Malá pevnost Terezín, důl Richard a KZ Litoměřice

Práce na hledání osudů jednotlivých lidí v období protektorátu se podobá něčemu, jako když usilovně pracujete na vyndání „ježka v kleci“, což je hlavolam, který sice kdysi vymysleli v Americe v roce 1895, ale u nás ho znají celé generace (i dnešní mládež), které četly nesmrtelné Foglarovy „Rychlé šípy“. Anebo možná je to něco, jako když se člověk snaží složit Rubikovu kostku a stále přitom kroucení nalézá nové a nové čtverečky, které se vynořují bůhví odkud.

V minulém pokračování jsem použil paměti jednoho z odbojářů a vězně Malé pevnosti Terezín, MUC Jaromíra Hájka.

J. Hájek na jaře na Bílou sobotu 1943 ve Frýdlantu. Zdroj rodinný archiv.

Dobové fotografie jsou mimořádně důležité, ukazují skutečné lidi. Jsme totiž všichni tak poněkud zblblí všemi těmi filmaři a televizními režiséry, takže si představujeme, že jakýkoliv odbojář diverzant anebo vůbec člověk zabývající se v té které době takovou činností, se musí plížit někde ve tmě, placatou bekovku naraženou do čela, vyhrnutý límec. A musí to být, pokud možno v noci nebo za šera a hraje k tomu dramatická hudba. Odbojáři byli lidé jako jsme my, jenom měli více odvahy než průměrný obyvatel okupované země – tímto to ostatním ne-odbojářům nikterak nevytýkám, ale tak to je. U svého otce vím, že i v době po atentátu na Heydricha, kdy se vrátil z ilegality ze Sudet, kde ho schovávali němečtí demokraté, přes hrůzu, která se kolem něj děla, často odpočíval tak, jak pravila maminka, že poněkud neúspěšně se snažil na naší zahrádce něco vypěstovat. A nebyl sám. Také mladý pan Jaromír Hájek, asistent známého pražského lékaře doc. Dr. Kafky, se celé dny a noci neplížil tajuplnými místy, ale jako každý rozumný odbojář se choval, pokud možno nenápadně.

Jaromír Hájek se svém sportovním voze i s pejskem někdy v létě 1943 ještě před zatčením. Zdroj rodinný archiv.
Což dokládá fotografie, na které je zachycen za volantem sportovního vozu – pravděpodobně Aerovky – a z klína mu vykukuje hlavička psa, pravděpodobně jezevčíka. Mimochodem ten obrázek poněkud boří představu, kterou do nás rvali komunisté a která je dnes oblíbená u všech „woke“ revolucionářů, že bojovníci za spravedlnost jsou vždycky a všude jen ti slavní chudí „proletáři co se měli spojit“.

Ve svých pamětech zvaných: „Z vězení do vězení“ nás hrdina tohoto příběhu informuje: „V polovici měsíce června 1944 jsme byli odvezeni do Malé pevnosti v Terezíně.“ Jen pro připomenutí těm, co nečetli minulé díly, Malá pevnost Terezín není totožná s tzv. rodinným koncentračním táborem – ghettem Terezín, ale bylo to speciální vězení, které řídilo pražské gestapo. Do jeho chodu zasahovat často tzv. státní ministr pro Protektorát Čechy a Morava K. H. Frank, zuřivý nacista, prvorepublikový politik a poslanec československého parlamentu, sudetoněmeckého původu, později vrcholný nacista a válečný zločinec. Ještě si připomeňme, že Malou pevností Terezín označovanou jako SS komando B 5 – prošlo v letech 1944 a 45 18 000 vězňů z několika států. V této části svého vyprávění je autor původního textu až příliš stručný, protože říká pouze: „Tam nás do hola ostříhali a oblékli v roztrhané hadry. Pracovali jsme na dráze v Litoměřicích, kam jsme museli docházeti pěšky.“

Tady se dostáváme na poněkud neprobádaného terénu, protože skutečnost je, že Terezín leží krátkou vzdálenosti od města Litoměřic, ale autor zcela určitě myslí koncentrační tábor Litoměřice. Někdy se nazývá také „Podzemní továrna Richard, Veveří, Litoměřice 1“. Podrobnosti naleznete na stránkách Odkaz . Pro moje další poznámky k Dolu Richard je důležitá informace že: „Litoměřický tábor měl v plánované podobě tvořit dvě části tzv. Häftlingslager (zajatecký tábor) pro 4300 vězňů a Barackenlager – německý výraz pro barákový tábor, který označuje skupinu provizorních, obvykle dřevěných staveb (baráků) sloužících k hromadnému ubytování, pro 1000 vězenkyň. Jaké tam byly podmínky vypráví na stránkách Odkaz přeživší vězení Karel Sapík, Vzpomínka č. 442: „V Litoměřicích jsem neměl vůbec nic. Neměli jsme ani misku. Leželo se na prknech na slámě, jak kdo přišel, tak si lehl. Byla tam strašná špína, nevím, jak to ti lidé mohli vydržet.“

Třicetikilometrový labyrint skrývá patrné zbytky kanceláří, cihlových příček a dalších místností. Zdroj Tipy na výlet: Litoměřice a okolí, www.pamatnik-terezin.cz.

Další obrázek ze stejného zdroje doplňuje celkový dojem.

Důl Richard. Chodba č. 60 na fotografii z roku 2014.

Důl Richard je soustava tří bývalých hlubinných vápencových dolů (označovaných jako Richard I, Richard II a Richard III) u Litoměřic, nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jedná se o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území, jak se píše na Wikipedii. Mnoho poznámek a historických prací o tomto koncentráku dodnes není k dispozici.

Realitu lágru, co o ním víme, popisuje dokument, volně přístupný na internetu Odkaz, z něhož si dovolím citovat a který zájemcům doporučuji si přečíst. Abyste měli nějaké historické podklady, až zase budete s někým diskutovat anebo číst vyprávěnky a báchorky o tom, jak jsem my Češi byli na Němce zlí a měli důvod, protože oni na nás byli vždycky (až na Lidice) vlastně jenom hodní a hodní…

Tedy cituji: „Těmito hrůzami prošli občané Polska, SSSR, Německa, Francie, Slovinska, Československa, Belgie, Itálie a Nizozemska. Další kastu vězňů představovali Židé z Čech, Polska, Maďarska, Slovenska, Řecka, Litvy, Lotyšska a dalších nacisty okupovaných nebo spřátelených zemí. Do konce války prošlo táborem na 18 000 vězňů různých národností a vyznání. Nejvíce vězňů do února 1945 přijelo z KT Flossenbürg – 3654. Dále pak z KT Gross-Rosen – 3253, Osvětimi – 1995 a Dachau – 194.“

Jaromír Hájek dále pokračuje ve svém svědectví o té době: „Leželi jsme na prknech v kobkách plných různého hmyzu. Později nám přidělili nehorší práce podzemní na tzv. Dole Richard.“ Hrůzu takového „bydlení“ dále popisuje ten samý dokument Odkaz, z něhož si dovolím citovat: „…vězni žili na čtyř až pětipatrových pryčnách, jejichž jednotlivá patra byla vysoká asi 80 cm, mohlo se pouze ležet nebo sedět na okraji. Prostory tabulkově určené pro dvě osoby byly obsazeny až čtyřmi vězni, bylo tudíž nutné ležet na boku, aby se všichni do kóje vešli. Palandy byly z počátku vystlány trochou slámy nebo dřevěnými pilinami. Tyfové epidemie tuto slaměnou podestýlku změnily v páchnoucí hmotu připomínající hnůj. Každý vězeň měl též nafasovanou jednu slabou deku a v zimních měsících se také využívalo k ochraně před zimou papírových pytlů od cementu, jelikož budovy se začaly vytápět až v březnu 1945.“

Vězni koncentračního tábora Litoměřice. Zdroj www.richard-1.com, www.pamatnik-terezin.cz.

Že to nebylo nic neobvyklého, můžete najít i v mé knize: „Mauthausen –ďábel v líbezné krajině“, Grada, Cosmopolis, 2019.

V koncentračním táboře Litoměřice – důl Richard panovaly dle autora vzpomínek takového poměry: „Později nám přidělili nehorší práce podzemní na tzv. Richardu, kde se pracovalo při dusivém kouři z lokomotiv hluboko pod zemí. Rány pažbou a balvan držený rukama vzhůru, to bylo pobídkou k poslednímu vypětí sil potácejících se vězňů. Náš jídelní lístek: ráno hořká černá voda a tři průhledné krajíčky chleba, v poledne shnilé brambory s řepou, často i s žížalami, večer polévka s dvěma dkg masa. Ráno se vstávalo o půl 3. a pracovalo se do půl 8. hod. večer. Libovůle esesácká byla hrozná. Při setkání tloukli bez příčiny, ba i zabili vězně. Směli jsme chodit jen po cestě, šlápl-li někdo na chodník, byl nemilosrdně zbit. Plivl-li některý z vězňů na zemi, musel buď 1m² země jazykem vylízat, nebo po kolenou a loktech plazit se dle libovůle dozorce.“

Občas se mne někdo ptá, proč o tom vlastně píšu. K tomu mne přivedly vlastní zážitky a přesvědčení, že se hrůzy děly vždy po celém světě a pokud nebudeme dávat pozor, mohou postihnout znovu i nás. Proto vkládám do textu i vzpomínky z doby, když bylo krátce po válce a já jsem jako zvědavý kluk chtěl všechno vědět. Jak už jsem psal, krátce po válce byl můj otec vládním zmocněncem pro severočeský hnědouhelný revír Mostecko-Falknovský. V té době měl otec mezi zaměstnanci také jednu půvabnou a milou sekretářku, která mne ovšem tehdy z hlediska její krásy vůbec nezajímala – bylo mi okolo šesti let – ale všiml jsem si, že má na ruce červeně nalakované nehty a ty jsou nějaké podivné jakoby hrbolaté. Dotyčná dáma byla velice vzdělaná a když jí můj otec diktoval česky nějaké úřední listiny, dokázala je bez problémů psát hned v němčině a pokud si pamatuji i ve francouzštině. Netroufl jsem si tehdy té slečny s červenými nehty zeptat, proč je má tak divné, k tomu došlo až o mnoho let později, když už jsem si přece jenom byl schopen něco v hlavě srovnat. Dotyčná paní, která už téměř určitě nežije, měla ty podivné nehty jako následek zatčení gestapem, kdy za války spolupracoval svým otcem v odbojové ilegální organizaci Předvoj, jejíž značná část byla zatčena a popravena 2. května 1945 na příkaz K. H. Franka v terezínské Malé pevnosti. Dotyčná měla tolik „štěstí“, že byla Zvláštním soudem (Sondergericht), pouze odsouzena a odvezena do koncentračního tábora Podzemní továrna Richard (B5-Richard).

Jak mi pak sama, když jsem byl starší, vysvětlila, pracovala při rubání chodeb v podzemí továrny Richard. Než ji ovšem dovezli do tohoto koncentráku, tak nevím, zda už v Praze na gestapu, nebo až na dole Richard byla podrobena výslechu běžnými německými postupy, to znamená mučením. Ale, protože stále nechtěla mluvit, přitiskli jí ruce na desku dřevěného stolu a skrz každý prst skrz nehet jí kladivem přitloukli hřebíkem k dřevěné ploše. Z jejího vyprávění o tom, jak přežila práci při rubání štol na dole Richard, vyprávěla třeba to, že dávky potravin byly tak malé, že když někdo ze spoluvězňů během směny zemřel, nenahlásili to vězni dozorcům (kteří se většinou báli vstupovat přímo do místa rubání), a tím „ušetřili“ polední a večerní porcí jídla, o kterou se zbylí rozdělili. Všechno si už nepamatuji, ale ptal jsem se, jak to tam vypadalo, a tak vyprávěla, že nejhorší byla zima a všude po stěnách tekoucí voda. V poledne, když se obědvalo, tak ona a další vězeňkyně měly tu výhodu, že si k obědu mohli sednout na mrtvolu svého spoluvězně, protože to bylo jediné trochu suché místo, kam se dalo posadit.
Tak už kvůli této vzpomínce na ni jsem se rozhodl, že napíšu tato povídání.

Jak vypadali vězni z lágru Litoměřice, ukazuje fotografie.

Vězeň z koncentračního tábora Litoměřice po osvobození v roce 1945… Dle „https richard-1.comkoncentracni-tabor-litomerice“. Foto z archivu fotografa Karla Šandy. Zveřejněno se souhlasem dědice.

Takže takto nevypadali jen vězni z koncentráků Buchenwald, Mauthausen a dalších na území Německa. Ale i ze Sudet. Bude se o tom mluvit i v Brně, až prý k nám přijedou letos slavit členové Landsmannschaftu „Sudeten Tag?!?“

Asi jste tu fotku nikdy neviděli. Asi proto, že je na ní jako osvoboditel sovětský voják. Že se to mnoha nehodí dnes, chápu, ale proč se fotografie sovětských vojáků – například v koncentráku Mauthausen (když jej Sověti přebrali od Američanů, kteří jej osvobodili), ani za vlády komunistů neobjevovaly, to mi hlava nebere.

Pokračování