Slavný alegorický epos Božská komedie od Danta Alighieriho popisuje sestup hříšných duší devíti kruhy pekla do nitra Země. Vězeň koncentráku nebyl sice světoznámý básník, však také popisuje hrůzy, které způsobuje člověk člověku.

V zápiscích pamětí autora – vězně nacistů v Malé pevnosti Terezín, MUC Jaromíra Hájka, nejsou některé údaje utrpení pochopitelně dopodrobna vylíčené.

Ale z jiných zdrojů jsou známy hrůzy, které dokáže způsobit jen člověk člověku. Jako promyšlené a řízené vraždění vězňů hladem, vyčerpávající nelidskou prací a organizovanými pochody smrti. Jedním ze způsobů postupného vraždění vyčerpáním byly denní pochody vězňů docházejících pěšky z Malé pevnosti Terezín na práci do Litoměřic, do Dolu Richard. Přeživší vzpomínali, že nikdy nedošli všichni vězni. Budovali, lépe řečeno hloubili, podzemní část továrenského komplexu důl Richard, což byla plánovaná podzemní nacistická továrna. (Továrna na zbraně se oficiálně jmenovala – B5-Richard.)

Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945. Její výstavbu provázely obrovské oběti vězňů. Jak vám řekne každý horník, cesta od ubytoven, v tomto případě Malé pevnosti Terezín bývá často jen kratším a lehčím úsekem pochodu na samotné pracoviště než pak cesta podzemím. Podle plánů, které jsou dnes k dispozici, měly chodby dolu Richard délku 30 až 50 km (část je stále zavalená a nepřístupná).

Plány podzemní továrny Richard zdroj zde.

Co je však jasné, že jedním ze základních potřeb k přežití vězňů bylo jídlo. Jakékoli jídlo. Tráva, kůra stromů, kousky řemenů, koně, krysy, mravenci ale také lidé. Hrůzná představa, ale reálná.

Lidské tělo je různě odolné jak vůči hladu, tak námaze. Fyzicky a psychicky, A tak jste ve všech koncentrácích potkali chodící „živé mrtvoly“. Lidské trosky.

Nemocný vězeň na palandě na Dole Richard. Typický kandidát na „musulmana“. Tedy na toho, který nepřežije. Zdroj zde.

Ovšem jídlo mohlo být také nástrojem mučení vězňů, a to nejen tím, že jídla bylo málo a že bylo nekvalitní, ale gestapáci a esesáci si vždy našli ještě další způsob, jak vězně mučit. O nekvalitní stravě už jsme mluvili, ale to nebylo vše.

Mučení hladem mělo tisíce podob. Nechat umřít vězně „jen tak“, to znamená nedávat jim žádnou stravu nebo naprosto nedostatečnou, nebyla ta pravá zábava nacisty. Nacisté v koncentračním táboře Mauthausen považovali za velice zábavný okamžik chvíli, kdy před kuchyní stáli vyhladovění vězni s miskami na polívku a kuchaři donesli obrovský hrnec něčeho, čemu se dalo říkat polévka dost jen těžko. Ale byly v tom slupky z brambor odřezky z krmné řepy někdy i krupice a plesnivé suchary. V okamžiku, když už měli vězni dostat každý svoji porci polévky, přišel jeden z esesáků a ten hrnec skopl z lavice tak, aby se vylil na podlahu. Hlady šílení vězni lízali z podlahy tu teplou vodu s kousky jakýchsi potravin a doslova „bojovali“ mezi sebou o kousek jídla. Což považovali dozorci za velikou zábavu. „Echte Spaß!“.
Za zmínku stojí neuvěřitelný sadismus, kdy se daly i potraviny, které někteří vězni dostávali v balíčcích od svých příbuzných a v některých koncentračních táborech také od Červeného kříže, použít jako mučící a likvidační nástroj. Ve vzpomínkách pana Hájka je to popisováno takto: „Velitel terezínské věznice byl původně obyčejný kriminálník – „pasák“ prostitutek. Vězni mu dali přezdívku „Pinďa“. Byl to člověk surový, pravá gestapácká hyena, který vlastnoručně ubil na sto vězňů. Vykrádal soustavně balíky a co se mu nehodilo, to odevzdal vězeňské kuchyni, kde se z toho vařily pro vězně tzv. Pinďatopfy. Byla to polévka z chleba, buchet, cukroví, bonbonů, masa, čokolády atd., která se vařila pro vězně jako přilepšená. Sám byl notorický alkoholik a často jezdil na orgie do pražského sídla gestapa „Pečkárny“, tam vozil z terezínského statku drůbež a vepře na hostiny. Přišel-li mu při jeho náladě po návratu z Prahy některý vězeň do cesty, stal se obětí jeho zlovůle. Jiní terezínští vrahové byli Burian a Rojko.

Dlužno ještě poznamenat, jak napsal už před osmdesáti lety přeživší autor těchto vzpomínek, že nad vchodem do terezínského pekla byl také nápis Arbeit macht frei!, což by se mělo teď často připomenout našim Němcům. Terezín zůstane navždy hanbou německého jména.

Na smrt vyhladovělí vězni samozřejmě snědli cokoliv, co se jenom trochu podobalo jídlu a následky byly často drastické. Prakticky ve všech koncentračních táborech vypukly tyfové epidemie. Taková nesourodá směs v prázdném žaludku často vyvolává různé katary, ale hlavně úporné průjmy. A to nejen oslabovalo samotného vězně, ale bylo to i nebezpečné pro ostatní. Existuje známá výpověď jednoho muže, který byl transportován do terezínského ghetta i s celou rodinou. Každý však byl ubytován jinde. Jednoho dne potkal na ulici v Terezíně svého otce. Otec si ihned všiml, že jeho syn má vzadu celé kalhoty hnědé od výkalů, a protože věděl, že dozorci často tyto lidi odvádějí tzv. na ošetřovnu, odkud se ovšem nikdy nevrací, přemluvil svého syna, protože sám měl kalhoty čisté, aby si je vyměnili. V okamžiku, kdy se rozcházeli byl jeho otec zadržen dozorci SS. To byl poslední okamžik, kdy svého otce viděl.
Vězni postižení průjmy rychle ztráceli na síle a vůbec vůli k životu. Nejčastější a nejznámější vězeňskou přezdívkou pro fyzicky i psychicky naprosto vyčerpaného, vyhladovělého a odevzdaného vězně v nacistických koncentračních táborech byl „musulman“. Tito lidé se pohybovali mechanicky, byli apatičtí, neteční ke svému okolí a často již nebyli schopni pracovat. Kvůli svému zuboženému stavu (shrbená postava, pohublá tvář) byli prvními oběťmi při selekcích do plynových komor anebo byli rovnou vražděni na místě.

Původ výrazu podle historiků není zcela jasný. Často se uvádí, že zpodobnění vyčerpaného vězně se skloněnou hlavou a pokrčenými rameny připomínalo modlícího se muslima. Jiná teorie odkazuje na apatii a odevzdanost osudu.

Velitel Malé pevnosti Terezín SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel kupodivu tedy i jídlem vraždil lidi. Po válce a po řádném soudu v Litoměřicích v roce 1946 byl popraven, ovšem jako jeden z mála takových sadistických vrahů v uniformách dozorců z jednotek SS – německy „Totenkopfverbände“, zvaných také „smrtihlavové“.

Někdy se dějí neuvěřitelné věci, a přestože už vidíte smrt přímo před sebou, najednou se stane cosi, co vypadá jako zázrak.

Německá preciznost tak Jaromíru Hájkovi zachránila život. Smrt, která jej zuřivě pronásledovala měla v jeho případě smůlu. A jemu se podařilo téměř zázrakem přežít. Byl totiž rozkazem odeslán k odsouzení a následně k popravě.

Dejme tedy slovo panu Hájkovi: „Asi v polovici července nastoupil jsem vlakem cestu do Gollnowa, veliké to káznice u Štětína.

Gefängnis Gollnow věznice pohlednice. Zdroj: Reich Post.

Železniční vagony pro nás byly přizpůsobeny kobkám. Říkali jsme jim kvočny. Do jedné kobky o ploše necelých 4 m2 nás bylo vecpáno, lépe řečeno kopanci natlačeno až 12. Maličký zastřený otvor pod střechou nepropouštěl ani vzduchu, ani světla. Nesnesitelné horko, žízeň a hlad nám připomínal galejníky. Do Lipska jsme přijeli za velkého náletu Angličanů, mnoho z nás vězňů i dozorců zahynulo. Rozumí se samo sebou, že při transportech jsme byli vždy v želízkách. V Gollnowě jsme byli uzavřeni v celách, denní procházka nebyla delší pěti minut. Párali a třídili jsme hadry z front. Dýchali jsme otravné výpary a lezly po nás vši. O hygieně nemohlo být ani řeči. Odvšivování tam neexistovalo. Hrozila nám nákaza skvrnitým tyfem. V Gollnowě jsem pobyl do 7. září. Vězení v Gollnowě (dnes polský Goleniów, ležící poblíž Štětína) bylo v době druhé světové války významným nacistickým vězením, které sloužilo jako centrální věznice (Zentralgefängnis) a internační středisko pro politické vězně. Smrt se blížila tak či onak.“

Zápis pamětí vězně pak pokračuje s mezititulkem „V poutech do kobky hrůzy – Drážďany / Zážitky kandidáta smrti“.

„Pak mne odvezli přes Berlín a Zhořelec do Drážďan, kam jsme přijeli 27. září ráno 1944 špinaví, neoholení a roztrhaní. Okolo půl desáté byla mně do-... (text novin poškozen ohybem, nečitelné) a oznámeno, že budu souzen lidovým soudem.

Po písemných formalitách byl jsem asi o půl druhé bez jídla a spaní jako trhan přiveden do soudní síně, kde bylo již asi osm mých známých z Prahy. Po straně seděli členové lidového soudu, nahoře auditorium a za stůl zasedli dva soudcové, jeden generál SS a jeden SA, jakož i červeně oděný státní zástupce. Byl mně přidělen obhájce ex offo.

Komedie začala. Byla čtena žaloba, oba generálové při tom podřimovali, zástupce promluvil jen několik formálních slov na obhajobu. Vše bylo již vypracováno gestapem. Vlastní obhajoba byla nepřípustná. Soud na to odešel k poradě a po třech minutách přečten rozsudek, jímž já a ještě dva z mých kamarádů jsme byli odsouzeni k smrti, ostatní všichni ku sedmi a osmi letem káznice.

Ihned jsem byl odvlečen, převlečen do trestaneckých šatů a vržen do želez. Byl to široký pás stažený vzadu dvěma šrouby, vpředu na břichu byly přikovány dvě železné objímky, v nichž byly zamčeny ruce. Pohyb rukama byl nemožný. Nato jsem byl odveden do pátého poschodí na celu č. 3 a od toho dne byla u mého jména značka Tk (Todkandidat). Vězeňské číslo jsem nosil na krku na provázku.

V kobce jsme byli celkem 3 kandidáti smrti. Spalo se na zemi. Jídelní lístek: ráno černá voda a kousíček chleba, oběd polévka – voda, neb tři brambory ve slupce a kousek margarínu, večer chléb a voda. To stačilo ku postupnému umírání. Denní procházka trvala deset minut. Na noc jsme odkládali šaty, boty, dřevěný nůž a lžíci s utěrkou před dveře, k čemuž nám byla pouta odemknuta. Leželo se jen ve spodním prádle a v poutech. Často ani k jídlu nám nebyly uvolněny ruce. Na stranu jsme chodili pravidelně za deset dnů (nebylo z čeho). V cele byly denně prohlídky pout, mříží v oknech a vězňů. Spali jsme jen pod dekou. O štěnice nebyla nouze, ale v poutech se jim nelze bránit.“

(Vyšlo: Hlas, 20. června 1945, strana 3)

Úchylnost a perverzita dozorců má různé podoby, ale vždy je ukázkou věznitelů. Podle vyprávění vězňů z dob protektorátu vysvětlovalo se nařízení svlečení do naha tím, aby se náhodou vězeň neuškrtil a „neunikl tak spravedlnosti“. Za bolševika zase bylo v padesátých letech nařízeno, že vězeň nesmí mít položené ruce pod dekou vedle sebe, s odůvodněním, že by se rukama „ukrytýma pod dekou“ mohl sám sebe uškrtit