Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Článek analyzuje příčiny druhé světové války s důrazem na selhání západní politiky usmiřování vůči nacistickému Německu. Pokud tento historický vývoj zasadíme do širší koncepce míru jako rovnovážného stavu a války jako důsledku jeho narušení, získáme rámec, který je aplikovatelný i na současné konflikty.

Pangermanismus, ideologické hnutí usilující o sjednocení všech Němců do jednoho státu, nebyl pouze nacionalistickým programem – byl to strukturální útok na evropskou rovnováhu moci. V meziválečném uspořádání existovala křehká rovnováha mezi poraženým Německem a nově vzniklými státy jako Československo, Polsko a Jugoslávie. Pangermanismus tuto rovnováhu soustavně narušoval: nejprve ideově, poté diplomaticky a nakonec vojensky. V tomto smyslu nebyla válka dílem náhody či „šílenství“, ale důsledkem destabilizační dynamiky, kterou západní mocnosti podcenily.

Podobnou dynamiku lze pozorovat i v případě východní Evropy po roce 2008. Tehdy Ukrajina oficiálně deklarovala svůj záměr vstoupit do NATO, čímž fakticky opustila politiku neutrality, která do té doby (alespoň formálně) umožňovala udržovat určitou rovnováhu mezi Ruskem a Západem. Tento krok byl z ukrajinského pohledu viděn jako legitimní – šlo o vyjádření svrchovanosti. Nicméně v širší mocenské rovnováze v regionu to představovalo zásadní posun: došlo k přesměrování geopolitické orientace země, která tvoří klíčový prostor mezi ruskou a euroatlantickou sférou vlivu.

Z pohledu Ruska to znamenalo přímé ohrožení jeho strategického postavení. Nešlo o „paranoiu“, ale o předvídatelnou reakci velmoci, která vnímá bezpečnost jako prostorovou zónu vlivu. Stejně jako Západ nedokázal pochopit, že pangermanismus byl neslučitelný s mírem ve střední Evropě, nedokázal pochopit, že expanze NATO bez konsenzuální bezpečnostní architektury narušuje rovnováhu ve východní Evropě.

Ruská agrese v roce 2014 a otevřená válka v roce 2022 představují předvídatelný důsledek zhroucení rovnovážného uspořádání. Mír nebyl narušen samotným útokem, ale procesem, v němž došlo ke strukturální změně poměru sil bez odpovídajících pojistek.

Z této perspektivy vyplývá klíčová lekce: mír není výsledkem morálních proklamací, ale stabilní rovnováhy zájmů. Jakákoli ideologie – ať už pangermanismus či univerzalistický atlantismus – která tuto rovnováhu ignoruje nebo narušuje bez realistického zajištění stability, se stává katalyzátorem konfliktu.

Pan Tomský zapomněl sdělit, že na podpoře Hitlera a expanzi německého zbrojního průmyslu se významným způsobem podíleli zahraniční podnikatelé a banky. Například Ford věnoval zisky svých továren v Německu NSDAP. Nebo Chamberlain předal československé zlato uložené pod britským dohledem ve Švýcarsku Hitlerovi. Proti Hitlerovi se postavili jako spojenci Velká Britanie, Sovětský svaz a USA. Ač tyto mocnosti měly rozdílné zájmy, naštěstí dotáhly tažení proti hitlerovské civilizační anomálii do úspěšného konce.

Trošku plácáte Chamberlain nebyl premiér VB a jak to tedy bylo s tím uložením, banky ve Švýcarsku nemají žádný dohled, pouze dohled švýcarský a určitě ne britský? A SSSR nezahájil II. světovou společně s Německem a Slovenskem?

"Vlastní příčiny druhé světové války plynou z rozhodnutí, která byla učiněna k výsledkům první světové války. Versailleská smlouva byla pro Německo symbolem hluboké nespravedlnosti. Ve skutečnosti šlo o vyrabování země, která musela západním spojencům platit obrovské reparace, které vyčerpaly její hospodářství.

Vrchní velitel armád Spojenců, maršál Ferdinand Foch, vyslovil k Versaillské smlouvě věštecký názor: "Toto není žádný mír, to je klid zbraní na 20 let".

Právě toto národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a revanšistické nálady v Německu..."

S tím se dá souhlasit. Ví někdo, kdo to řekl?

Proč jsou dnes stále revanšistické nálady v Německu ?

Cestu k holocaustu- vyvraždění 6 milionu evropských Židů vydláždila fraška na konferenci v Eviannu, která se zabývala situací pronásledovaných Židů v nacistickém Německu a Rakousku. Představitelé zúčastněných zemí (USA, Kanady, řady evropských a latinskoamerických zemí) odmítli Židům pomoci.

Žádná ze zemí nebyla ochotna přijmout větší počet židovských uprchlíků a z toho důvodu nacisté opustili od svého plánu vystěhování židovského obyvatelstva a přistoupili ještě k tvrdšímu řešení- vyhlazení. Tak to bylo, když Židé neměli svou zemi a byli odkázáni na milost a nemilost ostatních národů, které většinově nepomohli, byť se mezi nimi našli stateční spravedliví mezi národy, kteří riskovali svůj život, aby pomohli. Proto děkujme za Stát Izrael, který má statečnou bojeschopnou armádu, která je schopna židovský národ ubránit. Baruch Hashem.

Je to výstižná připomínka historického selhání mezinárodního společenství, které na konferenci v Évianu (1938) odmítlo přijmout výraznější počet židovských uprchlíků. Z pohledu koncepce rovnováhy však lze tuto událost a její důsledky nahlížet v širším systémovém rámci.

Holocaust nebyl pouze důsledkem ideologického fanatismu nacismu, ale také zhroucením mezinárodní rovnováhy odpovědnosti. Když žádná ze zemí nepřevzala ani díl zátěže, vytvořilo to vakuum, v němž mohlo radikalizované a totalitní jádro nacistické moci realizovat „konečné řešení“ bez vnějšího korektivu. Neochota Západu přijmout židovské uprchlíky byla tichým kolapsem morální a politické rovnováhy, která mohla zafungovat jako brzda genocidního mechanismu.

Tato zkušenost dává hlubší smysl existenci Státu Izrael nejen jako místa pro seberealizaci židovského národa, ale i jako strukturálního prvku rovnováhy: entita, která má schopnost a vůli se bránit, snižuje závislost na dobré vůli jiných států. V jazyce rovnováhy to znamená: Izrael obnovil autonomní pól, který v systému chyběl – a právě proto byla jeho absence tak fatální ve 30. a 40. letech 20. století.

Z této perspektivy však zároveň plyne i opačné varování: každý systém, v němž je jeden aktér ponechán bez obrany nebo podpory, se stává místem možného zhroucení. Rovnováha není morální luxus – je to podmínka přežití. A pokud mezinárodní společenství není schopno sdílet odpovědnost, vytváří prostor pro nejhorší možné výstupy.

V tomto světle není Stát Izrael jen historickým vyústěním traumatu, ale současně systémovým stabilizátorem. A právě proto musí i on sám jednat v rámci rovnováhy – nejen silou, ale i s vědomím, že jeho bezpečnost bude dlouhodobě udržitelná pouze tehdy, pokud nezpůsobí nový kolaps rovnováhy vůči svému okolí. Rovnováha totiž neznamená jen schopnost se ubránit, ale i schopnost být součástí stabilního celku.

"Politici však museli brát v úvahu postoj většiny svých voličů, která chtěla mír za každou cenu. Dnes se nám to opakuje v postoji vůči Rusku, nechápeme důsledky, necháme-li padnout Ukrajince, jsou totiž nejasné, víme jenom, že budou zlé."

Co s tím? Co myslí autor tím "necháme-li padnout (dnes už dost vylidněnou, rozbitou, vlastních zdrojů zbavenou) Ukrajinu"? Dodávat další a další zbraně, abychom ji dorazili načisto?

Paní Rybnická už mě zase mínusuje. Dotaz: Co myslíte, paní Rybnická, pomůže to Ukrajině, když Friedrich Merz dostojí svým slibům a dovolí německými Taurusy, řízenými německým personálem, zničit Kerčský most?

autor píše: necháme-li padnout Ukrajince... a co tedy ctěný pan autor navrhuje? válku NATO s Ruskem? to asi také nedopadne moc dobře, což? možná pak už autor nenapíše jediný řádek, nenapadne ho jediná myšlenka... no, taky možnost.

Vy jste ten článek nečet?

Autor o Rusku nepíše ale paralely jsou. Jasně popisuje situaci dvou válek a Německo.

Německo se dle toho dalo zkusit zastavit dřív a levněji i válečně. Po 1 světové to chtělo k Němcům větší velkorysost a diplomacii jak to viděl i Churchill.

Nejdřív větší cukr, ale v 30 letech větší bič. Článek ale popisuje i slabost a pacifismus na Západě.

Za mne: k Rusku to chtělo do roku 2006 větší velkorysost i diplomacii. Méně provokovat s Ukrajinou a Ukrajince tlumit a varovat.

S tím už nic neuděláme. Teď je třeba i velký ale hlavně důsledný bič ale i otevřenost diplomacii a velkorysost. V realitě zbrojit a vyzbrojovat Ukrajinu ale zároveň jednat Ruskem i tlačit na územní ústupky Ukrajinu.

Trump to dělá skoro dobře. Musí ale zároveň přidat i ten bič, teď vyzbrojit Ukrajinu rozšířit embarga na spolupracovníky Ruska. Největši chybou bylo mluvit o dokonce trvalém zastavení podpory Ukrajiny. Tím snížil vyjednávací body s Ruskem.

A spojence místo provokací vyzvat ke spolupráci. Evropa nemůže nechat na USA obranu Evropy ani obchodní válku s Čínou. Nebo může a pak prohrajeme všechno.

"Němci rozjeli šílenou inflaci a donutili Francouze odejít, ale zničili si svůj střední stav. Jedině ten je zárukou politické stability - svorník mezi lidem a elitou. Tak jako za francouzské revoluce, na jedné straně holá státní moc (ovšem neschopná) a na druhé bezprizorní lid."

S tím se nedá než souhlasit.

A teď si uvědomte, co ti tupí Germáni dělají PRÁVĚ TEĎ. Pro koho je jejich současná šílená politika tak devastující? Kdo to nejvíc odnáší? A co to nakonec zase přinese?

Poučením by pro nás mělo být třeba Německo - když z něj velmoci dělaly otloukánka, militarizovalo se a vedlo to až k Hitlerovi. Když ho braly jako rovného partnera, zažilo jak Německo, tak Evropa, rozvoj.

Snad je tato zkušenost inspirativní i pro to, jak se chovat k Rusku.

Ostatně konečné řešení německé otázky je již jen otázkou času, inšalách.

Jak ten šlejška vidí krvavý převrat na Majdanu a následně vraždění ruských Ukrajinců. Západ viděl v banderovcích kopí proti Rusku, když se.mu Jelcin nepovedl

V roce 2014 se Západ odkopal a Minské dohody na oko to odhalily.

Od roku 2014 začíná definitivní zelený úpadek Západu v současné podobě. V hlavní roli zase Germáni.

Je mi líto, tohle je zamlžování reality. Zásah poté, co Německo obsadilo Porýní, by byl snadný. Německo ještě téměř nemělo armádu, nezbylo by mu, než se podrobit.

Jenže západní státy nechtěly. Ne nemohly, jejich armády by na to bohatě stačily, a ztráty by byly lehké nebo žádné. NECHTĚLY. Proč, nechám na úvaze laskavého čtenáře.

No - jak se dá dočíst, tak úplně snadný by to zase nebylo. Třeba Francie na to tu svou armádu přímo připravenou neměla. Musela by provést mobilizaci - a až potom, s těmito silami pak provést útok.

Ovšem, takovou mobilizaci by mohlo provést Německo urychleně taky. Přičemž ihned po obsazení Porýní tam taky začalo budovat obranná postavení.

Takže závěr, sice je, že by tam nějaké (menší, střední?) ztráty byly, ale hlavně už by to byla skutečná válka s Německem., se vším všudy..

A je pravda, že do té se francouzským politikům opravdu nechtělo..