Jak napsal Stendhal – nezbytná kvalifikace pro historika je neschopnost vymýšlet si. Kvalifikace pro politika bývá však nezřídka zcela opačná.

Možná proto se žádný opravdu dobrý historik v politickém světě moc dlouho nezdrží a třeba právě proto politické reprezentace většiny světových zemí už po dlouhá desetiletí zarputile odmítají přiznat to, co se bez nejmenších pochybností skutečně přihodilo během první světové války na území dnešního Turecka a Sýrie, patřícího tehdy ještě Osmanské říši.

Ani nacistické konečné řešení židovské otázky by si zdaleka nevystačilo s inspirací pouze v Mussoliniho italském fašismu. Daleko cennější byly právě zkušenosti z takzvané „Arménské genocidy“, provedené s příkladnou důsledností a bezprecedentní krutostí v letech 1915 – 1917 a doznívající až do roku 1923.

Ostatně události, které se rozpoutaly právě v těchto dubnových dnech před 110 lety, sledoval přímo na místě budoucí říšský protektor Čech a Moravy Konstantin von Neurath a své zkušenosti poté přivezl do radikalizujícího se Německa.

Vše se tehdy odehrálo v zemi, která dnes disponuje nejpočetnější armádou Severoatlantické aliance, ultimativně buší na brány Schengenu a ještě do nedávna i Evropské unie.

Vyhlazení půldruhého milionu Armenů je v Turecku tím, čím byla Katyň pro Sověty - naprostým tabu, jež ale stále přetrvává – a zmanipulovaný, propagandistický výklad bohužel přijímá za svůj i většina samotných obyvatel. Označení zmiňovaných událostí termínem genocida je zde postihováno jako trestný čin „urážky tureckého národa“.

„Arménie?“, přeptá se turecký historik, „to přece není žádný stát ani národ, jen pouhý geografický pojem!“

Ankara je ve své benevolenci ochotna připustit, že v rámci válečné vřavy snad přece jen došlo k několika politováníhodným nedopatřením, na která doplatili právě Arméni.

Bohužel zcela fatálně, jak ukazuje historie zbavená nánosu politické pseudokorektnosti.

V říjnu 1914 vstoupilo Turecko (s poměrně značnými očekáváními do války na straně německo-rakouského bloku, ale velmi brzy utrpělo drtivou porážku od Ruska. Ponížení a zostuzení Turci se rozhodli pomstít se za toto příkoří údajně kolaborujícím Arménům. Dožívající Osmanská říše se tak stala dějištěm krvavých masakrů, hromadného a systematického vyvražďování, násilného přesidlování, pochodů smrti a mučení.

Turci postavili i koncentrační tábory, do nichž ovšem většina Arménů v neobyčejně krutých podmínkách nikdy ani nedoputovala.

Z bývalých kriminálníků byla vytvořena speciální vojenská komanda, jež od května 1915 deportovala Armény z východních provincií směrem k centrálnímu koncentračnímu táboru v Aleppu. Pokud přetrpěli strastiplnou cestu i pobyt v lágru, byli odtud nakonec vyhnáni do pouště, kde bez vody a jídla beznadějně umírali. Tábory, řečeno v duchu turecké sémantiky takzvané sběrné, na rozdíl od pozdějších nacistických nebyli pracovní, jejich hlavním a jediným účelem byla naprostá a cílená likvidace arménského národa.

Tyto události prokazatelně splňují veškerá kritéria pro označení genocida. Přesto tu arménskou ve světě uznávají jen necelé tři desítky zemí, mezi nimi – a na to můžeme být právem hrdí - i ČR.

Arménskou genocidu přitom už před 20-ti lety za nezvratný a jednoznačně potvrzený historický fakt uznalo 126 předních odborníků v čele s nositelem Nobelovy ceny Eliem Wieselem. V roce 1987 byly tyto masakry označeny Evropským parlamentem za první genocidu 20. století.

Turecko svou strategii mlčení či účelového lhaní přesto nezmění.

Jelikož si letos připomínáme kulatých 110 let od počátku Arménské genocidy, bylo by určitě nanejvýš podnětné vyslechnout si třeba i názor amerického prezidenta Donalda Trumpa. Nezůstává ostatně už mnoho témat, k nimž by se již svým osobitým způsobem nebyl patřičně vyjádřil. S napětím očekávám, jaký asi bude ten jeho výklad historie.

Možná bude ovlivněn i nesmiřitelným postojem tradičního amerického spojence na Blízkém východě Izraele, jenž neúnavně opakuje stále a stále totéž - že skutečnou genocidou prošel v epoše 20.století pouze jediný národ – a to ten židovský.

A když se takto fatálně nedokážou shodnou ani potomci obětí téhož organizovaného a nelidského zla – jak se potom mají sjednotit ti ostatní? Zvláště, když se jejich historici a politici ve své nezbytné kvalifikaci obvykle tak zásadně liší.