Když 27. srpna 1909 vystoupil na zasedání obecního výboru tehdejšího městyse Kopřivnice radní Jan Hrček s návrhem na udělení čestného občanství některým osobnostem veřejného života z Kopřivnice a okolí, setkal se objektivně řečeno s příznivým ohlasem radních. A tak v uvedený den bylo uděleno čestné občanství Kopřivnice například továrníku Rudolfu Křenkovi z Frenštátu pod Frenštátem, starostovi Frenštátu Aloisu Fialkovi, továrníku Emilu Kostelníkovi tamtéž, J. M. Kadlčákovi, učiteli z Frýdlantu nad Ostravicí a Jiřímu Felixovi, učiteli z Frenštátu pod Radhoštěm.

Učitel Jiří Felix (1856-1926) byl o pět let později (10. 7. 1914) poctěn čestným občanstvím města Frenštátu pod Radhoštěm, kterému zasvětil celý svůj život. V roce 1993 mu město Frenštát pod Radhoštěm udělilo in memoriam „Cenu svatého Martina“, když jako vůbec první ji rok předtím získal excelentní fotograf, frenštátský rodák JUDr. Rudolf Janda.

Jak se roduvěrný Chod Jiří Felix, narozen 12. května 1856 v Domažlicích ocitnul ve svých sedmadvaceti letech ve Frenštátu pod Radhoštěm, kdežto počal učitelskou dráhu, to je ve hvězdách. Láska nebo něco jiného, nevíme.

Jiří Felix udělal za svůj život několik úžasných věcí, dále pak tisíce drobností, mimo to, že byl pro mnohé výborným učitelem a pedagogem. Mezi ty velké počítáme založení frenštátského Sokola (1890) a také vytvoření národopisných sbírek Frenštátska, když v počátcích své sběratelské práce k tomuto účelu založil Národopisný odbor. Shromážděnými sbírkovými předměty oslnil svět tím, že je dal k dispozici organizátorům pražské Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895, která předvedla každodenní život českého a slovanského živlu. Málokdo si dnes uvědomuje, o jak rozsáhlou akci šlo.

Výstavu navštívily přes dva miliony účastníků (12 000 denně), jakkoli bylo poměrně vysoké vstupné (40 krejcarů). Náš kraj velice uspěl díky kozlovickým, kunčickým, frenštátským a mnoha dalším nositelům nejen valašských tradic, na jedničku.

Odtud pak byl jen kousek k tomu, aby své sbírky, včetně těch z pozůstalosti věnoval Jiří Felix městu. S tím, že se jednou splní jeho další velký sen - městské muzeum. Stalo se tak bohužel až čtvrt století po jeho smrti. Ve vstupní chodbě frenštátského muzea visí plastika s Felixovou podobiznou a se slovy uznání za úsilí, které vzniku muzea věnoval. Nu a k těm dalším úžasným věcem patří i velice plodná publicistická činnost Jiřího Felixe. Jeho historické práce týkající se Frenštátu i okresu frenštátského, jsou dodnes velmi zajímavým zdrojem informací. Jiří Felix je také autorem několika divadelních her, filmového námětu, překládal také z polštiny, z ruštiny a z angličtiny.

Mezi ony tisíce drobností, které nám na tomto světě Jiří Felix zanechal, patří také to, že si ve škole při hodinách kreslení všiml jedné své velice nadané žákyně. A tak se někdy v roce 1901 vypravil za její maminkou, která vlastnila ve Frenštátě hospodu a budoucnost své dcery viděla právě zde. Marné bylo páně učitelovo naléhání, avšak mladá Marie Parmová, tak se ta mladá dívka jmenovala, byla panem učitelem nejen povzbuzena, ale nezapřela v sobě tvrdošíjnost jejích tkalcovských předků Parmů. Dnes ji známe jako výraznou umělkyni, malířku Marii Knězkovou-Parmovou (1889-1976), která po soukromých studiích byla dokonce v letech 1925-1926 pařížskou žačkou profesora Františka Kupky. Učila malířskému řemeslu také Antonína Strnadla, ilustrovala Vzpomínky Josefa Kaluse a zanechala ve svém, rodném kraji výraznou uměleckou i lidskou stopu. Jejím manželem byl od roku 1928 pedagog a osvětový pracovník Vítězslav S. Knězek. Ke Kupkovi se již bohužel nevrátila, takže někde ve Francii jsou zcela určitě některá plátna z jejího raného období.

V roce 1994 bilancoval předseda Pohorské jednoty Radhošť Ing. Jan Šrubař její činnost s ohledem na úspěšné počátky prvních desetiletí. Mimo jiné uvedl:

„Také naši velcí spisovatelé a básníci, jako Julius Zeyer, Otakar Březina, František Táborský, Svatopluk Čech, Vlasta Havelková a jiní přišli se poklonit kráse našich hor. Kolem PJR se v té době soustřeďovalo mnoho umělců, kteří svými pracemi ji propagovali a mnozí z nich čerpali v našich horách inspiraci, zpodobňovali jejich krásu, nebo v jejich velebném klidu nalézali odpočinek dalšímu tvoření. Dovolte mi, abych je aspoň ve stručnosti vyjmenoval, neboť se o náš kraj velmi zasloužili. Byli to: Adolf Liebscher, Julius Mařák, Adolf Kašpar, Bohumír Lindauer, Břetislav Bartoš, Jan Knebl, Franta Úprka, Mikuláš Aleš, Antonín, Bohuš a Josef Strnadlové, bratři Hlavicové, Marie Parmová-Knězková, bratři Jaroňkové, Jiří Sedláček, Zdeňka Vorlová, Oldřich Blažíček, Jaroslav Panuška, Augustin Merwart, Stanislav Lolek, Oldřich Lasák, Alois Schneiderka, Jaroslav Kučera, Ferdiš Duša, Leopold Parma, Votruba, Josef Sudek, Leoš Janáček, Metoděj Jahn, J. M. Polášek, Petr Křička, Milan Balcar, Josef Nešvera, Metod Kulda, Petr Bezruč, Josef Kalus, Růžena Svobodová, Marie Majerová, Jarmila Glazarová, Karel Piskoř, František Horečka, Jiří Felix a jiní, kteří přišli bránou otevřenou PJR, nebo byli našimi rodáky“.

A tak se Jiří Felix ocitl zcela právem v této duchem i uměním vznešené společnosti.