V původním významu to znamená zavést nějaký systém obecněji platný, takže třeba v řadě států pochopí prodavač, že chcete botu velikosti sedm. Význam slov se občas posune, takže když řekneme u nás normalizace, slouží to rovněž k označení propouštění z práce ne zcela běžným způsobem. Teď to probíhá na ministerstvech a v dalších úřadech, jen to občas nese název systemizace. Nicméně pořád to samé, propouštění nevhodných. Zdaleka ne vždy neschopných, ale za dané politické konstelace nepohodlných.

Mám dojem, že patříme ke státům, kde se normalizace stala jedním z obyčejů, třeba jako jízda králů, nebo vztyčování vánočního stromku. Jsa seniorem, vybavuji si čtyři takové akce různé intenzity. Na první si vzpomínám jako dítko koncem roku 1948, kdy mého otce vyhodili z továrny, kde jako elektroinženýr pracoval v konstrukční kanceláři. Tehdy byl důvod klasický – „bílá kontrarevoluce“, tedy domnělá příslušnost k dávným odpůrcům bolševiků po proslulé Velké říjnové revoluci roku 1917. Nehrálo žádnou roli, že můj otec tehdy nikde nebojoval, ale jako chlapec prchal s malým kufříkem z Ruska. Rodinu už neměl. Ale ruský původ jakési komisi v roce 1948 stačil. To byla v mém počítání první normalizace, kdy bylo propuštěno více lidí z různých důvodů a zdaleka ne všichni byli Rusové. Naopak, těch bylo málo; řadu z nich odvezlo sovětské NKVD v květnu 1945 do gulagu.

Život přináší nejrůznější překvapivé momenty, tehdy také. Někdo si vzpomněl, že můj otec přece umí rusky, jak by ne, a v době, kdy se zavádělo kdeco od našeho tehdejšího „bratra“ Sovětského svazu, bylo nutno překládat odborné texty. Díky tomu byl otec, připomínám, elektroinženýr, přijat do ESČ (Elektrotechnický svaz Československý), aby tu překládal. Jak se ukázalo, bylo chybou domnívat se, že se hladina uklidnila, a život plyne normálně. Nikoli.

Už v roce 1949 začala příprava a počátkem padesátých let rozhodla tehdy již vládnoucí Komunistická strana Československa, že různé instituce jsou semeništěm nebezpečí, kdy hrozbou byla „inteligence“, tedy osoby vzdělané. Byla to do značné míry pravda; novým režimem nadšeni nebyli, ale bylo nadsazené tvrdit, že tito lidé „sabotují výstavbu socialismu“. Ta se sabotovala jaksi sama sebou, protože plánované hospodářství nefungovalo. Nicméně bylo rozhodnuto, že se „inteligence“ měla seznámit se skutečnou prací, a mnoho právníků, filosofů, techniků a dalších odborníků bylo vyhozeno z práce a posláno pracovat manuálně. Tehdy se stavěl v Praze most, dodnes známý jako „most inteligence“. Pracovali tam opravdu lidé vzdělaní, ale ne v zedničině. To byla druhá normalizace – inteligence do výroby.

Samozřejmě byl můj otec opět „odhalen“ jako „bílá kontrarevoluce“ a měl odejít na tuto stavbu, ale aspoň to nebylo z Prahy. A zase zapracovala ta podivnost, jíž říkáme osud, nebo vyšší moc. Znalost ruštiny v době, kdy se začaly na veliko překládat sovětské státní normy. Tak se stalo, že otec nejen že neskončil u míchačky betonu, ale dostal zaměstnání v tehdy novém a významném Úřadu pro vynálezy a zlepšovací návrhy (později pro vynálezy a normalizaci), a to navzdory své údajné „bílé“ minulosti. Ruštinářů byl nedostatek, o technicky vzdělané byla zoufalá nouze. V úřadu se skutečně překládaly normy.

Trvalo to více let, a když jsem byl větší, přivydělával jsem si korekturami jejich českých překladů, a to 50 haléřů za tiskovou stranu. Tehdy to bylo dost, četl jsem rychle. Dodnes si pamatuji titul norem: „Lavice pro žáky dřevěné“ a „Lavice pro žáky kovové“. To je podstata normy, kdy šlo o ty lavice, nikoli o materiál žáků. Měli jsme doma překládací manufakturu. Otec neuměl psát na stroji – pozor doba dřevní, žádný počítač – takže diktoval matce, která to psaní dokonale zvládala. Když přišly korekturní výtisky, nastupoval jsem, pokud jsem měl čas. Skončilo to začátkem šedesátých let, prostým propuštěním otce. Nemusel na stavbu a místo našel u spojů, kde odešel do důchodu.

Až po dvou popsaných normalizacích, které se tak oficiálně nenazývají, přišla začátkem sedmdesátých let ta, která dodnes žije v běžné mluvě. Podobně jako se po Bílé Hoře naši českobratrští předkové měli odříci víry a přijmout katolictví, museli jsme vyslovit souhlas „se vstupem vojsk“, tedy okupací v srpnu 1968. Tenhle akt jsem zažil osobně, tehdy asistent na universitě, a dodnes si vybavuji, jaké to bylo sedět před pětičlennou komisí, která vyplňovala formulář. Ten mám dodnes. Naštěstí náš tehdejší vedoucí katedry, oficiálně komunista, ale jako mnozí jiní jen na papíře, se aspoň pokusil zmírnit odpornost toho aktu, takže všechno do formuláři psala jakási soudružka z kádrového oddělení, zatímco já neřekl ani slova. Ovšem podepsal jsem. Hrdinů bylo jen málo. Hned v první větě, kterou jsem neřekl, stálo, že „vedoucí úlohu KSČ ve státě pokládá (soudruh Karpenko) za správnou …“ Nepokládal jsem. Takže tuto, třetí normalizaci, mám v živé a dodnes nepříjemné paměti. Řada mých kolegů byla prostě vyhozena, ani se po nich podpis nežádal. Jiní odešli sami, mnozí za hranice.

Potud vzpomínky na tři normalizace, kdy byli lidé propouštěni nebo vyhazováni, protože se nehodili režimu, nebo nesouhlasili s ním. Tomu se říká tradice. Když sleduji počínání nové vlády, mám pocit, že jde o tradicionalisty, takže úřady, zvlášť ministerstva, se čistí. Teď je to právě zmíněná „systemizace“, kterou bych ve své klasifikaci zařadil jako čtvrtou normalizaci.

V řadě zemí je zvykem, že s nástupem nové vlády se vymění nejvyšší funkcionáři na ministerstvech, obvykle náměstci, ale systém zůstává, a s ním nižší úředníci. Ti znají chod úřadu, takže nedochází k přerušení kontinuity. S nástupem naší nové vlády to vypadá tak, že někteří ministři mají pocit, jakoby vstoupili na dobyté území, které je třeba vyčistit od nepřátel. Pravda, někteří mají tak ráznou koncepci, že by ji dosavadní úředníci nezvládli, třeba když se dovědí, že klimatická panika skončila. K tomu probíhají různé systemizace, i tak se tomu někdy říkalo v minulých čistkách, nebo redukce míst. Uvidíme, kolik nových úředníků se časem na úřadech zas objeví. U normalizací hrozí to, že po nástupu další vlády po následujících volbách se obraz zopakuje ať již jako systemizace, nebo redukce. Dobré to není.