V posledních dnech proběhla na webu www.lidovky.cz virtuální online přestřelka mezi Petrem Pithartem a Janem Eichlerem ohledně role Edvarda Beneše v českých dějinách 20. století. Pithart je tradičně k Benešově roli velmi kritický, a dle mého názoru oprávněně. Troufám si v souladu s ním tvrdit, že Edvard Beneš byl bohužel osobností poněkud trpící rozporem mezi egem a schopnostmi, což se snažil maskovat mírně řečeno poněkud oportunistickými až unfair kroky. Eichler se snaží Edvarda Beneše omlouvat tím, že kroky a strategie Benešovy, zejména vě věci postoje k Sovětskému Svazu, se příliš nelišily od kroků a strategií jiné velké osobnosti (a to nejenom co se týče výšky postavy, kolem 190 cm…), ale i co se týče role v dějinách své vlasti, tedy Francie, Charlese de Gaulla.

Dle mého názoru má Eichler pravdu v tom, že kroky a strategie obou výše jmenovaných osobností se opravdu příliš nelišily, ale pravdu nemá v tom, že u obou je to hodné bezmezné úcty, a už vůbec to neomlouvá Edvarda Beneše.

Charles de Gaulle je osobností mající na kontě spoustu minimálně pozoruhodných kroků a úkroků. Již jen jeho role v historii druhé světové války. Ano, již před ní projevil brilantní znalost vojenské problematiky a předvídavost, když ve své studii varoval přesně před tím, co Francii potkalo v roce 1940, tedy německým blitzkriegem vedeným vysoce mobilními tankovými jednotkami Wehrmachtu, a horoval za výstavbu přesně takto schopné francouzské armády namísto lití tun betonu do Maginotovy linie.

Nicméně po francouzské kapitulaci a po stažení ještě nezničených francouzských jednotek do Velké Británie se poprvé projevila jeho pravá povaha. Sám se, považujíce se za nastroj „Prozřetelnosti“, prohlásil za vůdce „bojující Francie“, přičemž všechny ostatní potencionální konkurenty z řad francouzského exilu neváhal nevybíravě odsunout na vedlejším kolej, jako například generála Henriho Girauda. Rovněž bez skrupulí zpochybnil pozici maršála Pétaina, který dostal od francouzského Národního shromáždění těžko zpochybnitelný mandát sestavit vládu a tím s Hitlerem tragicky jednat o příměří. Těžko říci proč a jak, ale podařilo se mu získat sympatie britského premiéra Winstona Churchilla, což mu velmi pomohlo k jeho cestě na vrchol.

Bez britské ideové i reálné materiální podpory by nikdy jeho Svobodní Francouzi nebyli takovou silou, jakou byli, a on sám by nikdy v jejich čele nevstoupil do osvobozené Paříže 25. srpna 1944. Za to se de Gaulle v letech 1963 a 1967 „odvděčil“ Velké Británii dvojnásobným francouzským vetem přistoupení Británie k tehdejšímu Evropskému hospodářskému společenství…

De Gaulle však asi sehrál svou patrně nejtemnější roli oportunisty v době Alžírské války. Ta začala teroristickým útokem Fronty národního osvobození Alžírska (FLN), teroristické organizace podporované tehdejším sovětským blokem, která snese srovnání s novodobou Al-Kaidou nebo Hizballáhem, na civilní cíle v Alžírsku 1. listopadu 1954. „Válka“ se dále nesla v duchu terorizování jak bílých Francouzů, tak arabských Alžířanů, kteří se „provinili“ často jen tím, že nebyli dostatečně pozitivně nakloněni nacionalisticko-komunistickým cílům FLN. V roce 1958, kdy sice francouzská armáda postupně převzala iniciativu, nicméně vedení metropolitní Francie zaujímalo k válce poněkud indiferentní postoj, se vyčerpala trpělivost „pied noirs, černých nohou“, tedy Francouzů žijících po generace v Alžírsku, které mimochodem nebylo francouzskou kolonií, ale integrální součástí Francie, tak jako v současnosti třeba (francouzská) Guyana v Jižní Americe, a zde bojujících armádních jednotek. V Alžírsku vypuklo protivládní povstání, a jednotky armádních parašutistů se začaly připravovat na invazi do Paříže za účelem převzetí moci. Tehdejší vládní garnitura dostala geniální nápad: povolat z ústraní penzionovaného generála de Gaulla. Ten se po určitém přesvědčování a po přijetí pár podmínek dal přesvědčit. Ujal se funkce premiéra, prosadil změnu Ústavy tak, že se z Francie stala prezidentská republika namísto parlamentní, přičemž se v lednu 1959 stal prezidentem. De Gaulle nezklamal, splnil očekávání v tom smyslu, že alžírské „černé nohy“ uvěřily, že on je ten, kdo vyřeší jejich existenční hoře. „Potvrzení“ se jim dostalo poté, když de Gaulle navštívil Alžír, a z balkónu na hlavním alžírském bulváru prohlásil „pochopil jsem vás!“ a zvolal „Algérie Francaise – francouzské Alžírsko“. Přesto, že se dostal na výsluní doslova po zádech alžírských Francouzů, svědomí mu nebránilo krátce poté začít tajné rozhovory s FNL, tehdy již vojensky poraženou a rozloženou, o udělení nezávislosti Alžírsku. K tomu došlo 5. července 1962. De Gaulle tehdy odbyl „černé nohy“, které ho nedávno dostaly k moci, tím, že jim „domluvil“ slušné zacházení v nově nezávislém Alžírsku. Většina pochopitelně neuvěřila, a jak se rychle ukázalo, zcela oprávněně. V obavě o holý život černé nohy opouštěly domovy, majetky, práci a kořeny budované po generace a prchaly do kontinentální Francie, kde mnozí z nich předtím v životě nikdy nebyli. Jak vážně toto slušné zacházení míní protistrana, bylo demonstrováno již v den vyhlášení nezávislosti Alžírska, kdy byly v přístavu Oran zavražděny desítky černých noh očekávajících odjezd do Francie. Neformálně, o to však vážněji, formuloval nový stát svou politiku vůči „pied noirs“: „valise ou cercueil“, kufr nebo rakev... Ještě hůře dopadli arabští Alžířané, kteří se v očích nového státu provinili „kolaborací“ s Francií: lidé sloužící ve francouzské armádě, takzvaní „harkis“, kterých bylo mimochodem násobně více než „osvobozeneckých bojovníků“ FNL, příslušníci policie nebo státní úředníci. De Gaulle jim vzkázal, že nejsou ve Francii vítáni, a pokud se jim přesto nepodařilo utéct do Francie, jejich osud často uzavřela kulka ze zbraně těch pravých vlastenců. Toto potkalo zcela organizovaně až desetitisíce (!) osob. Byla to první upoutávka na program, jaký připravuje alžírskému lidu ta pravá vlastenecká prosovětská vláda „svobodného“ Alžírska v režii FNL… Mimochodem z vnuků těchto do Francie uprchlých (a oficiálně nezvaných) arabských Alžířanů, se často rekrutují islámští teroristé páchající ve Francii ty nejohavnější zločiny. Ale, diví se snad někdo, že jsou senzitivní na vábení militantních islamistů, kteří jim opakují: podívejte se, jak se „nevěřící“ zachovali po letech věrné služby k vašim dědům a otcům!

Kvůli výše popsané roli v alžírské válce se de Gaulle stal násobným cílem pokusu o atentát osnovaný takzvanou Organizací tajné armády složenou z příslušníků alžírského koloniálního vojska a bývalých černých nohou, toužících po pomstě za zradu. Zde si de Gaulle mimoděk a zcela bez přičinění vysloužil docela pozitivní zásluhu o vznik jednoho z nejlepších literárních politických thrillerů: nedávno zesnulý britský spisovatel a novinář Frederick Forsyth vstoupil do historie literatury svým strhujícím románem popisujícím fiktivní pokus o atentát na de Gaulla s názvem „Den pro šakala“.

Toto je reálný vhled do politického životopisu generála Charlese de Gaulla.

Ať nekončíme úplně negativně. Ač nerad, musím uznat, že v jednou bodě začíná historie dávat Charlesi de Gaullovi za pravdu. Málokdo dnes ví, že sídlem NATO po jeho vzniku v roce 1949 nebyl Brusel jako dnes, ale Paříž. Poté, co se de Gaulle dostal k moci, uskutečnil jeden krok: vyvázal Francii z vojenských struktur NATO, následkem čehož se mimo jiné sídlo NATO přesunulo do Bruselu. Francie sice zůstala členem, účastnila se však jen politických aktivit, její vojenské plánování se stalo zcela nezávislým. Tak to zůstalo až do roku 2009. I díky tomu je dnes Francie jedinou zemí Západu, která je nezávislá na podpoře USA ve věci vojenského vybavení. Francie sama kompletně vyrábí špičkové stíhací a bojové letouny včetně jejich motorů, elektronického vybavení a nesených zbraní. V současnosti je reprezentantem tohoto trendu velmi oceňovaný letoun 4,5. generace Dassault Rafale, mimo jiné schopný nést střely SCALP, francouzský to ekvivalent legendárního amerického Tomahawku. Francie sama vyvíjí a staví stíhací i raketové ponorky s nukleárním pohonem, přičemž ty raketové nesou balistické rakety s nukleárními hlavicemi domácí provenience, oproti těm britským, které spoléhají na americké rakety Trident. Francie má takto tuto „životní pojistku národa“ zcela pod kontrolou. Tank Leclerc je špičkou ve své kategorii. Francie je jediná západní země mimo USA, která umí postavit a provozovat letadlovou loď s nukleárním pohonem. Je sice jen jedna a je menší než ty americké, ale zaprvé, technologie je zvládnuta, tedy případně postavit další je jen otázka peněz, a ne dostupnosti know-how, a za druhé, nedávno byla schválena stavba nové lodi označované PANG (Porte avions de nouvelle-géneration), která již bude zcela rovnocenným ekvivalentem amerických lodí třídy Gerald Ford.

Takže, Francie neřeší nyní populární otázku „kill switche“ amerických zbraní. Nemusí spekulovat ohledně postoje USA k bezpečnostním zárukám Evropě, naopak je jediným potencionálním nástupcem USA v této roli. A Emmanuel Macron, na rozdíl od Volodymyra Zelenského, může oranžovému bossovi beztrestně skákat do řeči, opravovat jeho nepravdy v přímém přenosu, a plácat ho při tom po koleni, zatímco se Donald žoviálně usmívá. Protože Emmanuela Macrona nelze osočit, že nemá žádné karty.

Mimochodem, ona francouzská letadlová loď s nukleárním pohonem a se smrtícími Rafaly na palubě nese jméno: Charles de Gaulle…