Nedávno mě manželka pozvala, abych ji doprovodil na nový český film „Poslední závod“. Trochu znám tu historii Hanče a Vrbaty. I tendenční komunistický film „Synové hor“, takže jsem neměl moc chuti dívat se na další nepravdivý příběh. Byl jsem ovšem velice mile překvapen. Film je krásně pravdivý a jinak nádherný, dá-li se to o příběhu s tragickým koncem vůbec napsat.

Ve filmu je mimo jiné velice objektivně (na rozdíl „Synů z hor“ z roku 1956) podána postava pražského Němce Emericha Ratha (1888-1962), vynikajícího sportovce a trampa (Šedivý vlk), který projevil v životě skutečné hrdinství vícekrát. Za války ukrývali s manželkou před nacisty německého Žida, který byl navíc homosexuál, takže při prozrazení by oběma manželům hrozil při nejmenším koncentrák. Roční vězení připravil Rathovi až komunistický režim, jelikož ještě po únoru 1948 měl ve svém obchodu ve výloze nejen Pepka námořníka, ale i americký prapor. Obchod mu komunisté zabavili a poslali ho preventivně na rok do vězení.

Takže by to chtělo ještě jeden film. O tomto muži a o mnoha dalších lidech, kteří se najednou a nečekaně stali občany nového (tak trochu umělého) státu, aniž by se jich kdo ptal. Mám na mysli 28. říjen 1918. To není nic proti vzniku novodobého českého, později československého státu. Máme z té doby stále ještě hodně dluhů a netýkají se pouze Emericha Ratha. Například divizního generála Maurice Pellé, jakkoli nemá s tímto mužem pranic společného.

Při jednání s vládou Francie bylo Československu nabídnuto, aby náčelníkem generální štábu nově budované československé armády se stal divizní generál Maurice Pellé (1863-1924). On byl do této funkce 17. února 1919 skutečně jmenován. V červnu téhož roku byl jmenován vrchním velitelem československé armády, která získávala první bojové ostruhy v boji s maďarskými vojsky na východní hranici nově vznikajícího československého státu. Generál Pellé vtiskl vznikající československé armádě moderní systém, vybudoval struktury řízení armády a do konce roku 1920 řídil její generální štáb. Tomuto muži jsme také mnoho dlužni. Nemluvě o tom, že se v Praze seznámil s Jarmilou Braunerovou, neteří malířky Zdenky Braunerové, kterou nakonec v dubnu 1921 pojal za choť.

Traduje se, že před odjezdem do Československa si nechal generál přinést mapu nového státu. Tehdy, i s Podkarpatskou Rusí, to byla tvarem dlouhá nudle. A generál si nad mapou zameditoval: „Tento stát nepotřebuje ani tak armádu, jako dobrého ministra zahraničí…“ Bohužel, všichni si v té době mysleli, že Beneš bude tím pravým. Jak se později ukázalo, nebyl. Jediný dobrý čin v té době udělal, že šel panu generálovi na jeho svatbě za svědka. Dalšího se pan generál nedožil, protože v roce 1924 v době jeho vojenské mise v Turecku zemřel. Z manželství s Jarmilou vzešla dcera Marishka, která se v roce 1947 provdala Johna Sandiforda, britského konzula v Paříži.

U ministrů zahraničí se totiž předpokládá, že se budou podílet na rozvoji dobrých styků se sousedními zeměmi. Což se Benešovi jaksi nepodařilo. Od chvíle, kdy spolu rakouskými politiky rozhodli, že poslední český král Karel I. musí odejít do exilu tak říkajíc bez prostředků, když mu byl také z Benešovy iniciativy zabaven zámek v Brandýse, který si po rozpadu monarchie koupil za svoje prostředky.

A to až po dobu, kdy po druhé válce nechal uvrhnout do vězení jednoho ze svých republikových odpůrců, jednoho z „Mužů 28. října“, Jiřího Stříbrného. Ten sice před válkou vystupoval proti Benešovi velmi tvrdě. Znám je také Stříbrného termín „odbenešit“ – nepřipomíná vám to něco?

Jiří Stříbrný se ale odmítl během 2. světové války podílet na kampani proti Benešovi, o což ho žádaly i nacistické úřady. Ani jinak se během války nezkompromitoval. Jenže Beneš nezapomněl. Stříbrný byl postaven po válce před Národní soud a odsouzen na doživotí. Zemřel 21. ledna 1955 v ústavní nemocnici na Mírově, když svůj trest nastoupil 24. ledna 1947. Tehdy byl ještě čas na případnou milost prezidenta Beneše.

Zajímavý je také fakt, že když byl v třicátých letech Stříbrný obviněn z korupce, obhajoval ho syn Aloise Rašína JUDr. Ladislav Rašín. Stříbrný byl nakonec podezření zproštěn. Ladislav Rašín byl později za protinacistickou činnost již v prosinci 1939 zatčen gestapem a odsouzen k trestu smrti. Později mu byl trest změněn na 15 let těžkého žaláře. Bohužel, zemřel krátce před příchodem americké armády ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem.

Ani po smrti neměli Rašínové (otec a syn) pokoje. Urny s jejich popelem uchovávala paní Karla Rašínová v ložnici. Nesměly být uloženy v rodinné hrobce. Což se podařilo až v osmdesátých letech, avšak jména otce a syna Rašínů mohla být na hrobku umístěna až po roce 1989.

V roce 2004 prošel poslaneckou sněmovnou návrh zákona, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Návrh vyšel od komunistických a sociálně demokratických poslanců. Senátem byl posléze zamítnut, sněmovnou v dubnu 2004 pak senátní veto přehlasováno.

Mnohé události z naší nedávné minulosti by se měly dočkat oprávněné revize. Nikoli pouze život Emericha Ratha.