Obě historické události vydáváme za potupné mezníky a fatální prohry. S odstupem času se zvolna ukazuje, že to nebylo zas tak tragické, byť to prohry byly. Máme fantastickou schopnost se z takových proher vzpamatovávat. Je historická, jak popsala na Psu Kateřina Lhotská ve svém krásném článku Podlézt a pak se zase narovnat. Věděl to i jeden z největších Čechů Jára Cimrman. Jedině díky této schopnosti jsme nejzápadnějšími Slovany, můžeme-li se za echt Slovany na křižovatce evropských cest ještě považovat. Takoví Poláci jsou více hrdí a tak na dlouhý čas Polsko jako útvar přestalo existovat. A co jich padlo.

Když sleduji zprávy o Ukrajincích, kteří se už několik let statečně brání ruské agresi, nemohu si nepoložit otázku, co by bylo, kdybychom se v r. 1938 pustili do křížku s Hitlerem? Německem jsme byli skoro obklíčeni. Navíc měl u nás, i v armádě, svoji pátou kolonu. Ukrajina za svoji statečnost platí rozbitou infrastrukturou, mrznoucími lidmi a spoustou mrtvých a zmrzačených. Na několik generací rozvrácená zadlužená země. Soudný člověk ví, že nemá šanci ruského medvěda porazit a vyhnat. Příliš velká cena za pocit nesehnuli jsme se.

Musím se proto sklonit před prozíravostí E. Beneše, který usoudil, že je vhodnější se na sedm let ohnout, než zemi zničit. Naši reputaci pak sice museli napravovat naši letci v RAF či dalších spojeneckých jednotkách a také odboj a parašutisté, co si políčili na R. Heydricha. Ale zvládli to, za nás. Po válce jsme byli jen málo zasaženi a měli našlápnuto být premianty. Další činy E. Beneše a narovnávajících se občanů už bohužel nebyly tak prozíravé a tak jsme na dlouhá desetiletí upadli do područí ruského komunizmu. Vegetovali jsme.

Nicméně vzchopili jsme se. V r. 1968 to ještě nevyšlo, ale v r. 1989 už ano. Musíme vždy počkat, až je nepřítel oslaben, pak jsme úspěšní. Narovnali jsme se ve svobodných devadesátkách, abychom posléze pochopili, že jako malí si nemůžeme vyskakovat a zase musíme někoho poslouchat a vyznávat jeho hodnoty. Ty, co se nám líbí, i ty, co ne. Už to není proletářský internacionalizmus a světová revoluce, ale korektní liberalizmus se spoustou pohlaví, oslava různých menšin a hlavně zelené náboženství Green Dealu. Otočili jsme se a klaníme se na druhou stranu. Obzvláště Fialově vládě to jde dobře.

Rozumný člověk řekne, ano to je přece úděl všech malých států. Místní satrapové jsou poplácáváni, ale nikdo s nimi nepočítá. Co je tedy rozumné za takové situace dělat? Za totality to dělali Josip B. Tito v Jugoslávii, János Kádár v Maďarsku a trochu i Nicolae Ceaușescu v Rumunsku. S vlky víti, ale snažit se získávat co nejvíce pro svoji zem. To dělají kupodivu populisté jako Kaczyński v Polsku, Orbán v Maďarsku či teď Fico na Slovensku. Jsou úspěšní, a proto sklízejí zlobu evropských mocipánů. Musí trochu zlobit, jinak nic nezískají. Za lezení do zadku je jen poplácávání a drobky.

Jsem rád, že namísto východního bloku jsme součástí EU a zejména NATO. Je to o mnoho řádů lepší společenství, než byla Moskva. Ale to neznamená, že všechny zájmy Česka budou vždy souhlasné s těmi velmocenskými. Vzpomeňme jen na souhlas s „humanitárním“ bombardováním Srbska, či uznáním Kosova. Jsou to i zájmy hospodářské. My nemáme tak vhodné podmínky pro větrníky a naopak máme velkou tradici automobilového průmyslu se spalovacími motory. Nechceme se rozpustit v euro-arabském moři. Chceme jadernou energii a je toho mnohem více. Říká se tomu české zájmy a politici se o nich bojí mluvit, aby nepohněvali ty mocné v Bruselu. Dočkáme se i my?

Co byl tedy Mnichov a Bílá Hora? Jen dva mezníky k nadechnutí. Historie nehodnotí morálku, ale úspěšnost.