jakuba Grimma, jenž vyhlásil to za hlavní resultat veškerých svých studií, že veškero plémě německé nemá v celé genealogii lidského pokolení nikde příbuzného bližšího aneb rovně tak blízkého, jako jsou Slované.

Jakub Grimm? Bratři Grimmové jsou v našem povědomí zapsáni jako autoři sbírek pohádek. Ale Palacký o tom něco více věděl. Starší Jacob Grimm a jeho bratr Wilhelm Grimm byli dobře pracujícím vědeckým týmem, když mimo významných jazykových studií (Jacob) vytvořili rozsáhlou sbírku pohádkových příběhů, které jsou pochopitelně také součástí českého národního folkloru (Popelka, Červená Karkulka, Sněhurka, Šípková Růženka či Jeníček a Mařenka). Grimmové ve své činnosti spolupracovali s řadou evropských osobností. Už profesor Tille poukázal na to, že některé pohádky Jakuba Malého i Karla Jaromíra Erbena jsou převzaty právě od Grimmů – proč také ne, vždyť s Jacobem Grimmem velmi úzce spolupracoval například Josef Dobrovský, byť ne zcela sdílel Grimmovo nadšení pro lidovou tradici. Ale poslal mu v roce 1810 mnoho knížek českého „lidového čtení“. V jedné z nich se Grimm seznámil s básní „Krásné a o jednom ošklivém zvířeti“.

Jacob Grimm sám byl v době Vídeňského kongresu zaměstnán jako pracovník kongresové administrativy. Seznámil se zde se slovanskými jazyky a naučil se docela slušně česky.

A tak se stalo, že Jacob Ludwig Carl Grimm získal mimo jiné knihu „Pověsti českého dávnověku“ z roku 1808, odkud některá vyprávění sám přepracoval. Mnohé knihy české provenience Grimmovi poskytl také Clemens Brentano (autor dramatu Die Gründung Prags – Založení Prahy). Český folklor zajímal Jacoba Grima i v dalších desetiletích. Později se mu dostala do ruky kniha B. M. Kuldy „Moravské národní pohádky a pověsti z okolí rožnovského“. Tu si přečetl v originále a dával ji za vzor. V prosinci 1858 píše slovinskému národnímu vlastenci Henriku Costovi mimo jiné toto: „Slovanské by se mělo sdělovat slovansky, jako se to děje u Kuldy na Moravě“.

Abychom to shrnuli. Grimm dospěl k jednoznačnému závěru, že společná slova svědčí o prapříbuznosti národů. Příbuzné jazyky se vytvořily podle něj postupným vývojem vždy z jednoho staršího východiska (prajazyka). Pravlast Indoevropanů (J. Grimm) je sice v Asii, avšak jazyková příbuznost evropských etnik zejména slovanštiny, latiny, řečtiny a němčiny je bližší než jejich jazykové svazky s indičtinou a perštinou. Takže také německé dialekty a germánské jazyky jsou vzájemně příbuzné, vyvinuly se ze společného pragermánského jazyka a tento jazyk podobně jako litevština, slovanština, řečtina a latina opět ze staršího prajazyka.

V roce 1865 vydal rakouský pozitivistický germanista Wilhelm Scherer životopis Jacoba Grimma, v němž na mnohé z výše uvedeného poukázal. Jeho knihu zcela jistě četl i František Palacký, ačkoli v té době jistě řadu dalších jazykovědných prací Grimmových znal. Proto mohl také Němcům napsat, jak výše uvedeno.

Samozřejmě, vše zamotala první světová válka a vývoj se udál zcela jinak. Avšak úvahy minulé bychom neměli pomíjet i v době současné, kdy se snažíme o soužití v jinak a komplexně pojímané Evropě. A vzít v úvahu v našem současném uvažování i historii, jak výše uvedeno. Že je to doba dávno minulá? Leč historická poučení včetně úvah dávných našich vlastenců a vědců nesmíme opomíjet!!

P.S. A ještě k tomu panslavismu. V příloze Orientace Lidových novin asi před sedmi lety byla otištěna skvělá úvaha entomologa Vojtěcha Novotného pod názvem “Dinosaurus panslavismu“. V závěrečném odstavci autor uvádí:

Naši vědci se dnes v mezinárodní vědě orientují zcela přirozeně. Při příležitosti výročí 17. listopadu si ale mnozí s překvapením uvědomili, že totéž nelze říci o orientaci ve světě domácí politiky. Zatímco panslavismus, podoben mentálnímu dinosaurovi, v přírodních vědách již spolehlivě vyhynul, ve zbytku společnosti překvapivě přežívá a zdá se, že dokonce zvedá svoji inteligencí nepříliš vybavenou hlavu.

No vida. Je to poněkud složité na pochopení, což neznamená, že bychom měli vše zde uvedené zapomínat.