Vyhrát světovou válku bylo jednodušší než uspořádat Norimberský proces, nechal se kdysi slyšet jeden z poradců amerického prezidenta F.D.Roosevelta.

Právní platformou k tomuto bezprecedentnímu historickému aktu se stala Londýnská charta vydaná 8. srpna 1945 a samotný proces s největšími nacistickými zločinci a prominenty nechvalně známé Třetí říše začal před 80 lety – v listopadu 1945.

Díky americkému tlaku získali váleční zločinci standardní právní status presumpce neviny. Byly to tedy samotní žalobci, kteří museli nashromáždit dostatek důkazů, jež obžalované před mezinárodním tribunálem usvědčí. Důkazní břemeno bylo na jejich straně hřiště. Přesto uspěli.

Legendárními se stala úvodní slova amerického žalobce Roberta H. Jacksona: „Skutečnost, že čtyři národy povzbuzené vítězstvím a stále ještě krvácející ze svých ran, zadržely svou pěst a dobrovolně své zajaté nepřátele předaly k potrestání soudu, je jednou z nejvýznamnějších poklon, jaké kdy síla složila rozumu.“

Bylo to skutečně velkolepé představení, ale svým způsobem také nemalý hazard, protože v procesu dostávali obžalovaní nebo jejich obhájci (které si mohli sami zvolit) poměrně velký prostor k obhajobě svých činů a potažmo i ke komentářům stran smyslu a výhod národního socialismu v Německu.

V prvních dnech procesu se této příležitosti briskně chopil druhý muž Třetí říše Herman Göring, jemuž se dařilo odrážet otázky žalobce a zároveň proces svými poznámkami zesměšňovat a dehonestovat. Časté odkazy na německé vlastenectví samozřejmě lahodily uším mnoha válkou potupených Němců (vše bylo vysíláno živě rozhlasem), u kterých se Göring paradoxně stále těšil značné vážnosti a popularitě. Hrozilo, že většina z nich začne proces vnímat jako nenávistnou odplatu vítězů, nikoliv jako akt spravedlnosti.

Dalšího výslechu se proto ujal energický britský žalobce David Maxwell Fyfe, kterému se skutečně podařilo rozložit Göringovu obhajobu strategií přesně mířených otázek a konfrontací s množstvím klíčových dokumentů, obsahujících jeho podpis. Bývalý maršál poté dosedl na lavici obžalovaných s hlavou v dlaních jako poražený. Revolta byla zažehnána a vše už pokračovalo bez zbytečných obstrukcí.

Norimberský proces nicméně nebyl pouze ohraničenou jednorázovou událostí a ve svých konsekvencích zásadním způsobem přispěl k následné kodifikaci mezinárodního práva a připravil půdu k vytvoření desítek normotvorných dokumentů a deklarací, které jsou v platnosti dodnes. Norimberský proces vyslal světu zprávu, že pozemská spravedlnost se vztahuje na každého a to celoživotně, protože válečné zločiny a zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné.

Evropa dnes stojí na značně vratkých právních základech. A zatím nic nenasvědčuje tomu, že by zde byly vytvořeny podmínky a zejména potřebná právní platforma k realizaci dalšího velkého soudu naší doby. Aspirantů na volné pokračování Norimberského procesu měla pritom za osm desítek let každá doba hned několik. V současnosti nejčastěji padají dvě jména – Vladimír Putin a izraelský premiér Benjamin Natanjahu, na nějž izraelský Mezinárodní trestní soud vydal zatykač uz před rokem.

Netanjahua a bývalého ministra obrany Joava Galanta viní z údajných válečných zločinů, spáchaných v Pásmu Gazy. Netanjahu nese trestní odpovědnost mimo jiné za používání vyhladovění civilistů jako válečného nástroje v Pásmu Gazy, za úmyslné způsobení velkého utrpení a za úmyslné zabití nebo vraždy. Netanjahu má však oproti Putinovi jednu silnou objektivní kartu – byl to totiž Hamas, který z pásma Gazy napadl Izrael a způsobil smrt dvanácti set izraelských občanů

Konflikt v Gaze ovšem sahá už hluboko do historie a jeho vyřešení je v nedohlednu stejně jako možnost, že by Benjamin Netanjahu před soudem v dohledné době skutečně stanul.

Ještě o něco méně pravděpodobné je to v případě ruského prezidenta Vladimíra Putina, jenž se viděno prizmatem Západu provinil nejprve svévolným a protiprávním zabráním ukrajinského Krymu a dále a především válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti během zvláštní, krvavé operace, kdy vydal příkaz k napadení Ukrajiny. Nepochybně by bylo mnoho argumentů a důkazů, které by proti němu právníci mezinárodního tribunálu nashromáždili.

Otázka je, zda by se musela zpovídat i druhá strana, protože ukrajinské akce nejsou zdaleka jen obranného charakteru a přestože se civilizovaný svět shoduje, že Ukrajina je v právu, i na druhé straně umírají nevinní civilisté.

A je nesmírně těžké rozlišit, co bylo nutností a co tvrdou odvetou - akcí, kdy se civilní ztráty prostě braly v úvahu jako něco přirozeného. Naprostá nestrannost a záruka principu presumpce neviny by tedy byla druhou podmínkou pro realizaci dalšího procesu podobného norimberskému. Tou první by každopádně musela být jednota všech vítězných velmocí. Ale které by to aktuálně byly?

Svět se za posledních 80 let geopoliticky výrazně proměnil - síla Evropy i USA zeslábla především na úkor Číny, Indie, ale i Ruska. A systém je nastaven tak, že bez těchto zemí není možné přijmout jakoukoliv deklaraci na půdě OSN, která by se mohla a měla stát klíčovým právním základem k možnému budoucímu procesu. Jsme tedy paradoxně svázáni systémem, jenž jsme při vědomí své někdejší převahy ramci euroamerickeho systemu sami vytvořili.

Údajně potenciálně úspěšná smlouva o míru na Ukrajině jasně ukazuje současné rozložení sil. Výsměch a zoufalství, požadavky z Dantova pekla - to je smlouva, kterou stvořili velmoci částečně v Kremlu a také na Aljašce pouze samy pro sebe. Takto bezskrupulozně, prřezíraavě a sobecky se přesně chovaly někdejší námořní velmoci při kolonizaci zabranych území v Africe, Indii či Jižní Americe. Že by tato doba zazivala jakousi modifikovanou renesanci?