HISTORIE: Carské zlato

Zlato (Au od aurum) má svoji magickou moc pramenící snad z toho, že se nikdy neokysličuje. Věci zvláštní a cenné pak používají je jako adjektivum zvýrazňující jejich význam. Máme Zlatou bullu Karla IV. (rok 1356), Zlatou bullu sicilskou (roku 1212). Oba dokumenty potvrzují českou státnost. Existovala Zlatá horda, s jejímž dědictví se potýká Rusko dodnes. Pokud jde o nás pak jsme tu měli ještě Zlatou stezku a dodnes máme Zlatou stoku, že? Jak se do sousedství tak věhlasného dostala i Zlatá žíla (Heinrichem Heine i Villonem odkazovaná nepřátelům), ponechávám etymologům. Kdesi jsem se dočetl, že brasilské válečné námořnictvo, jako jediné na světě, prý svým důstojníkům platí zlaté zuby. Zlaté řetězy všeho druhu pak zdobívaly vexláky a dosud jsou pro určitou část naší populace výrazem životního stylu. V Americe jsem se setkal s lidmi tvrdícími, že u nás kdesi zůstal Zlatý poklad keltského osídlení, a v rodině ostatně máme dosud truhličku vykopanou mým pra-pradědečkem cestářem v Dýšině, vulgo Dejšině na Rokycansku, kterou se rodina zmohla, neb ji vykopal při dobývání pařezu jakési višně, plnou zlatých dukátů. (Poslední z nich zhtl komunistický Darex, když nebylo co jíst.)

Dosti o zlatu a věnujeme se předmětnému carskému zlatému pokladu. Naposledy jsme byli obviněni z jeho ukradení (jako Běločeši) jistým Žirinovským (také dědictví Zlaté hordy) a traduje se, že tvořil základ byvší naší Legiobanky.

Což mne přimělo k pátrání. Začneme Žirinovským a jeho „Běločechy“. Žádní nebyli. Vžila se, u určité části ruské populace, nadávka „Čechosobaki“, když se naši legionáři po dvou létech existence vlastního státu odmítali nadále účastnit ruské občanské války (dle klasifikace mého otce, byl u toho, měla formu volně se prohánějících stád).

Osud carského zlatého pokladu jest vcelku, pokud to v tehdejších poměrech šlo, vystopovatelný. Zabývá se jím množství legionářských autorů. Já jsem si zvolil Henry Baerleina (také byl u toho) a jeho March of Seventy Thousand, z roku 1926. Praví se tam:

Původní carský poklad byl rozhodnutím Prozatímní vlády v červenci 1917 přemístěn z Petrohradu do Kazaně a po bolševické revoluci v listopadu 1917, pod ochranou 300 vojáků a dvou děl, z Kazaně do Samary. I tam ho ovšem posléze doběhlo převzetí moci bolševiky. Jenže 7. srpna 1918 Samaru obsadí Čechoslováci (Alexej Tolstoj píše, že lstí, převlečeni za ženy, legionářští historici to popisují jinak), kteří ho pak odevzdají Kolčakově vládě. Ta ovšem nemá vlastní personál, a tak ho i nadále střeží Čechoslováci. Ti také posléze Kolčakovi zabrání v jeho převozu do Japonska. Ale to předbíháme.

Po Trockého ofensivě, účastní se jí i německé jednotky[1], ustupuje poklad s Čechoslováky dále na východ až do Omsku. Mezitím už se Kolčakova vláda zcela zhroutí. Nebolševičtí Rusové pod ochranou Čechoslováků sice pořádají dostihy i plesy, ale podpořit je na frontě se jim nechce. Je o tom i hezký dopis plukovníka Švece Fr. Langrovi. Dne 1. ledna 1920 o osudu pokladu, dosud v československých rukou, konferují velitelé československých, amerických, francouzských, britských, japonských, amerických, italských atd. ozbrojených sil (ve Vladivostoku jich tehdy bylo celkem 18, viz dále) v Nižně Udinsku. Poklad je tam pod ochranou „údernického“ praporu majora Háska (jiný význam slova úderník než dnes, zde od udeřit na nepřítele) a usneseno o jeho přepravě právě sem, do Nižně Udinska. Tam vlak s pokladem i jiný s Kolčakem, dorazí 4. ledna 1920. Stav pokladu je společnou komisí sepsán (61 strana) v šesti kopiích, konstatováno, že je úplný (srovnání podle seznamu z Petrohradu) vagony jsou zapečetěny a vlak už pod ruskou stráží, ale doprovázen čs. obrněným vlakem, odeslán do Irkutska. 11. ledna se Rusům ve stanici Tyret ztratí třináct bedniček se zlatem v celkové váze 812,5 liber (cca 400 kilo).

Dne 4. února bolševici poruší (nepsané) příměří. Dosud vždy čekali, až Čechoslováci vyklidí část magistrály a pak ji obsadili. Tentokrát u Nižně Udinska zaútočí a obklíčí skupinu Čechoslováků, které navíc dochází munice. Vypadá to bledě, nakonec však americký generál Graves porušuje rozkaz britského vrchního velení i instrukce Washingtonu a vyrazí jim na pomoc. Ačkoli je to na východ od Irkutsku a to měl výslovně zakázáno. Čechoslováci v odvetné akci vyzbrojeni nyní i „samostříly“ (tehdejší název pro lehký kulomet) Lewis bolševiky nejen odrazí, ale zajmou jich na jedenáct set, včetně štábu. Dne 7. února pak je uzavřeno příměří, tentokrát faktické a až do odjezdu Čechoslováků už vcelku bolševiky i dodržované.

Tedy prvá společná čs.-americká bojová akce v historii, pokud nepočítáme Sbor československých ostrostřelců v americké občanské válce.

V jeho rámci je mezi 27. únorem a 1. březnem 1920 bolševikům (jako jediné funkční vládě Ruska, na Sibiři ostatně tehdy jen v koalici Dálněvýchodní republiky, něco jako my mezi léty 1945-48) 1678 pytlů a 5143 bedniček. S vyjimkou těch 13 ztracených v Tyretu, to odpovídá inventuře z Petrohradu, Kazaně, Samary i Nižně Udinsku.

Kolčakovi a 8 lidem z jeho doprovodu, kteří mu nakonec N.U. zůstali, byl nabídnut odchod pod ochranou do Mongolska. Admirál, ještě před nedávnem Čechoslovákům nadávající zajatců a Čechopsů (Čechosobaki), když odmítali nasazovat život za jeho vládu a hlavně jeho způsob vlády, resignovaně odmítl. Jak poznamenáno, za dva roky po válce za vznik vlastního státu toho měli dost.

Slíbena poznámka o počtu ozbrojených sil na Sibiři. Čechoslováků, včetně nevojenských osob, zhruba 70 000, Američanů 5 000, Japonců 11 000, Britů 172, Francouzů 457. Italové a další z těch 18 zmíněných, počtem neuvedeni Z bývalých zajatců zorganisovali legionáři ještě menší jednotky jihoslovanské, lotyšské a polské.

Ruská čtvrť v Šanghaji měla přes půl milionu a tehdy čínský Charbin přes milion ruských uprchlíků. Zejména bývalých důstojníků. Naprostá většina z nich byla schopna vzít zbraň a jít se bránit bolševikům. Sázeli na to, že to někdo udělá za ně. Asi jako my s tím US radarem dnes.

Podivuhodný branný výkon našich legionářů učinil na svět dojem a byl tím základním krokem k nabytí samostatnosti. Dojem zřejmě přetrvával i u Stalina, který v roce 1948 vnucoval k převratu Gottwaldovi účast Rudé armády s odůvodněním, že v zemi žije dosud příliš mnoho legionářů.

[1] Von Helferich: Vom Eingereifen Amerikans bis Zusammenbruch,
+ Otto Bauer: Die Öterreichische Revolution.