Nepřátelé či spojenci?
Když se mluví o postavení české homosexuální minority v období komunismu, často padají slovní spojení "skrývání se", "ilegalita" či "pokoutní scházení se na diskrétních místech". V protikladu k tomu se zdůrazňuje, že emancipace gayů a otevřená diskuse o této tématice nastala až po roce 1989. Je však tento popis odpovídající skutečnosti? Jaké jsou ideologicky styčné body mezi gay aktivismem a komunistickou ideologií? Či radikální levicí vůbec? Jsou komunisté a gay aktivisté spojenci či protivníky? Nebo je jejich vztah ambivalentní, podléhající interpretaci jednotlivých levicových směrů? A je tomu jinak u tzv. staré levice a nové levice?
Revolucionář Lenin a kontrarevolucionář Stalin
Zdálo se, že v počátcích sovětského státu nastaly homosexuálům "zlaté časy". V roce 1921 zahájili ruští bolševici tažení proti de facto všem tehdejším sexuálním, resp. genderovým předsudkům (řečeno dnešním jazykem). Byly mj. legalizovány potraty a také homosexualita (v té době ve většině států Evropy a Asie zakázána a trestána). Komunistický stát se chtěl jednoznačně vymezit jako entita, která odmítá tradice, předsudky a ruské kulturní zvyklosti. Hlavně takové, které ztělesňovala a symbolizovala pravoslavná církev.
Homosexualita však byla roku 1931 znovu zakázána (tzv. ústavním článkem č. 121) a tak tomu zůstalo až do roku 1993. Stalin se totiž chtěl distancovat od image západní aristokracie, která byla v jisté míře s homosexuálními praktikami spojována. Narážel však také na německou SA, uvnitř které Ernst Rohm budoval svůj homosexuální klan. Že později Hitler s SA (a s německými homofily) krutě zatočil, již sovětským sexuálním menšinám nepomohlo. Většina prosovětsky orientovaných komunistických stran několik desítek let neumožňovala homosexuálům členství. Paradoxně nejen nacisté, ale i pozdější pravičáčtí antikomunisté (námatkou Pinochet, Franco, McCarthy) se vyznačovali vypjatou homofobií. Historik Cuordileone např. cituje výrok McCarthyho: "Pokud jste proti McCarthymu, chlapci, musíte být buď komunisty, nebo buzeranty" (resp. česky nepublikovatelné slovo "cocksuckers"). V Argentině zmizelo během ultrapravicové diktatury mnoho gayů beze stopy. To však homosexuálům z komunistických států nikterak nepomohlo.
Homofobní maoismus a vývoj v sovětských satelitech
Zajímavým vývojem prošla i lidová Čína. Čínská buddhistická kultura, která byla vůči homosexualitě do značné míry vstřícná (byť zdaleka ne výlučně), byla nahrazena ve 20. století svérázným maoismem. A ten se vyznačoval krutým pronásledováním homosexuálů. Zatímco na příkladu ČLR můžeme vidět, že komunisté spíše zesílili míru stigmatizace sexuálních menšin, v Rusku se dá mluvit o potvrzení míry tohoto stigmatu v historickém kontextu (s výjimkou 20. let 20. století). V jiných státech došlo dokonce ke zlepšení postavení této komunity: Například NDR dekriminalizovalo homosexualitu dříve než SRN. Navíc západoněmecká legislativa zabraňovala ještě v 70. letech rehabilitaci pronásledovaných homosexuálů z dob války. Homosexuálové, kteří přežili genocidu v nacistických lágrech, byli dokonce v řadě případů po válce opět uvězněni, neboť říšské zákony vůči homosexualitě zůstaly v SRN částečně v platnosti. Nemluvě o tom, že německá komunistická strana gay agendu (řečeno dnešní terminologií) podporovala již za Výmarské republiky.
Rovněž v dalších státech východního bloku komunisté diskriminaci homosexuálů zesílili jen v dílčích bodech, zatímco v aspektech jiných rostla institucionální tolerance úřadů (v korelaci s tím, jak komunismus prováděl erozi kulturně-náboženských tradic). Jednou komunisté vnímali homosexualitu jako integrální součást západní dekadence (tento trend převážil v Rumunsku, ve zmiňované Číně či v Albánii, kde bylo pronásledování za Envera Hodži obzvlášť kruté), jindy ji naopak vyhodnocovali jako součást světové pokrokového antiklerikálního hnutí (NDR, současná Kuba, KLDR). A nelze zapomínat ani na třetí aspekt: zneužívání homosexuality k vyděračským a kompromitujícím aktivitám tajných služeb. Tedy aspekt nikoliv ideologický, ale zcela pragmatický.
Ambivalentní vztah komunistů a homosexuálů dnes
Jak je tomu v komunistickém hnutí dnes? Zmínil jsem letmo Kubu a KLDR. Kuba svou politiku v posledních letech výrazně změnila. V dobách Che Guevary byli homosexuálové aktivně pronásledováni. To je samozřejmě velice výmluvné, uvážíme-li, jak je ikona Che interpretována dnešní neomarxistickou levicí. Fidel Castro však v posledních letech překvapivě přiznává svá pochybení v této oblasti: "Pokud je někdo zodpovědný za jejich pronásledování, jsem to já. "[1] Což je mimochodem, při jeho rigidním a samolibém vnímání světa, poměrně pozoruhodným příkladem pokání (lze-li to tímto slovem nazvat). Dcera Raúla Castra, havanská sexuoložka Mariela, se dokonce aktivně věnuje obhajobě práv gayů a neváhala v rámci této agendy podpořit i americkou (demokratickou) administrativu. Rovněž KLDR, kde se obvykle setkáváme s obskurními postoji režimu vůči nejrůznějším menšinám a alternativním kulturně-společenským vzorcům, je politika vůči LGBT menšině překvapivě pozitivní. Korejská strana práce např. tvrdí, že "homosexuálové v KLDR nebyli nikdy předmětem represe, tak jak je tomu v mnoha kapitalistických režimech. "
Vietnam je pak jediným státem světa, kde homosexualita nebyla nikdy v historii (!) zakázána. Nicméně i zde svádí vládní komunisté spory. Zatímco vietnamská státní média prosazovala v roce 2002 zákaz homosexuálního styku, mládežnická odnož komunistické strany se homosexuálů zastala. Spor nakonec vyšuměl a homosexualita se ve Vietnamu nadále s rozpaky toleruje. I zde (podobně jako v post-komunistické Kambodži, kde premiér Hun Sen vydědil svou vlastní lesbickou dceru, zatímco nedávno zesnulý ex-král Sihanuk homosexuálům projevoval otevřené sympatie) však homosexuální komunita setrvává v částečné stigmatizaci srovnatelné se současnou Čínou (rovněž tady si gayové troufají přiznat se ke své sexuální orientaci jen zřídka, např. ve velkých městech, při Pridech apod). Situace v regionu je tak v podstatě srovnatelná se v západní Evropou. Jak v Evropě, tak v Číně se Pridy, a další svépomocné aktivity gayů, objevují (ve výrazné víře) až v cca posledních 10 letech. Obdobně je tomu s diskusí na téma registrovaných partnerství. A homosexualita byla vyškrtnuta z národního diagnostického manuálu chorob až roku 2002 (pět let po legalizaci homosexuálního styku). Tedy jen s přibližně desetiletým časovým skluzem oproti západnímu světu (tím ovšem tento akt nehodnotím, neboť se nedomnívám, že přístupem k homosexualitě jako k nemoci se nutně dopouštíme homofobie).
Jak jsem přitom řekl, historický vývoj Číny nebyl v této otázce nějak zásadně podobný historickému vývoji Západu. Čína procházela v některých stoletích (resp. za vlády některých dynastií) poměrně vstřícným postojem k homosexualitě. Naopak maoismus se vyznačoval značným pronásledováním gayů, které nemělo 60. letech minulého století ve světě obdoby.
Ukazuje se tak, že ani sociální paradigma založené na zcela odlišné tradici, než je tradice západní (konfuciánství, buddhismus, maoismus), nevede k diametrálně odlišnému postavení gayů. Jinými slovy, důvodem homofobního stigmatu není monoteistická tradice tzv. abrahamovských náboženství. Homofobní tendence v levicově-komunistickém myšlení spíše potvrzují tezi, že tento fenomén je selháním lidské schopnosti respektovat odlišnost a menšinovost (a navzdory gay aktivistům dodávám, že je i selháním lidské schopnosti unést něčí slabost či nemoc). V protikladu k tezi, že její příčiny můžeme najít v dichotomii pokrok vs. tradice. Což říkám jako křesťan, který má za to, že respekt k homosexuálově svobodné volbě a souhlas s jeho aktivním homosexuálním chováním nemusí být jedno a totéž.
Shrnuto, všechny současné oficiální komunistické státy (Laos, Vietnam, ČLR, KLDR, Kuba) mají vůči LGBT občanům vztah vstřícný, ve všech případech však jen částečně. V žádné zemi neexistuje antidiskrimanační zákon. Registrovaná partnerství či adopce nejsou uznávány, případně se o nich vlekle jedná. Západní komunistické strany pak tuto ambivalenci kopírují: Například Americká revoluční komunistická strana či KS USA gay agendu podporují, zatímco relativně vlivná Americká socialistická dělnická strana nikoliv. Toto uskupení má za to, že LGBT minorita dává levicovému hnutí image exotiky, čímž ji vzdaluje od pracujících mas. Obdobná je situace v evropském komunistickém hnutí a koneckonců i v české KSČM.
Mohli bychom pokračovat aktivní homofobní politikou arabských socialistů v Sýrii, kde je homosexualita trestána dvěmi lety vězení a kde zároveň Asadův režim brání mnohem horší homofobní hrozbě ze strany revoluční islamistické opozice. Či národně osvobozeneckými (opět de facto socialistickými) režimy v Africe, kde např. Zimbabwe homosexuály krutě pronásleduje a kde diktátor Mugabe posměšně nazývá gaye psy a prasaty a vysmívá se britské politice krácení rozvojové pomoci homofobním zemím.
Je homosexualita prioritním tématem radikální levice?
V historickém kontextu komunistické ideologie zmiňovaná rozporuplnost nepřekvapuje: Ani Karel Marx, ani Bedřich Engels se o homosexuálech nevyjadřovali lichotivě. Jisté vágní antihomosexuální narážky lze vystopovat už v Marxově Kapitálu. V Engelsově práci Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu je antická homosexualita popisována jako cosi pohoršujícího a degradujícího. Vztah homosexuálů a komunistů je v dílech klasiků ambivalentní, obdobně jako je tomu se vztahem komunistů k Židům. Zatímco někteří komunističtí a levicoví politici byli (a jsou) sionismu příznivě nakloněni (z příkladů uveďme Trockého, poválečné Československo či kibucové hnutí), jiní (kterých je většina) se vůči židovství výrazně vymezila. Obdobné je tomu i v případě homosexuálů. Část levice jej vnímá jako symbol revoluční vzpoury vůči tradicím, jiní jako symbol (nejen) západního imperialismu.
[1] Citace z Castrova rozhovoru pro mexický deník La Jornada, Santa Cruz Atoyac México 31. srpna 2010