Na jaře roku 1933, v době Hitlerova převzetí moci v Německu, svolal president Roosewelt členy vládního kabinetu a upozornil je na nebezpečí jiného válečného konfliktu. Jako bývalý sekretář válečného námořnictva sledoval vývoj na Dálném východě s obavami. Před dvěma lety obsadila japonská armáda pod záminkou ochrany Jižní mandžuské železnice, kterou finančně kontrolovaly japonské společnosti, čínskou provincii Mandžusko a proměnilo ji v quasi-kolonii. Liga národů protestovala, japonská vláda slíbila stáhnutí, na které militaristické špičky nereagovaly. Navíc měla armáda v zemi těžce postižené hospodářskou krizí velkou podporu veřejnosti, která viděla v dobytí nových území východisko z krize. Číňany považovali Japonci za podřadnou rasu.

Rooseveltovy obavy se rychle naplnily. Ještě téhož roku vystoupilo Japonsko ze Společnosti národů a o rok později prohlásilo závěry washingtonské odzbrojovací konference za nezávazné. Praktické výsledky imperialistických tendencí japonské vlády na sebe nedaly dlouho čekat. Naplno se roztočil program výstavby mohutného válečného loďstva a letectva, v němž už od počátku kladli japonšté námořní stratégové důraz na letadlové lodi.

V létě 1937 došlo k vyprovokované přestřelce na mostě Marka Pola nedaleko Pekingu, na hranicích loutkového státu Mandžusko, což vedlo k otevřené japonské invazi do Číny. Do konce roku padly Peking, Nanking a Šanghaj. Svět, otřesen japonskou brutalitou - jen v Nankingu vyvraždili agresoři přes 200 000 civilistů, více než z poloviny ženy a děti - se zmohl jen na bezzubé protesty. Během příštího roku obsadila japonská armáda zbytek východní Číny. Jejich postup do Mongolska zastavila až Sovětská armáda na řece Chalchyn-Gol.

Představitelé amerického námořnictva se dívali na těžce vykoupené úspěchy císařské armády v Číně s neoprávněným despektem. Většina potřebných surovin byla v evropských koloniích jihovýchodní Asie, jejichž obrana byla po začátku války v Evropě zanedbatelná. Spojené státy díky politice isolacionismu také nebyly žádnou vojenskou velmocí. Japonským stratégům se zdálo, že jim osud přihrává všechny karty.

V září 1940 vstoupilo Japonsko podepsáním dohody v Berlíně do paktu tří mocností a okamžitě napadlo francouzskou Indočínu (Vietnam). Spojené státy reagovaly vyhlášením embarga na vývoz strategických materiálů do Japonska. Diplomatická situace mezi oběma zeměmi se přiblížila k bodu mrazu. Kongres teprve tehdy vzal vážně chmurná varování presidenta Roosevelta a spěšně odhlasoval zákon na rozšíření válečného námořnictva na obou oceánech. Rychle se začalo stavět 7 bitevních lodí, 18 letadlových lodí, 27 křižníků, 115 torpédoborců a 42 ponorek.

Japonci si uvědomili, že po dokončení této flotily by Spojené státy byly neporazitelné. V září 1941 japonští vojenští a vládní představitelé došli k přesvědčení, že válka se Spojenými státy je nevyhnutelná, má-li se Japonsko stát suverénní světovou velmocí. Za přítomnosti císaře Hirohita přijali strategický návrh admirála Isoroku Yamamota na vojenský postup proti Američanům. Podle něj mělo Japosko jedinou šanci – zasadit nepříteli hned v počátku drtivý úder a pak začít s vyjednáváním z pozice síly. Očekávali, že Spojené státy, ohrožené předpokládaným německým vítězstvím v Evropě, přistoupí na výhodný kompromis.

Admirál Yamamoto byl realistický voják. Sdílel sice imperialistické ambice svých současníků, ale zároveň si uvědomoval obrovský potenciál amerického průmyslu. Jako student Harvardu a pozdější námořní atašé ve Washingtonu přesně odhadl naděje Japonska v případě války se Spojenými státy. Až do okamžiku, kdy byl jmenován vrchním velitelem námořnictva, rozhodně proti válce vystupoval. Když však jeho nadřízení přijali válečnou doktrinu, disciplinovaně se podřídil a snažil se konflikt urychlit. Byl si vědom, že čas hraje do ruky Američanům.

V plánu útoku na Pearl Harbor vyšel z japonské zkušenosti z rusko-japonské války z roku 1905 a z čínsko-japonské války z roku 1937. V obou případech ji Japonsko zahájilo bez formálního vyhlášení a první útoky demoralizovaly nepřítele tak, že se už nevzpamatoval. Yamamoto nepočítal s tím, že by Američané podlehli defétismu, ale předpokládal, že uspěchaná stavba náhradních flotil bude nekvalitní. Lodě budou chvatně dokončovány a vysílány do akcí s nevycvičenými posádkami, takže císařské námořnictvo bude mít po několik rozhodujících let převahu.

Američané byli o vývoji dost podrobně informováni. Námořní kontrašpionáži se podařilo rozluštit japonský diplomatický kód, takže v Pentagonu měli zprávy obvykle dříve než na japonském vyslanectví. Dne 3. listopadu varoval americký vyslanec v Tokiu své washingtonské nadřízené, že překvapivý útok proti Spojeným státům je takřka na spadnutí. Ve Washingtonu však nebrali varování příliš vážně. Nechtělo se jim věřit, že by si Japonsko trouflo něco tak riskantního. Operace „Zázrak“ (jak práci dešifrovací stanice nazývaly) jim prozradila, že si Japonci dali konečné datum 24. listopadu. „Nedojde-li do tohoto dne k uspokojivým diplomatickým výsledkům, začnou se věci odvíjet podle plánu.“ Dne 4. prosince se ze šifrované depeše dozvěděli že 7. prosince bude předána ultimativní nóta. Zároveň osazenstva konzulátů začala ničit dokumenty. Informaci dostali nejvyšší představitelé armády generál Marshall a admirál Stark. Z historických pramenů vyplývá, že informován nebyl ani president Roosevelt, ani vojenští velitelé na Havaji, admirál Kimmel a generál Short. Tou dobou bylo už šest letadlových lodí admirála Naguma, které zmizely americké rozvědce z očí, na moři s kursem Pearl Harbor – s 360 letadly na palubě.

Z dnešního pohledu se zdá, že útok na Pearl Harbor byl tak evidentní, že snad nějaká politická síla k němu úmyslně nechala dojít. Ve Spojených státech vyšly desítky knih na toto téma. Nejčastější spekulace tvrdí, že president Roosevelt úmyslně nechal k bombardování dojít, aby vzbudil vlastenecké rozhořčení a mohl Ameriku zatáhnout do světové války. Útok na Pearl Harbor také automaticky umlčel izolacionisty.

Všechny tyto hypotézy jsou nepodložené. Roosevelt se snažil přesvědčit Kongres o nutnosti vstoupit do evropského konfliktu a věděl, že válka na dvou frontách by byla nesmírně obtížnou. Samozřejmě, že svůj podíl na překvapení měla typická vojenská laxnost a arogance způsobená dlouhodobou službou v mírových podmíkách, ale rozhodujícím faktorem byla tehdejší mezinárodní situace. Američané věděli, že válka je na spadnutí, ale nedokázali si z množství často protichůdných informací složit rovnici mezi flotilou admirála Naguma a Pearl Harborem. Na podzim roku 1941 pokládali analytici rozvědky za nejpravděpodobnější cíl japonského útoku oslabený Sovětský svaz. V listopadu předpoklad revidovali na základě nově získaných informací operace Zázrak. Jako cíl jim vyšla jihovýchodní Asie, hlavně britské a holandské kolonie. Z amerického vlastnictví připadaly v úvahu jen Filipíny, kde základny na Luzonu byly za hranicí doletu japonských bombardérů umístěných na Tajwanu, a základny Wake a Guam. Proto se očekávalo nasazení japonských letadlových lodí v tomto prostoru a nikoliv u Pearl Harboru. Začátkem prosince se americké rozvědce japonské letadlovky ztratily. Ale ani to nikoho nevzrušilo, protože se tak během roku 1941 stalo dvanáckrát, vždycky, když byla japonská flotila v domovských vodách.

Když v polovině roku 1941 admirál Bellamy a generálmajor Martin požádali o rozmístění radarů na Oahu a o posílení dálkovými pozorovacími letouny B-17, Washington jim nevyhověl z prostého důvodu, že ani radary ani B-17 neměl. Prostředky a výzbroj, které byly v minimálním počtu k dispozici, byly urychleně posílány na daleko zranitelnější Filipíny. Ortodoxní vojenské myšlení také považovalo pacifickou flotilu v Pearl Harboru za odstrašující sílu, nikoliv za vnadný cíl. V roce 1941 byla myšlenka na námořní bitvu vedenou 6000 km od domácí základny z vojenského hlediska čirou fantazií.

Poslední příležitost odvrátit katastrofu propásla americká námořní rozvědka v Honolulu 2. prosince, kdy v přístavu zakotvila loď Lurline. Její radista zachytil vysílání japonské flotily na nízkém kmitočtu a ohlásil to příslušné instituci. Proč této informaci nevěnoval nikdo pozornost, se už nikdy nepodaří zjistit. Od toho okamžiku byla tragedie nevyhnutelná. Události časného rána 4. prosince už nemohlo nic změnit. Zakotvená flotila potřebovala nejméně čtyři hodiny na to, aby se dala do pohybu. A po čtyřech hodinách po spatření japonské miniaturní ponorky hlídkou torpédoborce Ward už americká tichomořská flotila neexistovala.