Letošní výročí 1150 let od příchodu byzantských věrozvěstů na Moravu je dosti významné pro zamyšlení nad celým historickým významem jejich mise. Asi by se světská hodnota jejich působní nejevila dnes tak významná, kdyby se nestali předmětem politických sporů. Zřízení moravského arcibiskupství omezilo arcibiskupství v Řezně, zatímco Frankové by měli být rádi, že jim ubude práce s misijním posláním na východě, věznili Metoděje a stavěli se proti jeho postavení. S křesťanstvím to nemělo nic společného.

Už od samého začátku to byl politický zájem, už samotná žádost knížete Rostislava zaváněla odporem ke franckému kněžstvu a touhou po větší samostatnosti. Měl kníže ve své žádosti císaři Michalovi na mysli lepší šíření křesťanství v domácím jazyce, jak to píše? Tenkrát asi ještě nebyl na stole jazykový problém v nacionálním smyslu slova. Opravdu byla výhoda v šíření křesťanství v mateřském jazyce, nepochybně i kněžstvo se rekrutovalo z domácích lidí, které mohl kníže ovlivnit. O to především šlo. Nicméně slovansky psané knihy měly tak velký význam, že to asi nikdo nečekal. Všechno dopadlo jinak, než Rostislav plánoval. Slovanský spisovný jazyk měl především význam v Bulharsku a Rusku. Ale opět je tu mnoho otázek. Co by se stalo v Bulharsku, kdyby car Boris neměl k disposici slovanské kněze z Moravy a jejich knihy? Co by se stalo v Rusku, kdyby se tam nedostalo totéž? Kam by se orientovaly tyto země? Rusové by možná následovali Kazary a přijali izraelské náboženství, Bulhaři nechtěli řecké kněze z Byzance a je otázka, jak by se zachovali; domácí kněží představovali nezávislost stejně jako u Rostislava. Pro ustanovení těchto svébytných států na základě křesťanství to mělo velký význam.

V Čechách byla situace podobná. Pod tlakem Francké říše se sice prosazovalo latinské duchovenstvo, ale církevní slovanština se uplatňovala vedle latiny. Sázavský klášter slovanské knihy opisoval až do roku 1094, to je asi dvě stě let po pádu Velké Moravy. Čechy ovšem nebyly tak nezávislé a nemohly si dovolit se orientovat čistě na slovanské kněze.

Cyril a Metoděj v politické oblasti vždy představovali synonymum samostatnosti. Je to zajímavé, jak se stále vrací Rostislavova myšlenka. Karel IV., český král a římský císař, vyžádal u papeže povolení vyznávat Cyrila a Metoděje jako zemské patrony, protože římská církev se stále zdráhala je uznat za svaté (to se stalo až v roce 1880), a pozval slovanské mnichy z Chorvatska. Učinil to, aby dosáhl větší svébytnosti českého království, aby měl "něco svého", aby české království zvýraznil.

Svébytnost se musí totiž nějak zakládat na odlišení, na určitém popření universalismu. Tato otázka není dnes jiná. Povšimněme si, že ti, kteří českou národní a státní svébytnost ctí, považují činnost Cyrila a Metoděje za významnou, ti, kteří mají obavy, abychom se snad nevyvlékli ze západního univerzalismu, snaží se snižovat význam jejich mise. Obavy, že by nás mohli snad Cyril a Metoděj dnes nějak spojovat s Východem a oddalovat Západu, jsou naprosto od věci.

Význam slovanského jazyka a vůbec celá slovanská otázka je stále živá, dokud existuje čeština. Do té doby stále jsou Češi slovanský národ, ať si kdokoliv cokoliv žádá. Je otázkou, zda toho využívat ve smyslu Otce vlasti Karla IV. k větší nezávislosti, kterou je nutno také historicky doložit, nebo to zase přehánět ve smyslu "s někým na věčné časy". Jedni chtěli kdysi vymazat naši západní kulturnost, jiní zase dnes chtějí vymazat náš slovanský původ a to, co nás s Východem spojuje. V obou případech jde o pošetilé nepřirozené konstrukty nebo službu něčím zájmům.

Národy jsou kamínky v řece času, v proměnném dnu tvoří přechodné útvary měnící se s každou bouří. Není žádné "na věčné časy ….". Říše se rozkládají a tvoří se nové. Ten kamínek, který je z křemene se může postavit kdekoliv. Jeho odolnost je dána základním materiálem. Tím jsou především křesťanská pravidla a národní jazyk. Obojí symbolizují Cyril a Metoděj s určitou nadsázkou jako zakladatelé.