Asi před týdnem Ondřej Neff v jednom ze svých fejetonů na NP napsal:Už dávno neplatí, že co Čech, to muzikant. Dneska je to jinak. Dnes platí, že co Čech, to historik. Jsou údobí, kdy o historii klopýtáme každým krokem, tlačí nás pod dekou, když jdeme spát, a vyskakuje na nás, když otevřeme konzervu. Takovou epizodu máme právě za sebou…

Snad jen pár poznámek k současným diskusím. Autor neměl rozhodně na mysli „Spory o seržanta Gríšu“, ale spory týkající se okolností průběhu druhé světové války, včetně jejích začátků a konců. Stále platí Churchillův výrok, že druhá světová válka byla v podstatě pokračováním té první, pouze s třicetiletou přestávkou. On to konec konců potvrdil svými komentáři k poválečným smlouvám v letech 1918-1919, v nichž hrála prim především Francie. A tak mimo jiné prohlásil:

„Kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy. Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život, přinášející výhody obchodu i bezpečnosti, celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl ve své době sílu ani vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovuoživeného Německa a Ruska…. Navíc zlovolnost a pošetilost ekonomiky Versailleské smlouvy očividně vylučovala jejich plnění….“

To se plně týkalo (a stále týká) i nově vzniklého československého státu v roce 1918.

Podle Versailleské smlouvy, podepsané 28. června 1919 v zámku Versailles, mělo Německo státům Dohody v reparacích splatit 132 miliard zlatých marek (32 miliard USD). Německá armáda směla mít maximálně 100 tisíc mužů, v zemi byla zakázána všeobecná branná povinnost, Němci nesměli mít žádné tanky, žádné těžké dělostřelectvo, zakázány byly i ponorky a vojenské letectvo, omezena byla možnost vojenského výcviku atp.

Churchill nebyl sám, kdo závěry smlouvy považoval za nemožné. Vynikající anglický ekonom baron John Maynard Keynes odhadoval, že Německo je schopno splácet maximálně jednu třetinu požadované částky, což se později ukázalo jako reálné. Při projednávání podmínek Versailleské smlouvy napsal toto: „Pokud přijmeme názor, že Německo musí být ožebračeno a jeho děti musí hladovět, odvažuji se tvrdit, že pomsta na sebe nenechá dlouho čekat….“

A do třetice všeho dobrého. Když zmíněnou Versaillskou smlouvu svým podpisem v Paříži stvrdil i americký prezident Woodrow Wilson, hodili mu ji američtí senátoři na hlavu a odmítli ji ratifikovat. Šestašedesátiletý senátor Philander Knox to komentoval takto: „Pane prezidente, tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž další, daleko ničivější války než bude ta, kterou jsme právě ukončili…“.

Nu a v následujících desetiletích přichází na řadu neuvěřitelně těsná (a přímo drzá) německo-sovětská spolupráce. Následný pakt Ribbentrop-Molotov z 23. 8. 1939 byl porušením mnoha mezinárodních smluv norem a dohod, to ano, avšak na druhou světovou válku bylo zaděláno již daleko dříve.

Němci například vyráběli a testovali v Sovětském svazu své první tanky pod názvy „Leichttraktor“ a „Grosstraktor“ jako zemědělské traktory. V letech 1922-1933 provozovalo Německo v sovětském Lipetsku tajné vojenské základny, testovací centra, Junkers začal nedaleko Moskvy vyrábět letadla a granáty, Krupp v blízkosti Rostova na Donu vyráběl kanony, různě se vyráběly bojové plyny, na mnoha místech byli trénovaní a školení němečtí piloti, důstojníci a další vojenští odborníci.

Nacisty považoval Stalin za nepřátele západních demokracií a platilo tehdy, že „Hitlerovo dnešní vítězství, znamená zítřejší vítězství komunismu“. Němečtí sociální demokraté byli označeni za nepřátele dělnické třídy a němečtí komunisté měli zakázáno s nimi spolupracovat. Řadu let podporoval Sovětský svaz Hitlerovu říši ekonomicky, především dodávkami strategických surovin. V letech 1939-1941 dostával od sovětů Hitler přes devadesát procent potřebných surovin (cín, surová guma, textil, bauxit), dále dostával tisíce tun nafty, mědi, bavlny, lnu, chromu, azbestu a jiných komodit. Poslední vlak s nimi přejel sovětské hranice v prvních hodinách napadení SSSR fašistickým Německem.

Jen tak pro zajímavost. Hitler neměl zelenou pouze v Sovětském svazu (tedy do té doby, než zemi napadl). Pouhých deset dnů před jeho triumfálním příjezdem na Pražský hrad vyšel dne 5. března 1939 v nedělním vydání tehdy nejčtenějšího českého deníku, v Českém slově, dlouhý článek pod názvem „Národní socialismus tam a zde“. Nikoli, nenapsal ho Emanuel Moravec, ale první ministr obrany Československa v letech 1918-1920 a později místopředseda senátu Václav Klofáč. A text?

„Hitler ve své obdivuhodné organizační schopnosti a při své intuici německý národ nejen z poválečné deprese povznesl a obrodil, ale i dokončuje sjednocení. Úsilí Bismarckovo… Musíme ve střední Evropě dát příklad vzorného spolužití Slovanů a Němců, což je tím snadnější, protože Němci i my stojíme svou kulturní vyspělostí výš, než lid jiný… Ať říkáme, co chceme, jsme-li poněkud informovaní, národní socialismus v Německu nás v praxi předčí. Má moc a neslouží utiskovatelům…“

K debatám a diskusím o složitých mezinárodních událostech je třeba hodně vědět a znát. Nikdo z nás neví všechno. Je složité si hrát na arbitra, avšak při vypouštění veřejných soudů je třeba opravdu nutné vědět mnohé. A to měl asi pan Neff na mysli, když použil ironicky rčení „co Čech to historik“.

P.S. V šesti svazcích vyšlo v roce 1948 úžasné dílo Druhá světová válka (The Second World War), za které dostal jeho autor Winston Churchill v roce 1953 Nobelovu cenu za literaturu. Ačkoliv všechny svazky knihy vyšly i česky v nakladatelství Lidových novin (v letech 1992-2015 celkem třikrát), dostala se ona kniha zřejmě do rukou malého počtu čtenářů. Jinak by se všeobecně nemohly šířit historicky připitomělé názory týkající se nejen druhé světové války. Zkuste se schválně zeptat svého poslance, zdali ji četl - a celou. Pokud jste ji tedy četli také.