Sedmdesáté výročí ukončení „třicetileté války s dvacetiletou přestávkou“ vzbuzuje emoce na mnoha stranách. Jedni počítají oběti a porovnávají jejich počty. Jiní hodnotí ideje a záměry, které přivedly stamiliony lidí na smrt. Zodpovědnost se svaluje více na ty, méně na ony. Naštěstí jde prozatím o souboje slovní, přímo internetové.

Pochopitelně, že neexistuje absolutní pravda, různé jsou i úhly pohledu a také charakter argumentů je určen politickou či národní příslušností argumentujících. Již soudruh Lenin tvrdil, že „pravda není kůl, ke kterému doběhneme a obejmeme ho oběma rukama“. Takže nemůžeme dát nikomu za pravdu?

Ale jistě. Ve druhé válce bylo společnými silami spojenců poraženo zlo, tedy německý nacismus jako zvláštní projev fašismu. Značnou tíhu války nesl tehdejší Sovětský svaz, jakkoli se nám politika dnešního Ruska nemusí líbit. Proto prokazujeme úctu všem, kteří v boji za naši svobodu položili své životy. To jsou neopominutelná fakta.

Ovšem i v sebe promazanějším soukolí fakt, občas něco zaskřípe. Což bychom jaksi přehlížet neměli. Pochopitelně, že v našem případě je například takovým pískem pakt Ribbentrop-Molotov z 23. srpna 1939 včetně jeho tajného dodatku. Jenže jsou zde ještě jiná fakta, která bychom si také měli připomínat. A nikoli je zakrývat počty obětí na straně jedné, či poukazováním na zvěrstva strany druhé, jakkoli je nutné, aby i tato argumentace zazněla a příslušná fakta byla známa. Ovšem všechna.

Já vím, že následující fakta byla mnohokrát uváděna, avšak zřejmě bez potřebného efektu. Pouze si dovoluji je zopakovat.

Kdo si dnes vzpomene, že v listopadu 1932, krátce před volbami do Říšského sněmu v Německu, tři měsíce před tím, než se Adolf Hitler stal říšským kancléřem, organizovaly komunistické a nacistické odbory stávku v berlínském dopravním podniku. Společně eliminovaly činnost stávkokazů, kteří s tramvajemi vyjeli a kladli odpor i policii, která se snažila napomoci fungování dopravy ve městě. Naši pionýři a svazáci se nikdy ve škole neučili, že se tehdy na společném postupu proti stávkokazům domluvili odboroví předáci komunistů a nacistů. Ty komunistické vedl tehdy soudruh Walter Ulbricht, pozdější nejvyšší představitel NDR a aktivní podporovatel okupace Československa v roce 1968. Ty nacistické vedl jakýsi Joseph Goebels, pozdější ministr propagandy v Hitlerově kabinetu. Nějak jim to společně fungovalo navzdory tomu, že Hitler později německé komunisty zcela deklasoval a likvidoval.

V roce 1931 při plebiscitu v Prusku prohlásil komunistický poslanec Kurt Alfred Sindermann, že bolševismus a nacismus mají společného nepřítele - kapitalismus. Ve stejnou dobu vede na VI. sjezdu KSČ poslanec Václav Kopecký takovouto řeč: „My, čeští komunisté, prohlašujeme, že budeme hájit a prosazovat právo na sebeurčení až do odtržení od českého imperialismu pro utlačované části německého národa.“ Přeložme si to do češtiny. Utlačovanou částí německého národa byli sudetští Němci, byť se jim tehdy tak ještě neříkalo. Takže když je Hitler později „vzal pod ochranu“, plnil v podstatě záměry a přání českých komunistů.

I taková fakta by měla v našich debatách zaznít. A také to, že nelze pominout existenci Německé sociálně demokratické dělnické strany v Československu (1919), jejíž předchůdkyní bylo dělnické sdružení založené v roce 1863 v Aši jako sekce Všeobecného svazu německých dělníků, což byla první sociálně demokratická organizace v monarchii. Po záboru Sudet v roce 1938 bylo jejích 10 000 členů nacisty zatčeno. V téže době naše druhá republika posílala všechny utečence ze Sudet (sociální demokraty a Židy) zpět do spáru nacistů. Smutnou roli v tomto směru hrály i české profesní svazy (advokáti a jiní).

Takže ne všichni „sudetští Němci“ byli stoupenci Hitlerovi. A ti ostatní? V době ekonomické krize mnozí tátové od dětí získávali práci v Německu proti potvrzení, že podporují stranu Henleinovu. Zrovna tak jako později mnozí Češi mohli nechat studovat své děti s podmínkou, že podporují komunisty.

Výše uvedená fakta se týkají dějinných událostí trvajících několik desítek let. Nedovedu si vůbec představit, jaké pocity měli čeští a slovenští zasloužilí bojovníci proti fašismu, když se mnozí z nich ocitli po roce 1948 ve stejné vězeňské cele s vysokými fašistickými funkcionáři, proti nimž v boji nasazovali své životy.

Nemůžeme chtít zpětně, aby se mnozí jejich aktéři chovali dle měřítek dneška. To nelze. K hodnocení té doby potřebujeme jistou míru objektivity a znalost faktů a jejich příčin. V tomto směru je zhoubné tvrzení, že dějiny určují vítězové. I vítězové se totiž mohou mýlit. Nechápu, proč si na ně někdy hrajeme. Jen proto, že bylo již dobojováno?

Ano. V srpnu 1934 ohlásil Hitler počátek „tisícileté říše“ pod heslem „Dejte mi deset let a Německo nepoznáte.“ I stalo se, byť to trvalo o rok déle. Německo nebylo k poznání.

S potřebnou pokorou vůči všem, kteří položili své životy v boji se zrůdnou nacistickou ideologií, nemůžeme zjednodušovat příčiny a následky tak, že vše podřídíme jednou provždy další naší a výhradní pravdě. Konec konců, co říkal o pravdě soudruh Lenin?