Velká část z článků a různých mediálních vystoupení se v poslední době začíná opět vracet k období okupace, protektorátu Böhmen und Mähren a odtrženým částem Československa – Sudet. Vzpomínky pamětníků anebo výsledky práce novinářů a publicistů bývají často z různých důvodů z hlediska „současného“ chápání celé historie poněkud „osekané“. Proto jsem přivítal možnost seznámit čtenáře s kompletním textem, který vznikl krátce po válce a který vyšel v denním tisku a popisuje celou „kalvárii“, kterou vězeň prošel.

Při svém pátrání po historických dokumentech jsem narazil na internetu na článek paní redaktorky Markéty Höfferové začínající větou „Z vězení do vězení“, a následně další pokračování příběhu o jejím dědečkovi. Součástí textu byl článek, který vyšel v Listu „Hlas“ 20.června 1945. Noviny vydávala Krajská organizace Československé strany lidové v Moravské Ostravě po druhé světové válce (1945–1948). Jednalo se o významný regionální tisk Lidové strany v období třetí republiky. Jeho vydávání bylo zakázáno po tzv. Únoru 1948, kdy vládu ve státě přebrala Komunistická strana Československa.
Díky vnučce hrdiny tohoto příběhu, paní Ing. Markétě Höfferové, se můžete s tímto příběhem seznámit i vy. Článek napsal sám aktér tohoto příběhu, tehdy MUC Jaromír Hájek (latinsky Medicinae Universae Candidatus), což byl tradiční, dnes již neoficiální titul označující kandidáta všeobecného lékařství – studenta medicíny), který po válce dostudoval a pracoval jako MUDr., tedy lékař.
Celý text uvedu i se slovním úvodem od vnučky pana Hájka paní Markéty Höfferové. Do textu si dovolím položit některé faktické poznámky a doprovodné texty k věcem a událostem, které nemusí být jasné nejen mladším ročníkům čtenářů, ale i těm, kdo se o tuto oblast historie příliš nezajímají. Po dovolení paní M. Höfferové si do textu také dovolím přidat své zážitky z pozdější doby, které jsem doposud neuveřejnil. Měly by doplnit informace o některých událostech, popisovaných v textu p. Hájka.

Začněme úvodem vnučky pana MUDr. Jaromíra Hájka o seznámení se s osudem dědečka.
Možná jste jako já zažili ten moment, kdy se vám historie zhmotní a vy si uvědomíte, že co si čtete jen pro poučení nebo zábavu, není jen příběh z dějepisu nebo story z novin – ale je to realita, stalo se to, někdo tím skutečně prošel...

Zahlédla jsem jako holka na dědově ruce modře vytetovaná čísla... chtěla jsem, aby o tom vyprávěl, ale nechtěl.

Už nežil, když jsem si jeden víkend babičce postěžovala, že musím psát referát do školy o druhé světové válce. Babička sáhla do zásuvky a podala mi staré noviny, celá strana textu s dědovým podpisem. Přečetla jsem a mnou to zatřáslo. Stále ty noviny mám:

Původní text Jaromíra Hájka:

Dne 5. listopadu 1943, právě v den mých narozenin, byl jsem dvěma gestapáky odveden z ordinace doc. Dr. Kafky v Praze, kde jsem byl asistentem, do Petschkova paláce k výslechu.

Petschkův palác za okupace. Zdroj archiv J. Čvančary. (

Pozn. autora Zatčení vězni gestapa museli sedět, než byli odvedeni k výslechu, v tzv. „biografu“.

Zdroj archivu československého svazu bojovníků za svobodu – kopii tohoto obrázku jsem zdědil po otci, který byl funkcionářem svazu.

Tzv. „Biograf“ v Petschkově paláci, sídle gestapa, byla místnost s lavicemi, kde vězni museli sedět obličejem otočeným k bíle natřené stěně před nimi, které se přezdívalo „plátno“. Sezení trvalo několik hodin, a dokonce několik dnů a každý pohyb anebo zvuk byl trestán podle ústních i písemných pokynů.

Fotografie vyvěšené vyhlášky.

Text, německý a český, byl vyvěšen na zarámované vyhlášce umístněné před vstupem do místnosti, kde čekaly zatčené osoby anebo vězni na výslech. Zněl takto: „Vězňové, kteří se v této místnosti budou bez dovolení baviti, budou potrestáni třídenním půstem a stáním!“ Podle vyprávění vězňů a také podle výslechů gestapáků po roce 1945 museli „potrestaní vězni“, místo sezení v „biografu“, ale i po odvedení do cel stát na chodbách věznice obličejem těsně ke zdi. Takto nebyli ovšem potrestaní jenom vězni a vyslýchaní, kteří se pokoušeli při sezení v „biografu“ s někým domluvit, ale i ti, kteří se nějak podle dozorce gestapa „nevhodně pohnuli“ apod. Ono i sedět na tvrdé lavici hodiny a hodiny a nepohnout se, je doslova mučení, které prakticky nikdo dlouho nevydrží. A to ovšem byla voda na mlýn dozorcům, aby mohli vězně mlátit, případně nechat stát hodiny a hodiny na chodbách. Žízeň, hlad, bolesti, potřeba se vyprázdnit, na nic nebylo pohlíženo jako na nutnost, ale jako na porušení „kázně“.

Dovolím si zde přerušit vyprávění pana Hájka na základě svých osobních zkušeností z padesátých let dvacátého století. Pochopitelně jsem ve svém věku nebyl vyslýchán pražským gestapem v Pečkárně, zato jsem viděl, jak dokázala československá StB a dozorci v komunistických věznicích v 50. letech zacházet podle „vzorů“, které zde zavedli nacisté.

K tomu se váže i příběh, který jsem zažil osobně. Mnozí z mých čtenářů vědí, že můj otec byl vězněn v 50. letech v procesu s tzv. „Velkou trockistickou radou“, ve skutečnosti s pobočným politickým procesem jako další politický proces vedený souběžně vedle „Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“. Vykonstruovaný politický proces se Slánským se konal koncem roku 1952. Soud na jeho konci potrestal 11 obviněných trestem smrti, tři obviněné poslal na zbytek života do vězení. Hlavním obviněným byl někdejší druhý nejvýše postavený muž komunistické strany – Rudolf Slánský. Ten byl popraven oběšením 3. prosince 1952 v pankrácké věznici v Praze.

Zároveň probíhal politický proces s tzv. „Velkou trockistickou radou“, což byl ve skutečnosti proces proti československým ekonomům a řídícím pracovníkům průmyslu, z nichž nikdo nebyl trockista, iniciovaný také z Moskvy a řízený tzv. „sovětskými poradci“.

Nepamatuji si, jestli se ta událost stala před popravou nebo po popravě Rudolfa Slánského. Ale jednoho dne dostala maminka „povolenku k návštěvě“. S tím, že může přivést i děti – mne –10 let a bratra Jana – 9 let. Nebylo jasné, zda to znamená, že je to poslední setkání před popravou otce anebo že byl otec „pouze“ odsouzen k dlouholetému trestu. V uvedený den jsme se dostavili na Pankrác do budovy Nejvyššího soudu. Byli jsme pak vedeni různými chodbami budovy až kamsi dolů, já se domnívám, že do vězeňské části Pankráce. Když jsme procházeli chodbami bez oken, vedeni ozbrojenou stráží, dostali jsme se do míst, kde podél několik desítek metrů dlouhé zdi stáli k nám zády otočení vězni, s obličejem těsně u zdi. Po celou dobu, co jsme kolem nich šli, se ani jeden z nich nepohnul. Všiml jsem si, že před obličejem každého z nich je na zdi veliká tmavá skvrna. Po letech jsem se dozvěděl, že tam tito vězni stáli „za trest“ a pokud by se jakkoliv kdokoli z nich pohnul, dozorující příslušník vězeňské stráže jej zezadu udeřil do hlavy až se praštili obličejem o zeď. Ty tmavé fleky na zdi byla zaschlá krev mnoha a mnoha vězňů komunismu. Ve zdech směrem dovnitř budovy byly po několika metrech vždy takové výklenky, kde, asi ve výši nad koleny, byly do zdi zabudovány buď betonové nebo kamenné podlouhlé vany či umyvadla. Otcovi spoluvězni pak vyprávěli, že dozorci do těch korýtek nalili vodu a pak donutili vězně, aby si klekl a začali ho v té vodě topit. Sám jsem to neviděl, ale ty „vaničky“ či „korýtka“ ano.

Otec byl při návštěvě nejen hubený, jeho kůže měla barvu, jakou má mrtvola. Nacističtí i komunističtí vězni mi pak říkali, že takovou barvu mají vězni potom, co jsou drženi dlouhé měsíce v místnosti bez slunečního svitu. Až zas bude nějaký levičák vykládat, že to za komunismu, a především v padesátých letech nebylo tak hrozné, dejte mu přečíst tento odstavec, prosím.
Vraťme se však do protektorátu. Pan J. Hájek pokračuje ve svém článku ve vyprávění: „Dostal jsem se do rukou známého gestapáckého kata Ericha Fitscheho a jeho českého pomocníka Matonohy, kteří mne volali k výslechům, jež se nikdy neobešly bez facek, ran karabáčem a vyhrožování. ... Měl-li dozorce jen trochu špatnou náladu, nechal vězně jednoduše 3 dny stát na chodbě bez jídla a spaní.

Ukázka mučení gestapem. Zdroj archiv J. Čvančary.

Po skončení výslechů u gestapa jsem byl předveden k vyšetřujícímu soudci Jeschkemu, velice jízlivému a česky mluvícímu nacistovi. Ten jen potvrdil protokoly gestapa.

(Pozn.aut.: Správně psáno SS-Standartenführer dr. Hans-Ulrich Geschke byl od června 1939 šéfem řídící úřadovny gestapa v Praze (sídlící v pověstné „Pečkárně“).

Jako šéf gestapa se aktivně podílel na perzekuci českého obyvatelstva. Během druhého stanného práva (po atentátu na Heydricha) působil jako předseda stanných soudů, které posílaly české lidi na smrt.

Osobně se podílel na organizaci vyhlazení obce Lidice společně s Horstem Böhmem. Zdroj curiculum vitae: Ústav pro studium totalitních režimů.)

O tom, co nám bylo kladeno za vinu, bude snad pojednáno, až budou psány dějiny domácího odboje Všeslovanského svazu v Praze. (Pozn.aut. V době protektorátu se objevovaly snahy o organizování slovanské vzájemnosti, z čehož později vzešel Slovanský výbor, podrobnosti o jeho struktuře a činnosti nejsou dosud pokud vím, historiky prozkoumány a publikovány. Nehodilo se to ani sovětům – nebyl to komunistický spolek, ale nehodí se to ani dnes, v době konfliktu Ukrajiny s Ruskem). „Bylo mi gestapem vytýkáno,“ píše autor vzpomínek“, že jsem byl ještě s dvěma kamarády, taktéž později odsouzenými k smrti, jedním z vedoucích této organisace. Pražské gestapo, mělo své špicly na švýcarském vyslanectví v Praze, ba i do našich schůzí se vloudil gestapák, vydávající se za Poláka.

MUC Jaromír Hájek a jeho společníci (které však bohužel nejmenuje, domníval se, že jejich činy a jména budou „zapsány do dějin“ ) byli odsouzeni.

Následoval převoz do „Malé pevnosti Terezín“, což bylo vězení vedené přímo gestapem 10. června 1940. Od roku 1943 se prováděly v „Malé pevnosti“ i popravy na základě „Sonderbehandlung „ – bez soudního řízení. Celkem zde bylo zastřeleno více než 250 vězňů

Prosím neplést s židovským ghettem v Hlavní pevnosti, zřízeným v listopadu 1941. Ghettem Terezín prošlo celkem 156 500 židů. Byli to Češi, Němci, Rakušané, Nizozemci, Dánové a na konci války Maďaři a Slováci. Z nich nepřežilo druhou světovou válku 118 000 osob, z toho téměř 35 000 zemřelo přímo v ghettu. Nacisté zde nechali v listopadu 1944 vysypat do řeky Ohře urny s popelem 22 tisíc obětí ghetta, které byly do té doby uloženy v kolumbáriu ghetta. Bezprostředně po osvobození zde byla k připomínce této události umístěna Davidova hvězda z březových kůlů, kterou nahradil na počátku 70. let 20. století žulový pomník.

Původní text: Hlas, 20. června 1945, strana 3

Pokračování.