Po pádu Konstantinopole v roce 1453 se zdálo, že nic nedokáže zastavit vítězné tažení osmanského sultána Mehmeda II. Dobyvatele. Dalším cílem se stala pevnost Bělehrad – klíčová brána do střední Evropy. Pokud by padla, otevřela by Osmanům cestu do Uherska a dále do českých, rakouských i německých zemí.

Obranu pevnosti vedl zkušený uherský vojevůdce János Hunyadi, kterému pomáhal františkánský kazatel Jan Kapistrán. Ten svými kázáními dokázal shromáždit tisíce dobrovolníků, kteří se postavili po bok profesionálních vojáků.

Dne 22. července 1456 podnikli křesťanští obránci nečekaný protiútok. Přestože čelili početnější osmanské armádě, podařilo se jim proniknout až do sultánova ležení. Mehmed II. byl během bojů zraněn a jeho vojsko nakonec ustoupilo. Osmané utrpěli jednu z největších porážek své doby.

Kdyby Mehmed II. tehdy Bělehrad dobyl, dějiny Balkánu i střední Evropy mohly vypadat výrazně jinak.

Vítězství u Bělehradu mělo obrovský politický i vojenský význam. Udrželo pevnost v uherských rukou dalších 65 let a na několik desetiletí uzavřelo Osmanům jednu z hlavních cest do vnitřních Uher a středního Podunají. Křesťanským zemím tak poskytlo čas na posílení obrany.

Ještě před rozhodující bitvou, 29. června 1456, nařídil papež Kalixt III., aby každý den v poledne zvonily kostelní zvony a věřící se modlili za obránce Bělehradu. Po zprávě o vítězství dostalo polední zvonění také význam poděkování za dosažený triumf a jeho každodenní připomínky. Tato tradice se v mnoha zemích zachovala dodnes.

Bitva u Bělehradu je důkazem, že i zdánlivě nepřemožitelnou přesilu lze porazit odvahou, schopným velením a odhodláním bránit svou zemi i svou víru. Jména Jánose Hunyadiho a Jana Kapistrána proto dodnes patří mezi nejvýznamnější osobnosti evropských dějin.

Asi tolik se dá stručně říci o této důležité bitvě, která udržela většinu tehdejší Evropy křesťanskou. Vzpomeňme, že vliv islámu v Evropě tehdy stále rezonoval s posledním zbytkem kdysi rozsáhlého muslimského Al-Andalusu – Granadským emirátem (oblast dnešní Andalusie kolem města Granada, pohoří Sierra Nevada a pobřeží).

Roku 1456 vládl v Granadě emír Abú Nasr Sa?d al-Musta?ín. Emirát byl oslaben dynastickými spory, soupeřením šlechtických rodů a tlakem Kastilie. Ve stejném roce, kdy Hunyadi porazil osmanská vojska u Bělehradu, byli muslimové v západní Evropě už v jasné defenzivě. Zatímco Osmanská říše na Balkáně expandovala, poslední muslimský stát ve Španělsku – Granadský emirát – bojoval o přežití. Granada padla o 36 let později, roku 1492, kdy ji dobyli katoličtí králové Isabela I. Kastilská a Ferdinand II. Aragonský. Tím skončila téměř osm století trvající muslimská politická přítomnost na Pyrenejském poloostrově.

Na rozdíl od Španělska, kde pád Granady roku 1492 ukončil muslimskou politickou vládu na Pyrenejském poloostrově, Balkán podobný historický zlom nezažil. Muslimský vliv zde nikdy nezmizel, ale stal se součástí složité mozaiky národů a kultur. Právě tato historická směsice, zatížená staletými konflikty a soupeřením velmocí, učinila z Balkánu jeden z nejcitlivějších regionů Evropy – místo opakovaných etnických střetů i živnou půdu pro různé podoby politického extremismu.

Ale zpět ke slavnému vítězství Jánose Hunyadiho a Jana Kapistrána u Bělehradu, s nímž je dodnes spojena tradice poledního zvonění.

Jan Kapistrán byl velmi zajímavou osobností pozdního středověku. Nebyl vojákem v běžném smyslu slova, ale kazatelem, církevním reformátorem a organizátorem náboženského hnutí, které sehrálo významnou úlohu právě při obraně Bělehradu roku 1456.

Narodil se roku 1386 v italském Abruzzu. Původně nebyl duchovním – vystudoval práva, stal se úředníkem a dokonce působil jako soudce a guvernér města Perugia. Po politických konfliktech a osobní krizi vstoupil do františkánského řádu. Stal se žákem sv. Bernardina Sienského a proslul jako mimořádně energický kazatel.

Kapistrán měl na svou dobu neobyčejný vliv. Putoval po Evropě a kázal pod širým nebem před tisíci lidmi. Jeho styl byl velmi působivý. Mluvil jednoduchým a emotivním jazykem, vyzýval k pokání a obnově křesťanského života, kritizoval mravní úpadek duchovenstva i společnosti a organizoval veřejná náboženská shromáždění. Lidé mu připisovali zázraky a považovali ho za svatého muže už během života.

Kapistrán usiloval o nápravu církevních poměrů zevnitř, v plné věrnosti papežství a katolické nauce. Také Čech Jan Hus kritizoval mravní úpadek církve, avšak svými naukami se dostal do zásadního konfliktu s tehdejší církví. Kostnický koncil jej odsoudil jako kacíře a v katolické tradici zůstává navždy symbolem hereze. Kapistrán se naproti tomu stává symbolem katolické obnovy a boje proti husitství i muslimské hrozbě.

Po pádu Konstantinopole roku 1453 vnímali mnozí Evropané Osmany jako bezprostřední hrozbu pro křesťanstvo. Papež Kalixt III. proto vyzýval k nové křížové výpravě proti osmanským muslimům.

Kapistrán byl papežem pověřen kázáním a podporou křížové výpravy v Uhrách. Ještě před pověřením podporovat křížovou výpravu působil Kapistrán ve střední Evropě především jako kazatel, církevní reformátor a odpůrce herezí, zejména husitství. V českých zemích se snažil přivést husity zpět ke katolické církvi a vysvětloval zhoubnost husitských nauk. Po pádu Konstantinopole však tato činnost postupně ustoupila do pozadí a Kapistrán se soustředil především na obranu křesťanské Evropy před muslimským postupem.

Od roku 1455 cestoval po městech a vesnicích a kázal o nutnosti obrany křesťanské Evropy. Jeho kázání vyvolávala obrovskou odezvu – tisíce rolníků, měšťanů a příslušníků nižší šlechty se přihlásily do boje. Je však důležité dodat, že nešlo o klasickou profesionální armádu. Jejich výzbroj byla často jednoduchá – kopí, sekery, cepy, luky nebo improvizované zbraně. Kapistrán však dokázal vytvořit morální nadšení, které doplnilo legendární vojenské schopnosti Jánose Hunyadiho.

Když v létě 1456 muslimové obléhali Bělehrad, Kapistrán nebyl hlavním velitelem. Vojenské velení měl Hunyadi. Kapistrán však udržoval morálku obránců, vedl křižácké dobrovolníky a během rozhodujícího protiútoku 22. července 1456 se objevil v čele svých mužů s křížem v ruce.

Jeho přítomnost měla obrovský symbolický význam.

Krátce po vítězství zemřel – 23. října 1456 – pravděpodobně na mor, který tehdy v oblasti řádil. Pohřben byl v Iloku na území dnešního Chorvatska.

Po jeho smrti se rychle rozšířila úcta k jeho osobě. Lidé mu připisovali zázračné přímluvy a jeho hrob se stal poutním místem. Zprávy o jeho svatém životě a zázračných přímluvách se později staly významnou součástí procesu jeho blahořečení a kanonizace. Blahořečen byl roku 19. prosince 1650 papežem Inocencem X. a za svatého byl prohlášen 16. října 1690 papežem Alexandrem VIII.

Jeho historický význam je však ještě větší. Především dokázal přesvědčit křesťany své doby, že má smysl postavit se osmanské přesile. Morové rány a jiné epidemie, únava z husitského řádění, materiální nedostatek i další dlouhodobé strasti tehdejších Evropanů, stejně jako předchozí drtivá vítězství Osmanů a pověst jejich krutosti, vedly mnohé křesťany k letargii a rezignaci. To Kapistrán zásadně změnil a pomohl vykřesat z beznadějně vyhlížející situace slavné vítězství.

Je tak důkazem, že i ty největší životní strasti lze překonat, je-li člověk veden pevnou vírou.

Tehdejší zdánlivě neřešitelnou situaci bychom v určitém smyslu mohli přirovnat k dnešnímu stavu Evropské unie. Ta se podle názoru mnoha lidí ocitá na scestí, protože není postavena na duchovním, nýbrž převážně na ekonomickém základě. Ne že by ekonomické vztahy nebyly důležité – naopak, jsou velmi důležité, samy o sobě však představují pouze minimum toho, čemu bychom chtěli a mohli říkat „evropské hodnoty“.

Sama touha po zisku bez srozumitelného a všeobecně přijímaného hodnotového základu je ve své podstatě jen chladným obchodem. A protože se Evropané křesťanství jako hodnotového základu z velké části zřekli, nezbývá než doufat v příchod osobnosti formátu Jana Kapistrána – vůdce, který Evropany znovu sjednotí, dá jim naději a ukáže směr. Ne náhodou bývá svatý Jan Kapistrán označován za „apoštola sjednocené Evropy“.

Taková obnova se však neobejde také bez hlubokého střetu. Zdaleka nepůjde jen o spor o hodnoty, ale také o moc, vliv, ekonomické zájmy a zachování stávajícího politického uspořádá