19.3.2024 | Svátek má Josef


HISTORIE: Dva Antonínové ze Pstruží

13.5.2022

Abyste byli v obraze. Pstruží je tako malá horská vesnička mezi Čeladnou a Frýdlantem nad Ostravicí. Všechny obce lemované beskydskými horami mají velice zajímavou historii.

Toník Kocí to neměl od malička jednoduché, protože v jeho rodném Pstruží byl jeho tatínek Antonín Kocí (1866 – 1950) ředitelem školy. Jenže jeho tatínek byl od svých šesti let sirotkem. Narodil se 22. dubna 1866 v Kyjově a jeho rodiče Karel a Vilemína Kocíovi předčasně zemřeli. Otec Karel onemocněl tuberkolózou, které podlehl v roce 1871, maminka Vilemína odešla za dva roky za ním. Vychovával ho jeho strýc Karel Obrátil, ředitel národní školy v Hulíně. Mladší sourozence Vilemínu a Josefa si vzali do výchovy další strýcové. Proto byl odjakživa velice sociálně naladěn a snažil se později, aby se jeho dětem i jejich dětem dostalo všeho, co on sám ve svém dětství postrádal.

Strýc chtěl, aby jeho schovanec byl knězem, pročež ho nechal studovat na piaristickém gymnáziu v Kroměříži. Mimochodem, zde byl jeho spolužákem budoucí arcibiskup olomoucký Theodor Kohn. Jenže Antonín Kocí si vybral povolání svého pěstouna. Maturoval nakonec na státním německém gymnáziu v Kroměříži a posléze znovu maturoval na učitelském ústavu v Příboru. První jeho štace učitelská byla v Rychalticích, kde učil plných šest let.

Na další šestiletou štaci nastoupil jako definitivní učitel ve Fryčovicích. Ty se mu staly osudné, zde poznal učitelku ručních prací Matyldu, dceru Josefa a Matyldy Šindlerových ve Fryčovicích, s níž se 4. září 1893 oženil. O pět let později byl ustanoven správcem nově zřízené školy ve Pstruží a po jejím rozšíření přístavbou v roce 1904 na trojtřídní, byl jmenován řídícím učitelem. Stal se dobrou duší této obce, neboť zastával ve dvacátých letech současně funkci starosty, předtím za 1. světové války funkci tajemníka obce. Mimo jiné psával občanům různé žádosti a vyřizoval je na okrese v Místku. Měl, jak se říká, sloní paměť. Pamatoval si mnohé letopočty, události, narození i úmrtí všech pstružovských občanů, věděl přesně, kdo si kdy koho vzal a kdo kdy vyhořel (domy byly většinou dřevěné). Ve funkci starosty a ve funkci ředitele školy skončil v roce 1927, když odešel do penze. Antonín Kocí byl právem ctěn a vážen a měl značnou autoritu i v regionu. Když 23. června 1928 přijel do Frenštátu pod Radhoštěm prezident T. G. Masaryk, byl Antonín Kocí pověřen, aby ho přivítal za okres Frenštátský.

Antonín Kocí žil ještě požehnaných dvaadvacet let. O prázdninách roku 1950 cítil, že slábne. Jakkoli nikdy nepotřeboval lékaře, nebyl nikdy nemocen a neužíval žádné léky. Měl jinak obdivuhodnou vitalitu, Když mu v době první světové války erár povolal všechny učitele na frontu, zůstal Antonín Koci se svými žáky sám. Učil tedy první třídu od sedmi do deseti hodin, druhou třídu od deseti do třinácti hodin a třetí třídu od třinácti do šestnácti hodin, pochopitelně vše s půlhodinovými přestávkami. Jeho samotného musel z vojenské služby vyreklamovat školní úřad, jinak byl původně jako padesátiletý domobranec povolán do války.

Před blížícími se vánočními svátky v roce 1950 již Antonín Kocí hovořil o tom, že brzy odejde za svou ženou, která mu již dva roky scházela. I když byl do poslední chvíle duševně čilý, poprosil dceru Vilemínu, aby usmažila kapra a udělala mu štědrovečerní večeři, protože ví, že se Štědrého dne nedočká. Antonín Kocí měl pohřeb na Štědrý den roku 1950 odpoledne. Později byl pohřben, jak si přál, vedle své ženy v rodinné hrobce na Ústředním hřbitově v Brně.

Jeho prostřední syn Antonín byl jako člen organizace „Obrana národa“ zastřelen odpoledne 22. června 1942. Zprávu o tom přivezla nejstarší dcera Matylda z Hranic. Večer jí to telefonovala jejích sestra Vilémina z Brna a Matylda spěchala brzy ráno do Pstruží, aby se to Antonín Kocí nedozvěděl až z novin, které chodily do Pstruží až v poledne. Leč dozvěděl se. Antonín Kocí v pláči klekl na kolena, sepjal a ruce jen šeptal „pán Bůh dal, pán Bůh vzal“.

--------------

Antonín Kocí mladší chtěl být původně lékařem, avšak osud tomu chtěl jinak. V březnu 1917 byl povolán na frontu a na místeckém gymnáziu maturoval až po válce. Stal se posluchačem Vojenské akademie v Hranicích a po vyřazení v hodnosti poručíka byl posílán z jedné posádky na druhou, v podstatě od Aše až po Podkarpatskou Rus. Skvělého důstojníka si všimli i na generálním štábu a

když hledal tehdejší divizní generál, velitel III. armádního sboru Jan Sergěj Ingr (1894 – 1956) pobočníka, padla volba na kapitána Antonína Kocího. A určitě to nebylo proto, že Antonínův tatínek byl rodák z Kyjova a pan generál rodák z Vlkoše u Kyjova. Antonín Kocí mladší byl prostě důstojník, jak se patří a díky své rodinné výchově tak vlastenec, jak se patří. Jako celé jejich rodina.

Po rozpuštění československé armády získal Antonín Kocí mladší místo jako vrchní komisař na Zemském úřadu v Brně. Byl již ženat a měl dceru Ivušku. V říjnu 1941 ho zatklo gestapo. Někdo promluvil. A posléze zaznělo v Kounicových kolejích několik salv. Popel obětí byl vysypán neznámo kde. Podle svědectví příbuzných se poprava uskutečnila v místnosti, v níž visel obraz sv. Václava s nápisem „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. Po válce byl Antonín Kocí mladší povýšen in memoriam do funkce podplukovníka. Jeho žena s dcerou Ivou žily do konce války u dědečka na Pstruží, protože jejich brněnský byt byl z moci úřední zlikvidován. Po válce se přestěhovaly do Prahy.

Aby toto vyprávění bylo úplné, musím prozradit ještě jeden příběh. Druhá dcera Antonína Kocího, Vilemína, studovala na gymnáziu v Místku a poté na klášterní obchodní škole ve Frýdlantu nad Ostravicí. 28. srpna 1920 se provdala za o deset let staršího Rudolfa Milatu. Ten byl synem Antonína a Jany Milatových ze Pstruží č. 38. Maturoval na reálném gymnáziu v Místku a pracoval jako úředník ve frýdlantské firmě Ferram. Za první světové války se dostal do ruského zajetí a vrátil se v roce 1920 jako ruský legionář. 10. září 1921 se jim ve Frýdlantě nad Ostravicí narodila jediná dcera Libuše. V roce 1924 se rodina přestěhovala do Brna, kde Rudolf Milata získal úřednické místo ve Zbrojovce. Dcera Libuše po maturitě na gymnáziu absolvovala obchodní akademii a pracovala jako učitelka na odborné střední škole. 7. srpna 1943 se provdala za Adolfa Jezerského, profesora na brněnské obchodní akademii. Z manželství vzešly dítky Jiří (*1945) a Jana (*1947). „Dítko“ Jiří je známým spisovatelem a dlouhá léta pracoval jako místostarosta městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky.