aneb Bůh žehnej Americe!
Není pochyb o tom, že pro náš stát jsou zásadní především tři země: Slovensko, kulturně a historicky, Německo, finančně a hospodářsky coby náš zdaleka největší „zákazník“, a USA téměř ve všem ostatním.
Je zemí, která je po staletí naší neochvějnou oporou, naším podporovatelem, osvoboditelem a ochráncem. Bohužel, ne vždy si to plně uvědomujeme a ne vždy jsme za to vděčni, ale to už asi patří k naší národní povaze.
Shrňme si chronologicky jen několik vybraných faktů:
Již v 18. a 19. století byla Amerika především v dobách evropských krizí cílovou stanicí pro velké množství Čechů a Slováků, kteří zde hledali lepší uplatnění a spokojenější život.
S velkým přispěním USA vzniklo Československo. Evropské mocnosti v roce 1918 neměly valný zájem na rozpadu Rakouska-Uherska a na vzniku nového státu. I Proto Masaryk odjel do USA vyjednat tam podporu a uznání ČSR. V pensylvánském Pittsburghu a Washingtonu DC byla podepsána tzv. Pittsburská dohoda (květen 1918) a následně Washingtonská deklarace (říjen 1918), které se za účasti Masaryka a amerického prezidenta T.W. Wilsona staly základním kamenem a předpokladem vzniku ČSR.
USA osvobodily západní část ČSR v 2. světové válce a zanechaly zde vojenskou techniku a vybavení pro využití v nově vznikající armádě ČSR. Jen tragickou vinou sovětského egoismu a tudíž odmítavého postoje Američané nepokračovali v postupu na pomoc Pražskému povstání, které zoufale volalo o pomoc.
V prvních měsících a letech míru do vyhladovělé a zdecimované ČSR proudila z USA štědrá a nezištná potravinová pomoc (např. masové konzervy, sušené mléko, dětská výživa...).
Po nástupu komunismu od padesátých let až do r. 1989 americká vláda ze 100 % dotovala české vysílání rádií Svobodná Evropa (vysílání z Mnichova) a Hlas Ameriky (z Vídně), díky čemuž zde miliony lidí měly jediný zdroj svobodných necenzurovaných informací, tak jako mámě běžně teď.
Po dobu komunismu USA vítala desetitisíce emigrantů z ČSSR s otevřenou náručí. Byly jím poskytnuty podmínky pro práci a důstojný a svobodný život za oceánem.
USA výrazně přispěly k pádu komunismu v Evropě i v ČSSR, mj. „vyhladověly“ Sovětský svaz, který byl závody s USA ve zbrojení a v dobývání vesmíru tak hospodářsky vyčerpán, že se nezmohl na nic - na jakoukoli vojenskou podporu „svých“ zotročených zemí východního bloku, jako v roce 1956 v Maďarsku nebo 1968 v ČSSR.
A co je důležité: nic za to po nás USA nikdy nechtěly.
Byli jsme přijati do NATO v r. 1994, byť je náš vojenský příspěvek spíše symbolický – mladí lidé nemusejí už na nesmyslnou vojnu a můžeme si dovolit menší a především profesionální armádu. Objem amerických obranných výdajů představuje 73 procent výdajů celé aliance. USA nás téměř 100 let chrání a je na ně vždy spolehnutí.
V současné době dávají americké firmy a investice práci statisícům Čechů a jejich daně a odvody jsou významnou položkou státního rozpočtu.
Amerika je patřičně hrdá na svojí historii, svobodu, demokracii, hospodářství, armádu, soudnictví atd. a nestydí se to dát najevo na všech úrovních. Od prezidenta až po posledního obyvatele nejzapadlejší výspy kdesi v Montaně či Oklahomě. Plní náročnou úlohu světového policisty, který se ne vždy zavděčí všem - ale kdo by tuto roli zvládl lépe?
I my jsme však byli Americe mnoha směrech prospěšní a užiteční. Čeští a slovenští emigranti 18. a především 19. století pomáhali s rozvojem do té doby divokých oblastí, a to především v Texasu, v Nebrasce a dalších státech Středozápadu, kde začali obdělávat půdu a zakládat živnosti, komunity, spolky všeho druhu. Rozeběhli zde kulturní, sportovní (Sokol) i duchovní život. Mnoho našinců dokonce bojovalo v Americké občanské válce 1861-1865 (tzv. Sever proti Jihu). Hektoliry krve prolité na bitevních polít této války byly české či slovenské. Dali jsme Americe mnohé z jejich významných osobností, např. Antonína Čermáka, legendárního starostu Chicaga 30. let, který tvrdě zatočil s mafií, astronauta Eugena Cernana, který se zúčastnil mise Apollo na Měsíc, ministryni Madeleine Albrightovou, režiséra Miloše Formana. Dále špičkové sportovce Lendla, Navrátilovou a mnoho dalších.
Můžeme Ameriku adorovat i kritizovat za cokoli, ale zároveň buďme hrdi i vděčni, že je vždy po našem boku a můžeme se na ni v dobách dobrých i zlých spolehnout.
Jsem rád, že mohu svůj příspěvek zakončit pozitivně. K tomu jsem si vybral Plzeň. Její hrdost a vděčnost těm, kteří jí přinesli svobodu, je ukázková a k odkazu svých osvoboditelů se hlásí jako málokdo. Dokonce byla v USA vyhlášena jako „nejameričtější město Evropy“. Zdobí ji mnoho památníků a soch, mj. monumentální žulový památník „Díky Ameriko“ (ten Plzeň momentálně nezdobí, byl odstraněn a musí být zhotoven nový – poznámka redakce NP), je zde Americké cenrum. Každý květen se celé město zahalí do modrobílých hvězd a červenobílých pruhů a konají se mohutné několikadenní oslavy, jejichž zlatým hřebem jsou vždy váleční veteráni, kteří nás osvobodili, jsouce každoročně zvaní městem. Je to vždy velmi slavnostní, důstojné, emotivní a perfektně zorganizované. A není to jen zásluha radnice, ale i tisíců nadšených Plzeňanů, kteří k tomu dobrovolně přispívají, stejně jako množství klubů vojenské historie, jejichž členové své dobové jeepy a uniformy mají vyladěné do nejmenšího detailu.
Mnoho z těch veteránů znám osobně, jsou to úžasní, stateční, moudří a srdeční lidé se smyslem pro humor. Mám je rád a některé z nich jsem během svých cest po USA navštívil, ale o tom někdy příště.