Po „osvobození“ ČSR se rychle stali domácí odbojáři (ale i západní) „persona non grata“. Nežádoucí. Odbojáři, zvláště „západní“, byli persekvováni již od konce roku 1946 ve všech státech, kam došla Rudá armáda. V ČSR byl Beneš v podstatě vyřazen ze hry, demokratické politické síly byly neschopné – viz Únor 1948. Mezi velké procesy likvidace demokratických sil v 1946/1952 patřily v ČSR např:

• proces Babice (14. července 1951)
• proces s Miladou Horákovou a spol. (31. května–8. června 1950)
• proces s protistátní skupinou Modrý a spol. (hokejová reprezentace – 6. a 7. října 1950)
• Tzv. tragédie v Koubalově Lhotě (8. a 9. března 1951)
• proces s generálem Heliodorem Píkou (26., 27. a 28. ledna 1949)

Slavnostní předání bojového praporu 1. čs. polního praporu v SSSR v Buzuluku 27. ledna 1943. Zleva: náčelník čs. vojenské mise v SSSR plk. Heliodor Píka, uprostřed praporečník praporu četař Osvald Šafařík, vpravo velitel praporu pplk. Ludvík Svoboda.

• proces Hejna a spol. (12. března 1952–26. května 1952)
• proces s Jiřinou Štěpničkovou (26. května 1952)

V té době už byly uvězněny tisíce „nepřátel státu“ – informace viz. např. Odkaz

Národ byl rozdělen. Většina hledala spásu u komunistů a Stalina, nespolkli chování Západu v Mnichově ani tehdejší předmnichovskou propagandu „západních demokratických zemí“, že pokud vypukne válka, je to vina Československé republiky a jejího chování k „vyspělým a demokratickým Němcům“. Přečtěte si tehdejší anglické, francouzské a americké noviny! (Slováky zde vynechám, ti do toho tehdy po roce 1945 neměli co mluvit, ti se spíše děsili, že je buď obsadí Maďaři anebo se z nich stane Slovenská sovětská socialistická republika. Je znám tehdejší návrh Gustava Husáka, komunisty a národovce, že kdyby se Spojenci rozhodli Slovenský štát potrestat, bylo by Slovákům lépe pod Sověty. Tak mi to po letech Husák a někteří slovenští politici vysvětlovali. Že to byl šílený nápad tehdy Slováci nechápali. Ostatně, Slovensko by mělo dodnes líbat ruce a stavět pomníky E. Benešovi za rok 1918, ale hlavně 1944/45, kdy donutil Západ i Stalina podepsat obnovení ČSR v původních hranicích. Bez něj by dnes byli jen utlačovaná menšina ve Velkém Maďarsku anebo něco jako Moldávie.

Většina obyvatel Čech a Moravy byla po válce doslova vyděšena. Jak náhlým koncem první republiky, pak řáděním nacistů, kdy slyšeli a pamatovali si hlavně na Heydrichova slova. A pokud snad někdo zůstával na pochybách ohledně toho, co Čechy čeká, řekl to v Černínském paláci 2. října 1941 jasně a nahlas: „Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá co pohledávat.“ Prakticky ihned po Heydrichově příchodu do Prahy se začalo se zatýkáním a popravami.

Reinhard Heydrich tenkrát v Černínském paláci mluvil o nutnosti poněmčení „té české sebranky“. Nastínil rovněž, jak je nutné Čechy rozdělit. Jednu skupinu prý tvoří lidé, kteří mají „správnou rasu a správné názory“, ty je možné velmi lehce poněmčit. Pak tu jsou lidé se „špatnou rasou a špatnými názory“ – tyto obyvatele je zapotřebí odsunout někam na východ. Jádro „rasového národnostního stavu“ tvoří podle Heydricha střední vrstva. Ta se podle něho skládá z „rasově špatných jedinců se správnými názory“ a „rasově dobrých jedinců se špatnými názory“.

Tu první skupinu je, jak Heydrich zdůraznil, možné usadit v Říši, ale je třeba dbát přísně na to, aby tito lidé neměli nikdy žádné děti. Druhá skupina je podle Heydricha „nejnebezpečnější, protože tvoří vůdcovskou vrstvu s dobrou rasou“. Je tedy nutné tuto skupinu ještě rozdělit – část usadit, pokusně, v čistě německém prostředí, poněmčit ji a vychovat ji ke správnému myšlení. Pokud by to ale nebylo možné, tedy bez milosti tyto lidi „postavit ke zdi“.

Není ani divu, že germanizací Čechů se významně zabývali právě mnozí sudetoněmečtí představitelé. Například K. H. Frank (jak jeho pamětní spis prozrazuje) původně prosazoval vysídlení „rasově nestravitelných Čechů“ i vrstvy Říši nepřátelské. K. H. Frank tu rovněž zdůrazňuje nutnost „vyhubit český dějinný mýtus. „…Po českém národě musí zůstat jen historická památka…“.

(Neustálá protičeská propaganda, která doslova explodovala po roce 1990 a trvá dodnes, má ten samý záměr.) Hlavní „expert“ Konrad Meyer (Konrad Meyer-Hetling (15. května 1901–25. dubna 1973) byl německý agronom, zastánce „ekologie a SS-Oberführer. Je nejvíce známý svým zapojením do vývoje Generalplan Ost) Chtěl snížit počet českých obyvatel protektorátu ze 7,5 milionu na polovinu. Pouze polovina měla být schopna poněmčení. Co se mělo stát s asi 3,5 miliónu „nadbytečných“ Čechů, přenechal Meyer, jak napsala německá historička dr. Heinemannová, „praktikům“.

„Vědci“, kteří měli připravit tu nejvhodnější půdu pro germanizaci Čechů podle plánů Heydricha, dělali kariéru i po válce. „Rasový expert“ Karl Valentin Müller se stal profesorem na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Norimberku. Jeho významný spolupracovník Eduard Winter se stal rektorem univerzity ve východoněmeckém městě Halle. V roce 1949 byl členem delegace, která se v Moskvě zúčastnila oslav sedmdesátých narozenin Josifa Vissarionoviče Stalina.

A někdejší vůdce Hitlerjugend v protektorátu a důstojník SS Siegfried Zoglmann, který byl pověřen Heydrichem zpracováním „české otázky“ se stal úctyhodným poslancem německého Spolkového sněmu.

Jak se obecně ví, vše souvisí se vším. V roce 1940 došlo k zatčení velké části členů ilegální skupiny V boj (celým názvem V boj – Družstvo v prvním sledu) gestapem. Dne 4. července 1940 byl zatčen major Jan Sadílek; v září následovalo zatčení dalších více než 100 příslušníků skupiny a distributorské sítě a došlo k likvidaci ilegální tiskárny. Vydávání časopisu V boj ale pokračovalo, i když není dosud úplně jasné, kde se časopis zhotovoval. Ti, kteří unikli gestapu, následně pokračovali v práci ilegální skupiny Předvoj.

Titulní list časopisu Předvoj z října 1944.

Odboj nenechal zastrašit a dál přes pronásledování gestapem pokračoval v práci. Skupiny Předvoj a Zpravodajská brigáda (někdy psaná jako BZ) spolupracovaly na konci války s ilegálně zřízeným ÚRO, zásobovaly informacemi a zbraněmi povstalecké skupiny. Aktivní byli hlavně skauti ze Zpravodajské brigády. Skupina „Předvoj“ infiltrovala za okupace do protektorátní NOÚZ (Národní odborová ústředna zaměstnanecká) svoje lidi – odbojáře. NOÚZ byla jediná Němci povolená odborová centrála působící v letech 1939 až 1945 po celém území protektorátu. Proto tam vznikla také ilegální organizace ÚRO jako „Průmyslová a zásobovací komise“ a realizátor dodávek povstání.

Dnešní informace o skupině Předvoj, třeba na Wikipedii, jsou nedostatečné, částečně vyfabulované stalinistickými komunisty po roce 1948, kdy gestapo popravilo většinu členů Předvoje – viz dále. Po roce 1948 byli dva levicoví vedoucí pracovníci Předvoje JUDr. Václav Vlk a prof. JUDr. Pavel Hrubý odsouzeni v politickém procesu s tzv. Velkou trockistickou radou (nikdy trockisty nebyli!!, jak vždy zdůrazňoval můj kamarád z disentu Petr Uhl, sám trockista.) Po Listopadu se lhalo a lže dál, protože ve vedení Předvoje vedle křesťanů – sdružených v evangelickém sboru v Praze na Smíchově – byli též předváleční marxisté a klasičtí sociální demokraté, kteří se ani za války neřídili příkazy Moskvy, a to stalinistům vadilo. Členy Předvoje nevzal na milost komunistický režim, i když se vědělo o K. H. Frankem nařízené popravě provedené gestapem v Malé pevnosti Terezín. Z vedení Předvoje přežili Radovan Richta (český sociolog a filosof, který razil v šedesátých letech termín vědeckotechnická revoluce, a Karel Kosík (český filosof, historik a sociolog). Přežili díky tomu, že dostali v Terezíně tyfus a nacisté se obávali je v množství vězňů vyhledávat. Prof. Hrubý po propuštění z komunistického vězení byl profesorem na katedře politické ekonomie Vysoké školy ekonomické. Spolu s JUDr. Václavem Vlkem (zemřel krátce po propuštění z komunistické věznice Leopoldov v r. 1962) napsali v zimě 1944/45 v ilegalitě dodnes obdivovanou a stalinisty zavrhovanou knihu „Základy marxistického myšlení“.

JUDr Václav Vlk – fotografie vězeňské služby Leopoldov při propuštění po deseti letech nezákonného vězení.

Dnes vadí to, že Předvoj byl levicový ovšem klasickým způsobem. Wikipedie uvádí: „Předvoj poměrně rychle sjednotil odbojové protifašistické skupiny z celého tehdejšího Protektorátu a stal se ve své době (1943 až 1945) největší komunistickou odbojovou organizací na našem území. Údaje o počtu jeho členů a spolupracovníků jsou neúplné, odhadují se až na deset tisíc. Hodnocení činnosti Předvoje bylo však vždy problematické. Vedení komunistické strany v Moskvě vadilo, že hnutí vzniklo zdola, bez účasti oficiálního komunistického odboje, jevilo se jako málo komunistické, příliš svobodomyslné a málo organizované.“ Pro pochopení před válečných a poválečných dějů je potřeba si připomenout skutečnost, že moskevští bolševici si zřídili už v roce 1919 s komunistickou internacionálu, zvanou též Kominterna, jejímž cílem bylo sjednocení a koordinace světového komunistického hnutí. Členy byly prakticky všechny komunistické strany. Ideologicky se Kominterna řízená moskevskými bolševiky, se věnovala hlavně činnosti na zlikvidování proti tzv. „úchylkářům“ od „jedině správného“ moskevského bolševického výkladu marxismu. U nás se to týkalo například Československé sociálně demokratické strany. Proto byla krátce po válce zlikvidována tzv. sloučením s KSČ. A ideologicky za ještě většího nepřítele než buržoazii považovala Moskva různá levicová hnutí, a to dokonce za větší „nebezpečí pro pracující lid“ než nacistickou NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) (německy: Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei). To platilo až do okamžiku podepsání paktu Molotov – Ribbentrop a následně do zahájení druhé světové války. To že je nutno stranu stále „bolševizovat“, v praxi znamenalo podřídit všechno sociální a levicové hnutí pod Moskvu platilo za Stalina i po konci světové války. Tento fakt nám umožňuje vysvětlit a pochopit některé části předcházejícího textu. Např. texty o procesech, o českém odboji a jeho, z hlediska Moskvy, nutné politické a často i fyzické likvidaci. Jak říkal soudruh Stalin: „Je člověk, je problém. Není člověk, není problém (Есть человек – есть проблема. Нет человека – нет проблемы.) A protože u nás v Československu byla sociální demokracie významnou politickou stranou v době první republiky, bylo nutno Československo co nejvíce bolševizovat. To znamená popravit a zavřít co nejvíce lidí, nahnat národu strach a tím jej umlčet.

Dnes „pravým demokratům“ vadí, že tito odbojáři byli často klasičtí prvorepublikoví demokratičtí levičáci. Proto jsou informace o takto významných odbojových organizacích, které nebyly pod přímým dohledem Moskvy, bojujících za obnovení ČSR a navrácení Sudet, dodnes zamlčovány.

Pokračování ve čtvrtek.

Možná jste se už vrátili z dovolené a ráno a večer už bývá chladněji, tak co se zahřát u zábavné knížky „Dosvětáci“. Lze objednat zde.