V březnu 1918 se během zahájené operaci k evakuaci z Ukrajiny do Vladivostoku, po ústupu od Kyjeva (I.), přiblížily jednotky legionářského Československého armádního sboru k železničnímu uzlu Bachmač (asi 170 km severovýchodně od Kyjeva). Odtud sbor plánoval rychlý přesun po železnici na východ, přes celé Rusko, až do přístavu Vladivostok na Dálném východě. Dle tehdejšího plánu měl být sbor potom lodními transporty z Vladivostoku přesunut do Francie, na západní frontu. Zde měl pokračovat v boji proti Centrálním mocnostem, jelikož již koncem roku 1917 východní fronta přestala prakticky existovat a její uzavření potvrdila potom oficiálně uzavřená smlouva v Brest Litevsku ze 3. 3. 1918 mezi sovětskou vládou a zástupci Centrálních mocností (kterým uzavření východní fronty uvolnilo množství zde vázaných sil, což byla vítaná posila pro německou armádu na západní frontě).

V tehdejším rozbouřeném politickém prostředí v Rusku a propukající občanské válce, kdy situace byla značně složitá a těžko přehledná, se snažili čs. legionáři udržet přísně svou neutralitu a nevměšovat se do vnitřních politických záležitostí Ruska. Není proto divu, že Čs. armádní sbor chtěl z Ukrajiny (která v minulých měsících vyhlásila vlastní nezávislost a k pomoci proti sovětské vládě požádala o pomoc německou armádu, které tak rychle postupovaly do nitra Ukrajiny - v Kyjevě a okolí se při ústupu s nimi střetli i čs. legionáři) ustoupit co nejdříve, aby mohl pokračovat do Vladivostoku. Sbor tehdy nebyl ještě zcela dozbrojen a dostrojen, chybělo hlavně větší množství kulometů a munice, zejména u jednotek 2. divize. Chyběla i dostatečná zásoba zimních plášťů a dalších částí zimní výstroje. Potravin měly některé jednotky sboru také nedostatek. Jednotky 2. divize navíc ještě neprošly bojem (přestože jejich příslušníci již předtím v rakouských uniformách boji prošli).

K nebezpečnosti situace se ještě přidružovalo nebezpečí zajetí jednotek sboru postupující německou armádou. Vzhledem k tomu, že část německých jednotek tak postupovala také rychle k Bachmači, bylo toto nebezpečí obklíčení části Čs. armádního sboru, zejména jednotek 1. čs. střelecké divize "Husitské", velmi reálné. Němci navíc měli od Ukrajinců i volnou trať Kyjev-Bachmač. Ještě 3. 3. 1918 Němci (část jednotek armády generála Linsingena) obsadili stanici Gomel, severně od Bachmače, odkud mohli celkem snadno zmíněný železniční uzel následně obsadit. Německé jednotky se nacházely také již i na jihu od Bachmače. Síla německých jednotek nebyla ve zmatku, který na Ukrajině v tehdejších rozbouřených politických poměrech vládl, přesněji určitelná. Čechoslovákům bylo jen známo, že německo-rakouská armáda má celkově na Ukrajině cca 12 divizí.

Části 2. čs. divize sboru se nacházely východněji než jednotky 1. divize a připadl jim tak úkol zajistit vlaky a cestu pro bezpečný ústup na Bachmač i pro jednotky 1. divize, která ustupovala po bojích od Kyjeva.

Bachmač a železniční trojuhelník Kruta-Ična-Bachmač byly proto v té chvíli klíčovým místem pro zajištění bezpečného dokončení evakuace z Ukrajiny na východ. Proto jednotky 2. divize zaujaly obranu této oblasti do doby, než projede 1. divize. Rekvírovaly lokomotivy, vagóny a další prostředky a materiál, potřebný pro budoucí přesun celého sboru po železnici. Na úspěšném zajištění dostatku vlaků závisel také úspěch evakuace.

K obraně přístupu do oblasti od jihu se tak rychle přesunul 6. stř. pluk "Hanácký", který tím kryl budoucí ústup čs. vlaků ve směru Grebjonka-Poltava a Něžin-Bachmač. Ještě předtím jeho III. prapor obsadil 4. 3. 1918 bez boje samotnou Bachmač (ukrajinské jednotky "hajdamáků" - k nimž zachovávali čs. legionáři neutralitu ji předtím samy opustily). Ještě předtím se v Bachmači nacházela četa úderného praporu (prap. Sobotka - posléze se tento oddíl zapojil do bojů v řadách 6. pluku). Tento oddíl praporčíka Sobotky střežil Bachmač do zmíněného příjezdu 6. pluku. Následně 6. pluk zabezpečil všechna nádraží oblasti Bachmače. Později měl ještě od východu a severu bránit tento železniční uzel 7. stř. pluk "Tatranský", který tak tedy následně zaujal rovněž své pozice a kryl tak zároveň budoucí odsun po železnici z Bachmače ve směru na Konotopy (přes něž se mělo jet dále na Kursk). Zároveň též posílil později částí svých jednotek 7. stř. pluk posádku v Bachmači (6. 3. 1918 převzal tak i velení nad skupinou v Bachmači kapitán Kadlec, velitel III. praporu 7. stř. pluku). Sovětské velení v oblasti se však neustále snažilo získat kontrolu nad československou obranou Bachmače, zatím bezvýsledně. Bolševici jednoduše chtěli využít čs. vojsko k udržení bachmačského úseku fronty, protože sami zde potřebný počet jednotek (vycvičených a bojeschopných) neměli.

Němci podle předpokladu začali postupovat od Gomelu na Bachmač a 6. 3. obsadili stanici Snovskaja. Jako reakci na to III. prapor 6. pluku vyslal zákopnický oddíl (pod velením praporčíka Janouška) k obsazení důležitého železničního mostu přes řeku Děsnu, který měl být zničen v případě dalšího postupu Němců směrem k Bachmači. Následně 7. 3. byl Janouškův oddíl ještě posílen o rotu a kulometné oddíly 7.stř. pluku a velení této předsunuté skupiny ve směru na Gomel převzal od praporčíka Janouška štábní kapitán Junger. Byl přitom zjištěn průzkumem další postup nepřítele od Gomelu - obsadil stanici Nizkovku a přiblížil se tak opět k Bachmači blíže. Jungrova skupina zjistila ze zpráv od ruských železničářů, že tyto od Gomelu postupující německé jednotky mají značnou přesilu (jednalo se o německou 224. pěší divizi). Z předsunutých pozic se následně tedy tato skupina stáhla do stanice Makošina, kde měla splnit úkol - zničit most přes řeku Děsnu. Proti tomuto záměru se však velmi důrazně stavěli bolševici (v té době bojující, či spíše snažící se bojovat, po boku Čechoslováků proti německé armádě na Ukrajině, která přítomností na Ukrajině a podporou vzniklé ukrajinské vlády a ukrajinské samostatnosti, stala se v té době nepřítelem bolševických jednotek - sovětská vláda neuznávala odtržení Ukrajiny), kteří zničení železničního mostu považovali za ničení národního majetku a navíc bylo zjištěno, že ke zničení odolného mostu je nedostatek výbušnin. Železniční most tedy nemohl být Jungrovou skupinou zničen. Skupina tak alespoň spálila vedlejší menší most u stanice Měny ke znesnadnění postupu nepřítele v tomto směru. Vedle Jungrovy skupiny zaujala pozice bolševická dělostřelecká baterie o dvou dělech a 16 mužích obsluhy (nevycvičených v dělostřelbě, s velmi nízkou bojeschopností) se záměrem "pomoci" zastavit Němce. Během noci se navíc projevilo zpozorováním světelné signalizace nepříteli, že mezi místním obyvatelstvem jsou zřejmě i němečtí vyzvědači.

Již 8. 3. došlo ke kontaktu Jungrovy skupiny s nepřítelem u stanice Měny. Ještě předtím Čechoslováci zachytili telefonické rozkazy nepřítele o nutnosti likvidace Jungrovy skupiny (je z nich patrné, že Němci dobře věděli, že před nimi stojí Čechoslováci). Během přestřelek, po zjištění, že proti sobě má absolutní přesilu nepřítele, musel štábní kapitán Jungr se svou skupinou ustoupit bojem přes řeku Děsnu na její jižní břeh. Vedla ho k tomu i neschopnost a nekázeň bolševické dělostřelecké baterie, která si vedle jeho skupiny postavila, jejíž obsluha však naprosto střílet neuměla a zbytečnou svévolnou střelbou absolutně mimo cíl jen zbytečně prozrazovala čs. pozice. Ke znesnadnění postupu nepřítele alespoň tedy poškodil za sebou železniční trať. Protože žádal do Bachmače kapitána Kadlece o okamžité posily, přišla mu následně k pomoci další rota. Pro vážnost situace nakonec dorazil k Jungrově skupině večer i kapitán Kadlec, aby se přesvědčil o situaci. Mezitím přišla zpráva, že postup zahájili Němci i ve směru od Kyjeva (jednalo se o německou 91. pěší divizi). K potvrzení této zprávy a případnému zjištění síly nepřítele byl do tohoto směru na západ, ke stanici Kruty vyslán výzvědný oddíl 6. pluku (pod velením poručíka Mézla).

Československá obrana Bachmače, která měla tehdy společnou sílu ani ne dvou pluků zde tedy měla čelit soustředěnému útoku nepřítele o síle armádního sboru (!), navíc vedeného ze dvou směrů.

Následný den, 9. 3., dorazily zprávy o dalším postupu nepřítele, který se pokoušel o obchvat československé obrany jak severně od Bachmače, tak i na západě. Kapitán Kadlec tedy před nebezpečím obchvatu přesilou nepřítele ustoupil při stálých přestřelkách s předsunutou skupinou do stanice Česnokovka. Na západním úseku obrany Bachmače se stáhl Mézlův slabý výzvědný oddíl do Plisky. Z postupu nepřítele bylo zřejmé, že dojde k tvrdému boji o úsek Bachmače. Během dne dorazil do Bachmače zbytek částí 6. stř. pluku i se štábem a velení nad celým úsekem tak převzal plukovník Červinka, velitel 6. stř. pluku. Ještě předtím se podařilo získat potřebný počet vlaků pro zajištění evakuace obou divizí. Druhý den se rozhořely boje o Bachmač.

10. 3. 1918
V ranních hodinách kapitán Kadlec, na rozkaz plukovníka Červinky, zahájil se svou skupinou opatrný postup z Česnokovky vstříc nepříteli, směrem na stanici Doč. Měl ovládnout opět železniční most přes Děsnu. K provedení operace byla Kadlecova skupina předtím ještě posílena o další rotu 6. stř. pluku a dva jízdní oddíly - chránící boky postupu skupiny. Postup Kadlecovy skupiny měla podpořit navíc i skupina poddůstojnické školy pluku (150 mužů, velitel poručík Homola), která měla na Doč postupovat od východu přes Nosilevku a Trostjanku. Kadlecova skupina měla sílu asi 480 mužů, s podporou 20 kulometů a improvizovaného obrněného vlaku s dělem. V nepřehledné tehdejší situaci nebylo ještě zcela jasné, zda proti československé obraně postupují síly čistě německé nebo spolu s ukrajinskými jednotkami (s ukrajinskými jednotkami čs. sbor bojovat nechtěl z důvodu proklamované neutrality). Navíc chyběly potřebné mapy a dalekohledy, což znesnadňovalo orientaci.

Kadlecova skupina tak dorazila k Doči ve 12.30 a narazila zde na pozice nepřítele. Po krátkém přiblížení na několik set metrů před vesnici zahájil zprvu překvapený nepřítel prudkou palbu z pušek, kulometů i děl. Během boje se následně vrhla odvážně celá skupina do odhodlaného útoku, který osobně vedl kapitán Kadlec. Osobním příkladem strhávali do útoku jednotky i ostatní důstojníci. Nepřítel začal panicky ustupovat, přičemž bylo zcela jasně zjištěno, že se jedná o německé jednotky (jednalo se o několik praporů německého 61. a 224. pluku). Němci byli zaskočeni prudkostí a tvrdostí československého útoku, protože neočekávaly tak odhodlané boje po celkem klidném dosavadním postupu Ukrajinou předtím (až na zkušenosti s Čechoslováky již z předchozích bojů v Kyjevě). Kadlecova skupina tímto útokem rychle obsadila nádraží a část vesnice. Následně se však Němci rychle vzpamatovali a když zjistili svojí převahu, začali se odhodlaně bránit. Měli množství kulometů, umístěných i na střechách okolních domů a celkem přesně je palbou podporovala i jejich děla. Tato hustá kulometná palba, v níž Čechoslováci v ulicích vesnice útočili, si brzo vyžádala ztráty. Brzy byl těžce raněn kapitán Kadlec, nepřátelská střela jej zasáhla do hlavy, velení převzal štábní kapitán Jungr. Pravé křídlo pokračovalo dále v úspěšném útoku a dobylo již první německé linie. Němci se zde obrátili na útěk, při kterém zahazovali i zbraně a torny. Střed útoku již mezitím dosáhl prvních domů vesnice. Avšak levé křídlo při útoku na dobře připravené německé jednotky, které byly kryty v lese a měly dostatek kulometů, se ocitlo v obtížné situaci. Jen s vypjetím krajních sil a sebezapření se i zde Čechoslováci vrhli po počátečním zalehnutí opět do útoku proti soustředěné palbě nepřítele a podařilo se jim za ztrát i zde nepřítele takřka již zatlačit na ústup. Během boje přišla na "pomoc" i bolševická baterie, která však svou zcela nepřesnou střelbou střílela jednu chvíli do čs. jednotek. Na levém křídle čs. útoku však Němci mezitím dostali posilu a udrželi zde nakonec úspěšně své pozice. V tu chvíli však v německých pokusech o protiútok zakolísalo pravé křídlo útoku a své vykonalo i předchozí částečné pomíchání jednotek, ke kterému došlo v postupu pod těžkou palbou. Narůstaly ztráty. U jednotek 6. pluku tak padl poručík Janoušek, u jednotek 7. pluku praporčík Hatala, údernému oddílu padl velitel praporčík Sobotka a další vojáci. Množství bylo i zraněných. Němci po zjištění své přesily přecházeli rychle do dalších protiútoků. K tomu některé čs. jednotky navíc začaly pociťovat nedostatek munice, citelně chyběla silnější vlastní palebná podpora, protože v ní Němci měli silnou převahu pro velké množství kulometů.
Skupina se tedy nakonec večer pomalu organizovaně stáhla zpět do stanice Česnokovka, přičemž u nepřítele zanechala pocit, že získat Bachmač nebude pro něho rozhodně jednoduché. Citelné ztráty měli totiž i Němci - asi 300 padlých a raněných. Tím bylo dosaženo dočasného zadržení postupu Němců z tohoto směru k získání potřebného času. Dodatečně bylo potom zjištěno, že proti skupině stojí asi tři prapory nepřítele. Čechoslováci tak u Česnokovky útočili proti zhruba trojnásobné přesile nepřítele... Němcům se podařilo během boje i několik Čechoslováků zajmout. Podle pozdějších zpráv ruských železničářů Němci tyto zajaté popravovali…

Na západním úseku obrany Bachmače, kde se nacházel Mézlův výzvědný oddíl, se pokusili ještě brzy ráno Němci také prorazit. Použili k tomu částečně lsti. Do vlaku, v němž se německé jednotky přepravovaly, nabrali Němci i určitý počet ruských vojáků, kteří se vraceli domů ze zajetí. Ti využili rádi této možnosti a vlak byl ruskými vojáky brzy celý obsypán. V obraně rozložený Mézlův oddíl nechal vlak přijet velmi blízko, asi na 50 metrů, k vyjasnění situace, protože byli rozpoznáni na vlaku ruští vojáci. Když však bylo zjištěno, že ve vlaku jsou i Němci, zahájil do nich oddíl palbu a vrhl se do útoku na vlak. Během tohoto útoku německý vlak ujel, když se předtím rozutekli i ruští vojáci. Němci se však po počáteční dezorientaci brzy vrátili se dvěma vlaky vedle nichž postupovaly německé jednotky, připravené k boji se zjištěnou jednotkou Čechoslováků. Takovou přesilu neměl poručík Mézl šanci zastavit, proto během přestřelek pomalu bojem ustupoval ke stanici Peski, přičemž za sebou poškozoval trať ke znesnadnění postupu Němců. Německé vlaky se zastavily k opravě trati, avšak německá pěchota se vrhla do útoku na Mézlův oddíl, který byl tak bojem s touto přesilou zatlačen až za stanici Peski.

Tehdy však Mézlově oddílu dorazila posila dvou rot 6. stř. pluku, s nimiž přišla bojovat s Němci i bolševická dělostřelecká četa (složená z Rusů). Takto posílena zahájila skupina znovu odhodlaný protiútok a německé jednotky opět ze stanice Peski vytlačila a stanici i s vesnicí obsadila. Nepřítel následně soustředil své síly v úseku k dalšímu útoku na Peski. Mezitím však Čechoslováci stanici opustili a stáhli se za ní. V 15 hodin Němci zaútočili, tentokrát se silnou podporou děl a kulometů, a stanici Peski rychle obsadili a zjistili, že je Čechoslováky již opuštěna. Tím se Němci přiblížili na asi 2 km od trati Bachmač-Ična, čímž vznikalo nebezpečí ohrožení přesunu vlaků 1. čs. divize po této trati do Bachmače, který se očekával každou chvíli. Pod dojmem klamného obchvatu čs. jednotek se však Němci, kterým vázl přísun dalších posil, následně ze stanice Peski opět stáhli. Dorazila další posila - III. prapor 6. pluku se štábním kapitánem Krejčím, který se ujímá velení celé skupiny. To již kolem 16 hodiny po trati z Ičny k Bachmači přijížděly tři prapory 1. čs. záložního pluku (pod velením štábního kapitána Kroutila). Tento vlak zastavila spojka od skupiny a žádala štábního kapitána Kroutila o okamžitou pomoc ohroženému oddílu proti německým jednotkám u stanice Peski. Kroutilovy tři prapory okamžitě opustily vlak a vyrazily na pomoc. Společným útokem těchto praporů 1. záložního pluku a jednotek 6. stř. pluku podařilo se útokem nakonec zahnat Němce od stanice Peski dále na ústup. Němci, kteří v boji utrpěli těžké ztráty, potom následně nasedli do vlaků a stáhli se směrem na Kyjev, ničíce za sebou trať v obavě z dalšího pronásledování Čechoslováky.
…
(pokračování příště)

Odkazy:
I. - Kyjev 1918

Hlavní prameny:
www.pamatnik.valka.cz
"Československý denník, Orgán ČsNR a správy Svazu čs. spolků na Rusi" (ročník 1918), Rusko, 1918
FRYŠČOK M. A.: "Ludvík Krejčí tuřanský generál", Šimon Ryšavý, Brno, 1999
IVIČIČ V.: "Tatranci. Dějiny 7. střeleckého Tatranského pluku.", Praha, 1924
JUZA J.: "Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou 1914-1921", OÚ Rychnov n. K., Rychnov n. K., 1998
KUBÍČEK A.: "Hanáci v revoluci. Kronika 6. čsl. střeleckého pluku Hanáckého". Olomouc, 1928
MEDEK R., HOLEČEK V., VANĚK O.: "Za svobodu", II. díl., Památník odboje, Praha, 1924
PLESKÝ M.: "Dějiny 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého 1917-19120", M. Pleský, Turnov, 1927
PICHLÍK K., KLÍPA B., ZABLOUDILOVÁ J.: "Českoslovenští legionáři (1914-1920)", Mladá fronta, Praha, 1996
SAK R.: "Anabáze", H a H, Jinočany, 1996
SVITÁK M.: Bachmač - článek, 2003( )
VEJNAR J.: "Úderný prapor. Kronika prvního úderného praporu Sibiřských legií", Hraničářský prapor č.6 "Sibiřských úderníků", Domažlice, 1930