V atmosféře letošního prvního volebního víkendu 8. a 9. října zaniklo, že v tyto dny - 7. a 8. října - by mělo být vzpomenuto roku 1941, kdy na našem území proběhla „akce Sokol“. Je to už sice 75 let, ale stejně, jako si připomínáme 17. listopad 1939 či Lidice, bychom měli mít v paměti i toto datum.

12. dubna1941 nařídil K. H. Frank zastavení činnosti Sokola. 30. září byli popraveni významní představitelé Sokola Pechlát a Groh. A v noci ze 7. na 8. října byla zahájena „akce Sokol“, v rámci níž byli zatýkáni členové vedení Sokola, činovníci sokolských žup i jednot. Přibližně 1500 čelných představitelů. Byli deportování do koncentračních táborů.

Proč? „Sokol byl nejnebezpečnější protistátní organizací,“ říká bývalý říšský protektor von Neurath při výpovědi v Norimberském procesu. Měl pravdu. Sokolské odbojové hnutí bylo zásadní součástí celonárodního odporu proti nacistické okupační moci.

Během okupace bylo zatčeno 12 000 příslušníků Československé obce sokolské (ČsOS), 3388 jich bylo popraveno, desítky tisíc členů a jejich rodin byly perzekuovány. Tisíce sokolů padly na frontách druhé světové války, 654 v Květnovém povstání. Podle zápisů ze soudního procesu v Norimberku zahynulo ve druhé světové válce celkem 20 000 členů ČsOS.

Po válce se činnost Sokola rychle obnovila. V době konání Všesokolského sletu 1948 již zase měla více než milion členů. Sletu se účastnilo přes půl milionu cvičenců. Byli to oni, kdo v průvodu volali „Beneš na Hrad a ten druhý za drát“, a když procházeli kolem tribuny, na níž stál Klement Gottwald, šli s odvrácenou tváří.

Nebylo divu, že po roce 1956 byl Sokol opět rozpuštěn a majetek předán nově zřízeným tělovýchovným jednotám. Byla to doba Slavojů, Rudých hvězd, Tatranů a podobných nových jmen. Přesto jsme ale všichni stále chodili „do sokola“.

V roce 1968 Sokolové znovu obnovili činnost a znovu byla po 21. srpnu zastavena. V roce 1990 se činnost Sokola počtvrté obnovila (poprvé byla zastavena za první světové války), majetek, což byly sokolovny a zařízení, se ne vždy a nikoli v dobrém stavu podařilo získat. Sokolovny, které si sokolové od konce 19. století, ale hlavně po vzniku republiky sami, svépomocí, vlastním přičiněním a financováním postavili, se jim vrátily zašlé, zanedbané, střechy děravé, zdi otlučené. Místa, kde cvičilo několik generací a všechny věkové kategorie od nejmenších dětí až po věrnou gardu, kde se odehrávala divadelní představení, mikulášské besídky i každoroční šibřinky, dělala těžkou hlavu znovuobnoveným jednotám.

Přesto se v roce 1994 znovu sokolové sletěli do Prahy na svůj slet. Přijeli i z Francie, Kanady, Spojených států, mnozí z nich pak ve svých zemích sbírali peníze na opravy sokoloven. A od té doby vždy po šesti letech se slet opakuje. Ti, kdo jej srovnávají se spartakiádou, nevědí, o čem mluví.

Sokolové, na rozdíl od jiných pozdějších jednot, nebyli pouze cvičenci. Utužovali si zdraví i charakter. Sokolské hnutí vychovávalo děti i mládež k uvědomění si sama sebe, k sounáležitosti s vlastí, odpovědnosti za sebe, ale i za své kamarády. Sokolské hnutí, vzniklé ve druhé polovině 19. století, se stalo charakteristickou součástí společnosti po vzniku republiky. Příběhy letců z Anglie, ve většině případů členů sokolských jednot, vypovídají, jaké lidi Sokol vychoval. Nebylo divu, že se jej snažili zlikvidovat jak nacisté, tak komunisté. Po všech šrámech, které sokolové utrpěli, se vlastně musíme divit, že se jim podařilo vstát z popela.

A tak součástí každého většího města či obce je nejen náměstí, kostel, škola a radnice, ale je to i charakteristická budova sokolovny. A každé slušné město či obec, pokud si její představitelé jsou vědomi všech souvislostí, zvláště těch ze 40. a 50. let, se o svoji sokolovnu, byť není majetkem obce, starají.

Sokolům máme za co děkovat!