V úterý 21. října 2025 uplyne v 14:10 našeho času na minutu přesně 220 let od okamžiku, kdy u mysu Trafalgar zazněla první dělová salva námořní bitvy mezi britskou a spojenou francouzsko-španělskou flotou, bitvy, která určila běh dějin až do první světové války.

Poté co po amienském míru Velká Británie 18. května 1803 znovu vypověděla Francii válku, rozhodl se Napoleon pro invazi na Britské ostrovy a v táboře u Boulogne shromáždil 60 000 vojáků Armée des côtes de l’Océan, tedy „Armády oceánských pobřeží“. Aby bylo vylodění vůbec možné, potřeboval francouzský císař neutralizovat britské loďstvo francouzskými a spojeneckými španělskými námořními silami. Avšak ty francouzské byly blokované ve třech různých základnách a tak vznikl důmyslný plán, jenž předpokládal spojení všech eskader v Karibiku a pak návrat i se španělskými spojenci k ústí Lamanšského průlivu, kde měli být Britové vtaženi do bitvy. Avšak uniknout na Atlantik a doplout na Antily se podařilo pouze eskadře z Toulonu pod velením admirála Pierra de Villeneuva, a ten se po třicetidenním čekání vrátil i se španělskými loděmi zpět a uchýlil se do zátoky Vigo, aby podle nových rozkazů již jako vrchní velitel uvolnil blokované eskadry ve Ferrolu a Brestu. Když se ale k němu nepřipojila ani Rochefortská eskadra a uvěřil podvržené informaci, že k němu směřuje flota 25 britských řadových lodí, dostal strach a otočil na jih do Cádizu. Napoleonovi nezbylo než změnit plány. Rozhodl se pro tažení do střední Evropy, avšak s námořním zajištěním jižního křídla, takže vydal rozkaz, aby spojená francouzsko-španělská flota proplula Gibraltarem a zamířila k italským břehům. Leč pod novým velitelem, jímž jmenoval viceadmirála hraběte Françoise Etienna de Rosily-Mesrose místo Villeneuva, Ten napřed zprávu o svém odvolání přijal s ulehčením, ale když se dozvěděl, že jej císař nazval zbabělcem a že byl degradován, rozhodl se přece jen do bitvy vyplout, aby jeho nástupce našel jenom prázdný přístav.

Nelsonovo osudové poslání
V srpnu 1805 jmenoval britský premiér William Pitt mladší velitelem Středomořské floty admirála Nelsona a ten si uvědomil, že nastal čas, kdy musí splnit své osudové poslání – zabránit invazi, zničit francouzsko-španělské loďstvo a zajistit své vlasti kontrolu nad světovým oceánem. Dne 14. září se nalodil na Victory a před Cádizem se připojil ke své flotě o dvou eskadrách, jimž veleli admirálové Cuthbert Collingwood a Robert Calder. Těmto námořním velitelům, jež při společných obědech i s podřízenými kapitány vychoval k ofenzivnímu duchu, stačil dne 10. října 1805 vydaný jednoduchý rozkaz o bojovém řazení floty, aby pochopili svoji roli.

Z rozkazu zcela jednoznačně vyplýval plán útoku prostřednictvím dvou kolon, které měly prolomit nepřátelskou linii ve dvou místech – u francouzské a španělské vlajkové lodi a co nejdříve je vyřadit z boje. Podle Nelsonova názoru nebylo možné udržet při proměnlivém větru řadu čtyřiceti válečných lodí v ucelené bitevní linii, proto kolony. (Je historickým paradoxem, že Nelson vlastně uplatnil na moři tutéž útočnou taktiku kolon, kterou s úspěchem používal Napoleon na souši.)

Dnes se zcela jistě ví jenom to, že v návětrné koloně byly určitě Victory, Témeraire, Neptune a pravděpodobně na šesté pozici Britannia. V závětrné koloně se určitě nacházely Royal Sovereign s Marsem a Belleisle na druhé a třetí pozici, Dreadnought byl pravděpodobně desátý a Prince asi čtrnáctý. Vše ostatní jsou pozdější rekonstrukce.

Plán bitvy u Trafalgaru z jedné mnoha publikací, jež byly o bitvě sepsány v 19. století./

Spásné mrtvé vlny ze západu
Nelson věděl, že Villeneuve musí z Cádizu záhy vyplout, poněvadž město by 30 000 námořníků trvale neuživilo. A francouzský admirál skutečně vyplul. Trvalo celé dva dny, než loďstvo 33 řadových lodí, tří fregat a dvou brig opustilo Cádiz, takže britská průzkumná fregata Euryalus měla dost času nepřítele pečlivě přepočítat a informovat Nelsona o jeho sestavě. Ta byla impozantní. Z 18 francouzských řadových lodí byly čtyři 80dělové dvoupalubníky, které předčily britské trojpalubníky 2. třídy, a zbytek 74dělové lodě. Mezi 15 španělskými loděmi vynikal především 134dělový čtyřpalubník Santissima Trinidad, dále dva trojpalubníky o 112 dělech, Santa Ana a vlajková loď admirála Federika Carlose Graviny Principe de Asturias. Španělé měli ještě jeden trojpalubník o 100 dělech, dvě 80dělové lodě, osm lodí o 74 dělech a jeden malý dvoupalubník se 64 děly. Celkem disponoval Villeneuve 2484 děly. Nelson měl 27 lodí, z toho dva trojpalubníky 1. třídy o 100 dělech a dva 2. třídy o 98 dělech v návětrné koloně a jeden 100dělový a dva 98dělové v závětrné koloně. Návětrnou kolonu doplňovalo šest lodí o 74 dělech a malý 64dělový dvoupalubník, závětrnou pak jedna 80dělová loď, 10 lodí o 74 dělech a též malý 64dělový dvoupalubník. Celkem měl Nelson 2084 děl, tedy podstatně méně než protivník.

Obě floty se spatřily za úsvitu 21. října 1805. Villeneuvova poněkud neuspořádaná sestava směřovala levobokem víceméně k jihojihozápadu. Vál velmi slabý vítr od západoseverozápadu a ze západu také přicházelo silné mrtvé vlnění, což věštilo příchod vichřice. Když Villeneuve spatřil nepřítele, dal rozkaz k obratu a zamířil zpět na sever. Následkem obratu za slabého větru se jeho přes tři míle dlouhá sestava rozlomila a lukovitě prohnula na východ. Britové se velmi pomalu přibližovali od západu se zadobočním větrem ve dvou kolonách. Návětrnou vedl sám Nelson na Victory, závětrnou admirál Collingwood na Royal Sovereignu. Obě kolony směřovaly zhruba kolmo na spojeneckou bitevní linii, přičemž návětrná cílila na Villeneuvovu vlajkovou loď Bucentaure a závětrná na Santa Anu viceadmirála Ignacia Marii de Álava y Navarrete, neboť Gravinův Principe de Asturias celou spojeneckou formaci uzavíral.

Kolem poledne se britské lodi dostaly na dostřel a nastal nejkritičtější okamžik útoku. Náhodně prohnutá francouzsko-španělská formace nyní hovořila ve Villeneuvův prospěch. Jeho lodi mohly křížovou palbou čelně ostřelovat obě britské kolony, přičemž protivník mohl odpovídat jenom z nepočetných stíhacích děl na přídi. Aby svoje posádky povzbudil, nechal Nelson vyvlajkovat slavný signál „Anglie očekává, že každý splní svou povinnost“.

První salvu bitvy u Trafalgaru prý ve 12:10 vypálil francouzský dvoupalubník Fougueux, když se Royal Soveregin dostal na dostřel. A zde se vnucuje otázka. Jak to, že v tak výhodné pozici Francouzi a Španělé nerozstříleli Nelsonovy lodě na kusy?

Sice se uvádí nízká účinnost spojeneckého dělostřelectva, avšak za hlavní příčinu historici považují mrtvé vlnění, které bylo rovnoběžné s Villeneuvovými loděmi a za slabého větru, jehož tlak do plachet nestačil na stabilizaci, způsobovalo jejich silné kolébání z boku na bok. To nejen ztěžovalo práci dělostřelců a zpomalovalo palbu, ale hlavně znesnadňovalo míření. Nicméně i tak inkasovaly především britské vedoucí lodě tvrdé zásahy, než dostaly do akce všechna děla a mohly se na protivníky obořit drtivými bočními salvami.

Jako první prolomila francouzsko-španělskou linii vlajková loď kontradmirála Coollingwooda Royal Sovereign./

Dvě ohniska bojů
První se vytvořilo kolem Collingwoodova Royal Sovereignu, jenž se po půl jedné vklínil mezi Fougueux a 112dělovou Santa Anu. Té věnoval první boční salvu, smršť dělových kulí prolétla záďovými okny Španěla a zabila nebo zmrzačila na 400 mužů, téměř polovinu posádky. O minutu později vypálila britská loď salvu z druhého boku proti francouzskému 74dělovému dvoupalubníku, poté se stočila po bok Santa Any, aby ji definitivně vyřadila z boje. Druhé ohnisko se vytvořilo kolem Victory, které se po 40 minutách otloukání od Francouzů podařilo projet mezerou mezi vlajkovým Bucentaurem a dvoupalubníkem Redoutable. Při průniku vypálila Victory ze 68liberní karonády na levoboční přídi dvojitý náboj – 68liberní kouli a soudek s 500 mušketovými kuličkami – jenž prošel záďovými okny Bucentauru a zabil nebo zmrzačil přinejmenším 200 mužů.

Účastníci se ve svých pamětech shodují, že bitva působila neskutečným dojmem. V prudkém protikladu ke zběsilosti dělové palby a smrti, která řádila s bleskurychlou krutostí, se lodě jenom ploužily, takže průběh boje by dnešním lidem připomínal zpomalený film. Vanul totiž jenom velmi slabý vítr a mrtvé vlny lodě ještě více zpomalovaly. Proto se plavidla k sobě blížila s mučivou pomalostí, která prudce kontrastovala s rychlostí, s jakou se měnila ve vraky, a tento protiklad pak vyvolával pocit snové halucinace.

Druhé ohnisko bitvy se vytvořilo kolem Victory a francouzské vlajkové lodě Bucentaure./

Triumf a smrt v jednom dni
Bitva nejvíce zuřila kolem Victory, Bucentaure a Redoutable, jejíž posádka se pokusila o abordáž. Francouzi spustili hlavní ráhno na Victory, aby je použili jako abordážní lávku, a z ráhnoví svrhli na britskou vlajkovou loď na 200 ručních granátů, takže její paluby byla pokryty mrtvými. Abordáž mohla uspět, kdyby se z druhé strany na poslední chvíli nepřiblížil britský trojpalubník Témeraire a nenadálou boční salvou proměnila přivrácený bok Redoutable ve změť třísek a zkrvavených kusů lidských těl. Vzápětí se k těmto třem lodím, zaklesnutým ve vzájemném zápasu, připojil další francouzský dvoupalubník Fougueux a tyto čtyři lodě vytvořily ohnivý střed bitvy. Přitom Victory pálila z druhého boku ještě na Santissimu Trinidad.

V tomto pekle se admirál Nelson procházel po velitelské palubě Victory ve slavnostní uniformě pošité zlatými dracouny a ověšené řády. Ve hřmotu děl, praskotu ráhnoví a křiku raněných nikdo nepostřehl výstřel z muškety francouzského odstřelovače z koše Redoutable, který Nelsona smrtelně zranil, takže musel být snesen do podpalubí.

Obraz neznámého umělce zachycuje okamžik Nelsonova smrtelného zranění./

Jak se zapojovaly do boje další a další britské lodě, rozpadala se bitva na rvačku všech proti všem, jak Nelson zamýšlel. V ní se záhy prosadili lepší britští dělostřelci a hodinu a půl poté, co Victory prolomila nepřátelskou linii, byl boj v centru prakticky vyhrán. Villeneuve spustil vlajku krátce po čtrnácté hodině a též Collingwood, který po Nelsonovi převzal velení, byl úspěšný. Po hodině kanonády se z 16 lodí, které napadl svými 15 plavidly, 12 vzdalo nebo bylo zničeno.

Ve čtyři odpoledne k umírajícímu Nelsonovi sestoupil kapitán Hardy, aby mu oznámil velké vítězství. Napočítal 14 nebo 15 nepřátelských lodí, které se již vzdaly.

„Nyní jsem spokojen,“ šeptal z posledních sil admirál, „díky Bohu, splnil jsem svou povinnost.“

Zemřel o půl páté odpoledne a jeho poslední slova patřila dceři Horatii.

Kopie tohoto obrazu Nelsonovy smrti je vystavena v podpalubí Victory na místě, kde britský národní hrdina zemřel./

Do večera se Britům vzdalo 19 nepřátelských řadových lodí, aniž sami nějakou ztratili, což znamenalo ohromující vítězství, přestože o první ukořistěné lodě přišli již v noci. Dorazila totiž očekávaná vichřice, proti níž plavidla bez stěžňů nic nesvedla. Britové měli plné ruce práce, než se jim podařilo zachránit své vlastní poškozené lodě a odvléci je do Gibraltaru. Byla mezi nimi i Victory s pahýly stěžňů a tři 74dělové lodě, které nakonec Britům z celé kořisti zbyly. Jejich ztráty v lidech činily celkem 449 mrtvých a 1241 raněných z nějakých 17 tisíc mužů. A také žen a dětí, které se na lodích vyskytovaly jako rodinní příslušníci poddůstojníků a používali se k donášce munice, přestože to bylo oficiálně zakázáno, a proto nemohly být jejich ztráty uvedeny v hlášeních. Spojenci přišli o 18 řadových lodí a podle odhadu z celkového počtu 30 tisíc námořníků měli Španělé 1 022 padlých a 1 386 raněných, Francouzi pak 3 373 mrtvých a 1 155 raněných.

Vládni, Británie
Bitva u Trafalgaru patří mezi ty střety, jež rozhodly o osudu světa na celá desetiletí, zde prakticky na celé jedno století. Až do první světové války kontrolovali Britové námořní komunikace celé planety a nastolili Pax Britannica, neboť bitva učinila jak z Francie, tak ze Španělska druhořadé námořní mocnosti, které již nikdy Británii neohrozily.

Mezi britskými padlými však byl národní hrdina Nelson. Dopis, který napsal těsně před bitvou, nese všechny rysy dopisu sebevrahů na rozloučenou. A to, stejně jako fakt, že přišel na palubu ve slavnostní uniformě a učinil ze sebe ten nejnápadnější terč pro nepřátelské odstřelovače, zrodilo v hlavách už jeho současníků podezření, že vědomě hledal v bitvě smrt. Tento názor podpořila v 70. letech minulého století též spisovatelka Norah Loftsová, autorka životopisu lady Hamiltonové. Argumentuje, že se mu stále horšilo zdraví, ztrácel zrak a měl nemocné srdce. Také si prý byl vědom, že jeho společensky neúnosný vztah s lady Hamiltonovou, z něhož vzešla nemanželská dcera Horatia, mu veřejnost bude tolerovat do té doby, dokud bude zapotřebí jako národní spása. Avšak rozhodným vítězstvím by se stal nepotřebným a časem opovrhovaným mrzákem, člověkem, který „bude pro svou milenku a dítě užitečnější spíše jako mrtvý než živý“, tvrdí Loftsová. Ať už má pravdu nebo ne, faktem zůstává, že o jeho životní lásku a dítě, jak žádal v dopise, se král ani vláda nikdy nepostarali, přestože jeho pohřeb proměnila britská admiralita v národní tryznu.

Victory se zachovala do dnešních dnů a stala se britským národním památníkem.

Poražený francouzský admirál Pierre de Villeneuve nepřežil Nelsona ani o rok. Z bitvy sice vyšel nezraněn a po propuštění ze zajetí se na jaře 1806 vrátil do Francie, avšak na cestě do Paříže byl 22. dubna 1806 nalezen mrtvý v pokoji zájezdního hostince se šesti bodnými ranami v hrudi. Oficiálně se tvrdilo, že se jednalo o sebevraždu, část historiků však nepochybuje, že ho dal Napoleon zavraždit.