Dvě etapy historie Čechů a Slováků mají mnoho společného - obě ohraničovaly éru protektorátu, obě mají spojitost s letošním „osmičkovým“ vzpomínáním, obě mohou svoji existenci počítat na měsíce a obě byly jakýmsi „přechodným obdobím“ mezi dvěma režimy. Jedno ale společné nemají - i dnes, kdy od začátku druhé republiky uplynulo sedmdesát a od konce třetí šedesát let, jsou vnímány zcela odlišně. Jedna je často házena do jednoho pytle s následujícím obdobím protektorátu. Názor, že doba nacistického temna začíná už Mnichovem, rozhodně není ojedinělý. A ta druhá je vážně srovnávána s érou první republiky, třebaže jediným pojítkem, a to ještě velmi diskutabilním, je osoba prezidenta Beneše.

Druhá republika československá (později česko-slovenská) je vnímána jako čas národní hanby, pošlapání všech výdobytků první republiky a zcela otevřené fašizace české společnosti. Éra „třetí republiky“ mezi léty 1945-1948 (vím, že obvykle bývá nazývána jinak, třeba „éra Národní fronty“, ale já ji dnes budu nazývat takto) je považována za československou obdobu „stunde null“, optimistický nový začátek který by se nebýt Února ´48 vyvinul v nějaký „československý zázrak“.

Opravdu jsou tyto doby tak rozdílné? Jinak řečeno: mají pravdu ti, kteří zimu 1938-1939 považují za první fázi nacistického usurpování a naopak léta 1945-1948 za navázání přetržené nitě první republiky? Zkusme si porovnat tyto dvě doby.

Říká se, že už druhá republika byla de facto protektorátem, neboť tehdejší politici ochotně plnili přání německého souseda a podřizovali se mu, kdykoliv si to přál. Je pravda, že prezident Hácha, premiéři Syrový i Beran i mnozí další hovořili o tom, že úzký vztah k Německu je nezbytností. Je však otázkou, zda tato slova nebyla jen prostým konstatováním reality nastalé po ztrátě pohraničí, kdy okleštěné Československo nebylo schopno bez kooperace se sousedním Německem zajišťovat ani své základní potřeby. Je ovšem rovněž pravda, že například tehdejší šéf československé diplomacie Dr. František Chvalkovský, někdejší velvyslanec v Itálii, otevřeně vzhlížel k Mussolinnimu a později i k Hitlerovi. Jenže jak to bylo po válce, za třetí republiky? Tehdy obdobná slova o nezbytnosti spolupráce se Sovětským svazem zaznívala z úst Edvarda Beneše, Jana Masaryka i všech ostatních politiků zcela běžně. A to tehdy nebylo sovětskými sympatiemi podmíněno zajišťování základních potřeb státu. A i svého Chvalkovského tato doba měla - dokonce ve funkci předsedy vlády. Tím byl před Gottwaldem Zdeněk Fierlinger, někdejší velvyslanec v Moskvě a ochotný Gottwaldův spojenec už za časů moskevského exilu. Jeho chování bylo s chováním Chvalkovského zcela srovnatelné. Mimochodem - Fierlinger byl jedním z nejbližších politických přátel Edvarda Beneše, zatímco Chvalkovského řada druhorepublikových politiků pro jeho neskrývané sympatie k Mussolinimu a Hitlerovi nesnášela.

Jiným opravdovým kreaturám, sdruženým v organizacích typu Vlajky, bylo za druhé republiky sice dopřáváno sluchu, ale nikdy nezískali moc skutečně rozhodovat o osudech druhých. Jedinou výjimkou byl snad možná generál Gajda, který však vykonával spíše reprezentativní funkci místopředsedy Strany národní jednoty (a o jeho příslušnosti k těm nejodpudivějším fašistům by se navíc dalo diskutovat). Kdežto za 3. republiky obsadili komunisté, často ti nejfanatičtější, téměř všechny nejvýznamnější posty ve státě.

I kulturní ovzduší se v době druhé republiky dost výrazně proměnilo. Je pravda, že zejména katoličtí autoři a i jiní, kteří za první republiky byli spíše v opozici proti tehdejšímu „pátečnickému“ hlavnímu proudu (který pro ně ale v časech své slávy také míval jen slova pohrdání), v této době triumfovali a mnoho z nich podlehlo pokušení vyřídit si staré účty. Pro někdejší „pátečníky“ to byly neobyčejně kruté časy. Skazky o tom, kterak tito pomstychtiví křiklouni uštvali k smrti Karla Čapka (který je ještě stihl zkarikovat ve svém nedokončeném Životu a díle skladatele Foltýna), jsou dodnes často připomínané. Jenže toto „řádění“ Foltýnů bylo možná i překonáno poválečným běsněním Nejedlého, Štolla, Bareše a dalších komunistických expertů na kulturu (do této oblasti rád fušoval např. i Antonín Zápotocký). Takže i tady je to mezi oběma obdobími spíše na krvavou remízu.

A konečně - za druhé republiky se i mezi vrcholnými politiky objevilo mnoho slušných lidí, kteří proti tehdejším nepravostem protestovali. Např. Ladislav Rašín, prominentní národní demokrat, který zrazoval prezidenta Beneše od přijetí Mnichovské dohody. Ten se v dopise, který poslal Benešovi do Anglie, distancoval od zuřivého „odbenešování“ a vyjádřil podporu prezidentovi, který ho pouhé dva měsíce předtím tak zklamal. A nebyl zdaleka jediný. Zato za třetí republiky jsem obdobnou velkorysost u žádného z aktivních politiků (včetně bodrého Jana Masaryka) nezaznamenal.

Vůbec nechci tvrdit, že druhá republika byla lepší než třetí. Obě to byly doby smrákání, ve kterých prosazující se temné totality napáchaly mnoho zla. Lze se přít, v čem byla která z nich liberálnější nebo naopak brutálnější, ale rámcově je považuji za srovnatelné.

Existují zcela pochopitelné důvody, proč je třetí republika navzdory této podobnosti vnímána mnohem mírněji než druhá. Zatímco druhá republika rozbila piedestal bájné první republiky, ta třetí následovala po nacistické hrůzovládě a přinesla do naší země mír. Třetí republika sice byla érou poprav a pomst opravdu krvavých (zatímco za druhé republiky zůstávalo jen u výhrůžek), ale férově je třeba uznat, že druhá republika se nemusela vypořádávat se skutečnými válečnými zločinci. Franka nebo Čurdu by nejspíš musel pověsit jakýkoliv režim.

Přesto mi to nedá - jedna z těchto srovnatelných dob je dnes nekompromisně odsuzována, zatímco druhá ohleduplně tolerována nebo dokonce oceňována. Může být toto absolutní opovržení na straně jedné a stejně absolutní nekritičnost na straně druhé zapříčiněno jen obyčejným zasazením do historického kontextu?

Klíč k jejich odlišnému vnímání lze možná hledat i v odlišném vnímání totalit, které po těchto „přechodných“ dobách následovaly a které již v těchto intermezzech začaly vystrkovat růžky. I ty jsou totiž brány dost odlišně. Zatímco éru protektorátu vnímáme (ještě jednou podotýkám - zcela oprávněně) v nejčernějších barvách jako dobu okupace, zvůle a teroru, ohledně doby komunismu (včetně podobně hrůzostrašných padesátých let) jsme nějak v rozpacích - košér to asi úplně nebylo, ale srovnávat to s protektorátem si přece jen troufne málokdo. Koneckonců, komunistické běsnění nebylo primárně namířeno proti žádné podřadné rase nebo národnosti, ale jen proti boháčům, továrníkům, kulakům, keťasům - prostě těm, kteří si beztak zasloužili šlápnout na pytlík. Jediné, co jsme ochotni uznat, je, že při tomto v zásadě správném zúčtování občas uletěla nějaká ta tříska.

Napadá mě kacířská myšlenka - nejsou ty dvě „republiky“ vnímány tak odlišně hlavně proto, že v české kotlině vadí komunismus mnohem méně než fašismus?