Prosovětská a komunistická propaganda vtloukala do hlav občanům, že osvobození Československa, a hlavně Prahy byla veliká sláva, kterou zobrazovaly nejlépe fotografie sovětských tanků. A na nich a kolem nich rudoarmějci, a mladé a jásající dívky a všichni mají v rukou kytice kvetoucích šeříků. Ta propaganda je natolik účinná, že je uložena dodnes v paměti nejen starších ale i mladších příslušníků našeho národa. A úspěšně překrývá to, co a jak se vlastně stalo.
Na území, které osvobodila sovětská armáda, se na mnoha místech skutečně šeříky mávalo a dívky v krojích tancovaly na ulicích měst i vesnic, ale všude to tak nebylo. Později se snad dostaneme k podrobnějšímu popisu Českého národního povstání, které vypuklo 1. května 1945 v Přerově a postupně i v dalších městech po celém území Čech, Moravy a Slezska, aby skončilo úředně 9. 5. 1945 (dnes podle rozhodnutí EU 8. května). Jen pro začátek, abyste si v tom udělali trochu pořádek, ten den neskončily všechny boje a rozhodně se nad Čechami a Moravou neklenula duha s nápisem „Mír“. Nebudeme-li počítat menší přestřelky, skutečné boje skončily v Praze dne 11. května v blízkosti Ďáblic v prostoru Ládví a vedli je polští vojáci bojující na straně Sovětského svazu. Tankisté – malá polská tanková kolona se třemi tanky a čtyřmi samohybnými děly pod velením podporučíka Henryka Maruszaka. Ta postupovala od Mělníka ku Praze, kde se 11. května ráno náhodně střetla se skupinou hitlerovských vojáků v okolí pražských Ďáblic.

V jižních Čechách boje u Čimelic skončily kapitulací 12. května 1945, kterou podepsal generál SS Karl von Pückler-Burghauss. Některé jednotky vlasovců vojensky vzdorovaly až do 14. května.
Ale my se vraťme na západ českého území a podívejme se, co se dělo tam.

Karlovy Vary, květen 1945. Frontální útok ve směru na Karlovy Vary začal 5. května. 1. pěší divize 1st Infantry Division, (založená původně v roce 1917, která se zúčastnila také vylodění na pláži Omaha, kde 6. června 1944 začala operace Overlord) získala 1500 zajatců a obsadila Kynšberk nad Ohří (Königsberg an der Eger).

9. obrněná divize obsadila Rudolec (část obce Březová, dříve Ruditzgrün) a o den později osvobodila Sokolov (Falkenau).

Loket (Elbogen) a Horní Slavkov (Schlaggenwald). 2. pěší divize postupující přes Klatovy na Rokycany zajala 8000 Němců. 97. pěší osvobodila Konstantinovy Lázně (Konstantinsbad) a získala celkem 6000 zajatců.

Podívejme se, co se dělo tam. Pokud v Čechách a na Moravě vítali sovětskou armádu vínem, slivovicí a pivem, tak v západní části Čech, které byly po celou válku jakožto Sudety součástí Třetí říše, americké a belgické vojáky vítaly výstřely z děl a tanků, pušek a samopalů. O žádných šeřících se nikomu ani nesnilo. A ještě něco (cituji ze své knihy „Krvavé dozvuky války“ – nakl. Grada Publishing, Cosmopolis, 2015):

„Když americká armáda dobyla Sokolov (Falkenau), přivítal ji strašlivý zápach. Místní Němci tvrdili, že nevědí, odkud je. Na běžné domněnky dnešních „myslitelů“, co si nedovedou takovou dobu vůbec představit a tvrdí, že‚ to Němci možná skutečně nevěděli‘, tehdy nebyl na světě covid, který může likvidovat lidský čich. Zápach mrtvol byl na Karlovarsku cítit všude, ale u Sokolova (Falkenau) byl cítit už nejméně dva kilometry před městem. A musel to být skutečně silný zápach, když američtí vojáci pátrali po jeho zdroji. Podél cest se totiž běžně válely mrtvoly vězňů a zajatců, a místní Němci si stěžovali, že musí ty rozkládající mrtvoly na příkaz Wehrmachtu, a hlavně SS odklízet.“

Jak se se zajatci zacházelo, ukazuje tato příhoda. Po bombardování Sokolova v dubnu 1945 pomáhali s odklízením trosek ve městě i sovětští váleční zajatci. Dva z nich nalezli mezi troskami jakési zbytky potravin, a tak se pustili do jídla. Byli však při tom chyceni a pro výstrahu všem veřejně oběšeni na kaštanu za kostelem. Po válce jim byla v těchto místech odhalena pamětní deska.

Nakonec američtí vojáci našli tábor Stalag XIII B (německá zkratka výrazu Stammlager für kriegsgefangene Mannschaften und Unteroffiziere. Byl plný stovek mrtvých a umírajících zajatců.

Název „Stalag“ byl termín používaný pro tábory pro válečné zajatce (podle třetí Ženevské konvence z roku 1929 a její předchůdkyně Haagské úmluvy z roku 1907, oddíl IV, kapitola 2, tyto tábory byly určeny pouze pro válečné zajatce). Jak konstatují i oficiální německé dokumenty, během druhé světové války byla jmenovaná ustanovení nacisty důsledně a záměrně porušována. A to zejména pro ruské, polské a jugoslávské vězně. Postupovalo se podle velkoněmecké teorie a nacistické ideologie, kdy byly osoby slovanské rasy považovány za „rassisch minderwertig“ (rasově méněcenné).

Vojenský kameraman vše natočil a tu hrůzu naleznete dodnes na YouTube jako Falkenau – The Impossible / KZ Falkenau – Samuel Fuller bezeugt (1–3). Velení americké armády donutilo nacistické vedení obce a místní občany, kteří tvrdili, že o ničem nevěděli a nic necítili, aby osobně a ručně ty stovky většinou nahých mrtvol, často již v rozkladu, oblékli a pohřbili.

Stále a stále je kladena otázka, zda toto vše dělali Němci jen proto, že měli strach, či z donucení, jak se rádo vykládá.

Z otázek, které kladl sobě a čtenáři na počátku své světově známé studie o nacismu „Hitlerovi ochotní katani“ D. J. Goldhagen, můžeme zodpovědět několik:
1) k vraždění vězňů všech národností i Židů nebylo potřeba jen plynových pecí. Tisíce koncentračních a zajateckých táborů a věznic byly ve vyvražďování možná ještě efektivnější;
2) tyto vraždy neorganizovali jen členové SS a podobných organizací.
V továrně Bohemia v Novém Sedle (Neusattl) a v přilehlém KT, likvidaci vězenkyň například organizoval ředitel továrny osobně;
3) přestože by logika řízení výroby velela využít v táborech a výrobě pracovní sílu co nejefektivněji, za nacismu se německý průmysl i největší německé koncerny řídily jinou logikou. „Podlidé“ byli jen spotřební materiál, který byl po využití likvidován, a armáda a nacistická mašinérie měly zajistit dostatek nových otroků.

Celá tato vraždící mašinérie byla tak velká, že nemohla fungovat bez aktivní spolupráce statisíců Němců. Kdyby nebylo Německo poraženo, skončily by další miliony lidí jako „häftlinci“ odsouzení k smrti a byli posíláni do koncentračních táborů – a to až do „vyčerpání zásob“ – tedy vyvraždění všech, které se Němcům podařilo zajmout nebo porazit a vyhlásili je za „podlidi“ anebo nepřátele.

Podívejme se také na nedaleký koncentrační tábor Stalag Falkenau, o kterém již byla zmínka a který nám může sloužit jako další názorný příklad toho, co se na území Československa, tehdy Sudet a protektorátu, odehrávalo.

Hollywoodský režisér Samuel Fuller 9. května 1945 natočil v zajateckém táboře Stalag XIII B na kraji Sokolova (Falkenau) film. Pak v roce 1988 o něm informoval francouzského dokumentaristu Emila Weisse a zpracovali jej na dokumentární film (Falkenau, vision de l’Impossible). Jak přiznal ve své autobiografii „Třetí tvář“, kterou napsal krátce před svou smrtí v roce 1997: „I dnes se začínám třást, když si vzpomenu na živé krčící se mezi mrtvými. V kasárnách byli muži a ženy se zapadlýma očima, příliš slabí na to, aby pohnuli svými zmlácenými těly. Všude ležely mrtvoly, nedbale naházené jedna na druhou jako staré noviny. Nad táborem se vznášel sladký zápach rozkládajících se těl jako oblak mlhy. Někteří vojáci prostě vyzvraceli svůj strach, svou hrůzu.“ Kapitána Kimble R. Richmond, velitel Fullerovy jednotky proto svolal všechny důležité osoby města (v městě žilo 10 000 sudetských Němců) včetně starosty, bankéřů, pekařů a řezníků, a konfrontoval je. Jen pokrčili rameny a tvrdili, že jsou nevinní. Nevěděli nic o existenci koncentračního tábora – a především nic necítili. Obecně prý byli proti Hitlerovi. „Byla to ta nejabsurdnější lež, jakou kdo mohl vyslovit,“ řekl Fuller, když v roce 1988 s Weissem navštívili Sokolov, aby na místě zrekonstruovali zážitek. „Zápach smrti byl všude. Během naší kampaně jsme se naučili nedůvěřovat doznáním civilního obyvatelstva,“ vzpomínal Fuller na své zkušenosti z druhé světové války. „Každý Arab v severní Africe byl proti nacistům. Každý Francouz přísahal věrnost Svobodným francouzským silám. Sicilané nenáviděli Mussoliniho. Belgičané nenáviděli Hitlera. A stále více Němců nikdy nebylo členem nacistické strany.“ Kapitán Richmond, rozrušený a znechucený touto zjevnou lží, si následující den znovu předvolal „elitu“ z Falkenau (Sokolova) a donutil je jít do koncentračního tábora. A museli stovky mrtvol očistit, nahé obléct do šatů, které museli zajistit sudetští Němci.

Vše bylo pečlivě zdokumentováno. Takže už se nikdo nemohl vymlouvat, že nic nevěděl.

Mýlil se. Dnes se neustále vykládá a píše o „bestiálních Češích“. Jak píše D. J. Goldhagen, postupně se po roce 1945 v mediích ale i v mnoha vědeckých pracích Němci změnili se na jakési neurčité a nekonkrétní „nacisty“. Ono se to nedělo a neděje jen u nás, jak si mnozí myslí. Ale jak říká autor, prakticky všude, jak rostla síla poválečného Německa (BRD). Ovšem u nás jsme na to specialisté. Už od Bílé hory, po vznik ČSR v roce 1918 a další a další převraty a „revoluce“. Každých pár let je u nás bývalý nepřítel největším přítelem a bývalý přítel a zachránce je složen jen ze zločinců a vrahů.

Václav Vlk st.

Pokračování.

Další informace naleznete v mých knihách „Krvavé dozvuky války 1945“ a „Mauthausen - Ďábel v líbezné krajině. (Grada Publishing).