HISTORIE: I armáda má své hrdiny srpna 1968
Již od konce padesátých let do ní přicházela generace vzdělaných důstojníků, kteří sice byli připravováni na službu vládnoucímu komunistickému režimu, ale spojenectví a spolupráci se sovětskými ozbrojenými silami chápali pragmaticky jako politicky hotovou věc. Tedy na rozdíl od starých komunistů nikoliv jako srdeční záležitost a poslání.
Byla jim samozřejmě svěřována sovětská zbraňová technika a výcvik museli přizpůsobovat zájmům ostatních účastníků varšavského paktu. Byla jim však už cizí rigidita a odlidštěnost panující tradičně v sovětských ozbrojených silách a nahrazování odbornosti silovými řešeními. A především – byli pramálo ochotni vzdát se úplně národní identity.
Už po dvacátém sjezdu sovětských komunistů, na němž byla kritizována role Stalina a neblahé důsledky stalinismu, připojila se též společenskovědní pracoviště a zejména tisk československé armády k volání po mimořádném sjezdu KSČ, který by zhodnotil excesy v první polovině padesátých let i u nás. Tehdy bylo takové volání ještě umlčeno, ale postupně se v armádě začaly objevovat tendence alespoň liberalizovat její vnitřní i vnější vztahy.
V první řadě šlo o soustředění pozornosti na kvalitu lidí pracujících s moderní vojenskou technikou a vymanění československých ozbrojených sil z postavení kanonenfutru úzkých sovětských zájmů. Prvním úspěchem bylo alespoň napojení Hlavní politické správy armády a Vojenské politické akademie na nejširší občanskou kulturní a společenskovědní sféru. Na VPA se například etablovala výuka komunistickými ideology nemilované sociologie. A-revue patřila k tehdy nejzajímavějším časopisům zabývajícím se sociálními problémy a analýzami. V Československém armádním filmu vznikaly snímky s celospolečenskou problematikou.
Logickým důsledkem bylo v lednu 1968 vyvedení armády z řízení komunistickou stranou a její podřízení parlamentu a vládě. Následovala příprava nové československé vojenské doktríny s neskrývaným cílem vyvést naši armádu z absolutní závislosti na armádě sovětské, která konstruovala Varšavskou smlouvu na principu velitelské dominace sovětských ministrů obrany a dalších generálů. A právě tento vývoj zřejmě vyděsil Sovětský svaz nejvíce.
Proto bylo běžné jarní cvičení vojsk Varšavské smlouvy po doputování do Československa změněno na masové soustředění téměř čtyřiceti tisíc vojáků a mohutné bojové techniky. Cvičení osobně řídil vrchní velitel spojených vojsk sovětský maršál Jakubovskij a zástupci československé armády nebyli pod různými záminkami zváni na ředitelství cvičení a byli stále více izolováni. Po oficiálním ukončení cvičení zůstávaly zejména sovětské jednotky dál několik týdnů na našem území a nikdo se neobtěžoval oznámit hostitelské zemi datum jejich odchodu.
V noci na 21. srpna pak vyšlo najevo, že toto cvičení bylo vlastně generální zkouškou na zneškodnění možného odporu československé armády proti nadcházející okupaci. Prezident republiky sice nařídil, aby vojenské útvary neposkytovaly přicházejícím cizím jednotkám pomoc, ale také aby jim nekladly odpor. To sovětským velitelům stačilo, protože většinou mířili do objektů jim známých z pobytu během cvičení, a československým vojákům nezbývalo jen přihlížet, jak sovětští důstojníci, ještě před pár týdny jakž takž předstírající společný zájem, arogantně obsazují prostory, které si zřejmě předtím podrobně rekognoskovali. Někde se přesto snažili bránit, ale, tak jako o třicet let dříve znovu opuštěni politickým vedením země, se nakonec museli vzdát.
Téměř dva měsíce byla československá armáda uzavřena v kasárnách a ministerstvo a generální štáb byly obsazeny interventy. Prvního ledna 1969 bylo už vyšetřováno více než tři sta vojáků z povolání pro údajné protistátní a protisovětské činy. Při následující čistce byly z armády propuštěny pro politickou nespolehlivost téměř čtyři tisíce důstojníků a poddůstojníků. Kolem sedmdesáti vojáků z povolání emigrovalo do ciziny. Největšího nebezpečí se Sovětskému svazu podařilo zbavit a mohla začít „normalizace“ ostatních segmentů československé společnosti.
Je velmi dobrou zprávou rozhodnutí prezidenta republiky pozvat na 21. srpna na vzpomínkové setkání s občany před čtyřiceti lety aktivně kladoucími odpor okupaci vojsky Varšavské smlouvy také skupinu stejně tehdy neohroženě jednajících bývalých příslušníků Československé armády. Tím spíš, že jejich předchůdcům z doby o třicet let dřívější se nikdy takového uznání nedostalo.
LN, 11.8.2008
Autor je publicista
