Abyste mohli vykonávat nějakou složitou, dnes se říká „sofistikovanou „ činnost (třeba vyrábět auta nebo vést válku), musíte mít zajištěnou dopravu. To už věděli staří Římané, my to víme taky, ale říkáme tomu „logistické zabezpečení“. Že abychom jako byli vzdělanci. Prostě potřebujete něco někam dovést v potřeném množství a čase, a konkurenci nějak zabránit, aby se jí to také povedlo. O významu této činnosti svědčí dnes obecně sdílená vojenská zkušenost, že na vítězství USA nad Japonci v Tichomořské válce mělo zásadní podíl to, že Američané vynaložili na stejný počet úspěšné přepravy materiálu jen o 10 % úsilí a nákladů víc než Japonci.

Ve válce v Evropě (tedy i na východním frontě – SSSR), šlo jak o silnice, tak o železnice. Tedy, aby pokud možno nebyly pro agresora použitelné.

Německý tank Tygr v Bělorusku 1943

V té rozlehlé zemi plné lesů často chyběly, jak je vidět z foto dokumentů útoku německé akce Barbarossa, pořádné cesty. V SSSR byly základem dopravy všech zásob vlaky – železnice. Ty nechal vystavět hlavně car v 19. století. Ale byla to řídká síť a dlouhé vzdálenosti. A pak bylo v SSSR na dopravu nemnoho aut, ale hlavně koňská spřežení. Měli tehdy nedostatečné množství nákladních automobilů a … no prostě, ještě že tu byli koně.

Na západní evropské frontě nacistickou infrastrukturu – dopravu – ničila hlavně letadla. Aktivita pružná a účinná a na relativně malém úseku bojišť rychlá a prakticky nejúčinnější. Už jsme si o tom něco psali.

Sověti proto zvolili v útocích na vlaky a také silniční na kolony z velké části jinou taktiku než útoky tisíců letadel, například „hloubkařů“ řečených též „kotláři“. Tolik letadel a pilotů neměli. Taktiku likvidace dopravy nepřítele potřebovali zdánlivě jednoduchou a účinnou. Klasicky pěchotou a tanky to nešlo zvládnout, bylo nutno vymyslet něco nového. Bylo rozhodnuto využít hlavně sabotáží „partyzánů“. Úspěšný dopad na výsledek střetů, hlavně sabotáží, a tedy na konec války, není možno přehlédnout. Čím déle trvala válka, tím větší měli Němci zásobovací potíže a oslabenou armádu. Na mnoha místech, jako u Stalingradu, a při zásobování útoků relativně roztroušených německých jednotek dokázali Sověti Němcům částečně anebo úplně znemožnit dopravu jinak než letecky.

Vánoce v obklíčeném Stalingradu, jediná možnost dopravy všeho.
Zdroj – http.waralbum.ru168195

Jak bitva o Stalingrad skončila, ví každý. Ale málokde najdete (že by u nás z útlocitnosti, i když hromady mrtvol koncentráčníků ukazovat nevadí) fotografie hromad mrtvol německých vojáků, kteří se zranění a nemocní už žádné pomoci od letectva nedočkali. Pro samotné vojáky Paulusovy armády sice válka skončila, ale jejich utrpení pokračovalo. Ze zhruba 91 tisíc německých vojáků, kteří počátkem roku 1943 padli do ruského zajetí, se jich po válce (okolo roku 1956) vrátilo do vlasti jen pět až šest tisíc.

Silný mráz a infekční nemoci každý den ukončily životy stovek německých bojovníků.
Zdroj – Stalingrad M. Battle

Znovu si prosím uvědomte, o jak fantastické střetnutí se jednalo. Bitva u Stalingradu patřila k nejkrvavějším válečným střetnutím v novodobé historii lidstva. Smrt, zranění či zajetí tu potkalo přibližně 750 tisíc Němců a jejich spojenců. U Sovětů byly ztráty ještě vyšší: zemřelo asi 1 130 000 vojáků a civilistů.

Cesta na letiště – německé zásobovací letiště Gumrak Stalingrad pokryté mrtvolami nacistů a jejich spojenců. 1943. Zdroj – Stalingrad M. Battle

To, co vidíte, je pohled na mrtvé Němce, když roztál sníh. Mrtvé totiž už od začátku zimy nikdo nepohřbíval. Sověti totiž znovu „vynalezli“ způsob boje, jakým porazili Zlatou Hordu (1242 až 1502), Poláky (1605–1618), Napoleona (1812), vyhráli Krymskou válku v letech 1853–1856 mezi carským Ruskem a Osmanskou říší podpořenou koalicí Francie, Spojeného království a Sardinského království. Infrastruktura a místní podnebí je základním správným předpokladem při úvaze, jak vyhrát válku. Dnes, stejně jako před tisíci lety. V zásadě vychází z knihy Mistra Sun-c´ (544 př. n. l. – 496 př. n. l.). Do Evropy se dostala poměrně nedávno. Knihu v roce 1772 přeložil do francouzštiny a publikoval francouzský jezuita Jean Joseph Marie Amiot. V roce 1905 se o částečný překlad do angličtiny pokusil britský úředník Everard Ferguson Calthrop. První komentovaný úspěšný anglický překlad dokončil a publikoval v roce 1910 Lionel Giles. Využili ji jak bolševici – Stalin, tak Mao Ce-tung, japonský daimjó – vojevůdce Šingen Takeda, vietnamský generál Võ Nguyên Giáp (talentovaný vojenský vůdce, autor národního umění lidové války, který vyhnal z Vietnamu USA) a též americký generál Norman Schwarzkopf.

Nejprve je nutno konstatovat při stanovení plánu a taktiky základní fakta. Třeba to, že silnice mezi městy a vesnicemi v SSSR, a hlavně v Bělorusku, východní Ukrajině a Povolží – tedy mezi Moskvou a Stalingradem při sovětské „Akci Uran“ – a na jihu SSSR, kde se odehrávaly zásadní boje naplánované Hitlerem pod názvem „Akce Blau“ – byly silnice „ruské“. Rozkaz dobýt Stalingrad a dostat se k naftovým polím na Kavkaz a dále počítal spíše se silnicemi. Ale ony to byly spíše v hlíně a prachu vyježděné koleje. Na propagační ukázky z filmů a oslavné historky se vykašlete. (Ony to byly spíše tankodromy.) Slavná a dodnes obdivovaná „technická“ nacistická armáda měla na začátku války při akci Barbarossa technickou převahu, ale Sověti nebyli tak zaostalí.

Jak ukazuje obrázek útočícího Wehrmachtu v SSSR, kde jsou vidět nejen cyklisté, ale také vepředu koňské povozy. Wehrmacht potřeboval nejenom tanky a letadla. Německého útoku na SSSR se zúčastnilo více než 100 000 vojáků dopravujících se na byciklech. V době okolo r. 1944 a 1945 jich potřebovali dle dokumentů němečtí vojáci více než 150 000. Ikonická fotografie o zvěrstvech Rudé armády v Berlíně, kde jakýsi sovětský voják krade „nevinné“ Berlíňance kolo, by měl být spíš obráceně. I Rusům už docházely bicykly. A ta Berlíňanka kolo silně potřebovala. Dopravit vodu, jídlo někam ve velikém Berlíně, byla často jediná možnost. To kolo potřebovali oba!

Přesun rudoarmějců do blízkosti stalingradského kotle. Zdroj – Alim Kešokov, román „Zlomená podkova“.
Autor je sovětský voják z kabardsko-čerkeské republiky, součást Ruské federace na severním okraji Kavkazu. Účastník II. světové války a bojů o Stalingrad.

A co Němci a jejich spojenci?

Německá armáda táhla unavená a zimou vyčerpaná ke Stalingradu s koňmi i tanky. Zdroj Контент Сумрак - Страница 75 - SAMMLER.RU

Díváte-li se na filmy z druhé světové války, zvláště ty ukazující německou armádu, jste za chvíli „utankovaní“. Co obrázek, to tank. Skutečnost je taková: Dokumentární fotografie samotných Němců zachycuje německé vojáky na Východní frontě během druhé světové války reálně. Ale propagandisté vybírají jen některé. Pravda by ukazovala, jak se německá armáda, navzdory své pověsti vysoce mechanizované síly, spoléhala na koně pro logistiku a transport.

Německá armáda vstoupila do války s více než půl milionem koní a celkově jich během války použila téměř 2,75 milionu. Koně Němcům ale i Rumunům a Maďarům sloužili pro různé účely, od tažení dělostřelectva a zásobovacích vozů až po průzkumné jednotky. Na Východní frontě, kde terén a počasí často ztěžovaly pohyb motorizovaných vozidel, byla závislost na koních obzvláště výrazná.

Na snímku je vidět kombinace koňských povozů a obrněného vozidla, což ukazuje na smíšenou povahu dopravy v německé armádě.

Realitu ukazuje doprovodný snímek k práci „Horses & The Mechanized Myth of the Eastern Front“.

Takže nikoli divoké jízdy nekonečných kolon tanků a nákladních automobilů, ale armáda, co dostala výprask před Moskvou doplněná rezervami. Šli, ale už s menším nadšením než před útokem na Moskvu.

Chybělo jim všechno. Pohonné hmoty, dostatek jídla, oblečení, náhradní díly. A bylo jim zima. Pro Středoevropany strašná zima. Benzín i nafta zamrzly, olej netekl.

To, jak nacisté až směšně sbírali mezi obyvatelstvem, co jen šlo, pod heslem „Winterhilfe“ (Zimní pomoc Wehrmachtu) pro německé vojáky bojující v Rusku na frontě, což byla jedna z vynucených akcí, kterým byli vystaveni i lidé v Protektorátu Čechy a Morava v době druhé světové války, která ukazuje, že Německo už tehdy mělo velké problémy. Hlavně nafoukané a pitomé generály, kteří se nepoučili z I. světové války, a nacistické politiky a meteorology, kteří „vědecky dokazovali Hitlerovi, Goebbelsovi a Göringovi, že od roku 1939 do roku 1945 přijde „silné oteplení“. Nacističtí vědci ohlašovali oteplení, jenže, dle záznamů z prosince 1941: Mrazy zesílily, teplota v noci na 6. prosince klesla na více než -30˚ C. V polovině prosince byly zaznamenány i teploty kolem -5˚ C, ale na přelomu prosince a ledna opět klesly pod -20˚ C.

Byla tu povinnost věřit na oteplení a také na obrovskou úrodu tzv. pěstování biopotravin – na Benešovsku byly vystěhovány celé vesnice a na polích se pěstovala „bioúroda“, předem určenou pro funkcionáře NSDAP a vojáky jednotek SS. Jen to byla povinnost věřit tehdy v Německu, dnes na celém „pokrokovém světě“ (J.Biehl, P. Staudenmaier – Ekofašismus, Votobia, 1999, orig. AK Přes, San Francisko, Ekofascism: Lesson from the German experience, 1995). V té víře poslali Wehrmacht k Moskvě v nedostatečném oblečení a s nedostatečným vybavením.

Ve „Winterhilfe“ šlo o sbírání nejrůznějších druhů oblečení – spodního prádla, svetrů, punčoch, kožešin, rukavic, bot, a dokonce dámských šál a tak dále. Už od začátku války v Protektorátě zabavovali osobní i nákladní auta a také bycikly. A tak jsme se od „hloubkových letců dostali až k fuseklím. Jak cituje Pavel Hlavatý z rozhlasové reportáže z ledna 1942 … z pražské sběrny na jatkách v Holešovicích uslyšíte mimo jiné pracovníky sběrny nebo nejmenovaného soukromého učitele, který se svěřuje s tím, že ze čtyř kousků zimního prádla nejenom tři věnoval Wehrmachtu, ale navíc vyzývá spoluobčany, kteří se akce zúčastnili příliš liknavě, aby se více zapojili do organizace Winterhilfe a evidování těch, kdo přispěli.

Winterhilfe dosáhla podle historika Petra Hlaváčka svého vrcholu v zimě 1942–1943 v době bitvy o Stalingrad, ale probíhala i poslední válečnou zimu na přelomu 44. a 45. roku.

Jak docházela nafta a benzin a vojáci měli takový hlad, že snědli při tažení na jih a pak v bitvě o Stalingrad své vlastní koně.

Hromady kopyt, která se jediná nedala sníst. Zdroj – Hochwertige Bilder vom Militär.

Omlouvám se, ale když se z lidí hladem a zimou stanou zvířata, dojdou až ke kanibalismu. Při vyprávění v místních bavorských „Heimatstube“ (jakýchsi klubovnách sudetských Němců, co si pamatovali „vyhnání“, tedy my říkáme „odsun“), kam jsem v devadesátých letech občas zašel, oni si mnozí rádi zopakovali češtinu, když se popilo pár žejdlíků, slyšel člověk neuvěřitelné věci. Třeba jak někteří hlady šílení vojáci (pozor, nejen Němci!), když se dostali k ještě „teplé mrtvole“, postupovali tak, jak to dělali kdysi Inkové a dnes bojovníci Islámského státu. Dokud bylo tělo teplé, vytrhli srdce a játra a syrová je snědli. Pamatuji si, jak dva tehdejší staříci to vyprávěli a oba přitom plakali.

O sovětské armádě se hned po válce vykládalo, že kradli kdeco. Ale na různých místech různé věci. Tak v Maďarsku a Rumunsku historky o rudoarmějcích, co měli na ruce navlečeny osmery hodinky, byste neupěli. Tam moc hodinek nebylo. Tam se dodnes vypráví, jak ukradli všechno, co se dalo sníst a vypili, co šlo vypít. Německé zásoby šly k Berlínu a Vídni, tady se nedostávalo. U nás to byly hodinky, zato ve Východním Prusku a pak vůbec v celé německy mluvící části Evropy to byla kola. Tedy bicykly.

I když, po pravdě řečeno, i na německých, maďarských a rakouských územích „zabavovali“ bicykly, kde na ně jen narazili, ale v maďarské pustě na moc bicyklů nenarazíte. Zajímavé je, že tehdejší čs. bicykly byly technicky bezvadné, ale historky o tom, jak je Rusové kradou, se prakticky nevyskytují. Třeba je to tím, že nacisté už v době Protekorátu , kde mohli, jízdní kola zabavovali. Vzpomínám si na rozhovory s pamětníky – sudetskými Němci ze severních Čech – (za války Sudety), kteří zuřili, jelikož chodily komise a „nadbytečná kola“ občanům „zabavovaly“. Leč místní občané byli často „kovozemědělci“ a potřebovali jet do práce „s kopce“ z horské vesnice (však se jim také říkalo „skopčáci“), dolů do fabrik a odpoledne na kole zpět do vesnice, kde měli políčko. Slyšel jsem od očitého svědka, jak gestapák zastřelil krušnohorského sudetského Němce, otce od rodiny, jen proto, že odmítl svůj bicykl vydat. A Hitler řval, jak zničí židy, slovanskou pakáž a ty proklatý Čechy, co stále věří tomu, co jim říká „Herr Benesch“.

Ale já vám ukážu, o co jde v tom „Ein Volk, ein Reich, ein Führer!“ Evropané si začali uvědomovat, že to spíše bude: „…und ein Stück Scheiße“.

Nevím, co posledního si myslel tenhle voják ležící kousíček do Stalingradu a ukazující směr na Kavkaz, do Karpovky.

Вторая мировая война