-

Ve svém svědectví o tom, co prožil jako nacistický vězeň pokračuje Jaromír Hájek takto:

„Měl jsem býti popraven před Vánocemi (1944). Že se tak nestalo, vysvětluji si tím, že členové rozvětvené organisace byli stále schytáváni a nás si ještě drželi pro případné svědectví. Po každé, když v týdnu uplynul den poprav, ulevilo se mně a měl jsem zase o nový týden svůj bídný život sice, ale přece jen život, prodloužen.

O dalším mém osudu rozhodl veliký nálet na Drážďany. Bylo to v noci z 13. na 14. února 1945, kdy naše věznice byla částečně zasažena. Při poplachu nás dozorci uzamkli a závory zastrčili, sami se ukryli ve sklepeních. Byl jsem v nejvyšším, pátém, poschodí. Této noci byla sousední věznice zvaná Matylda úplně zničena, takže z 1000 vězňů přišlo k nám jen 21. Přes 100 vězňů uhořelo, ostatní utekli. Den nato dne 14. února dopoledne byl znovu veliký nálet, při kterém bylo naše křídlo věznice zasaženo. Bylo to hotové peklo. Budova měla až půlmetrové výkyvy. Viděl jsem vězně klečet se sepjatýma rukama a modlit se. V nastalém chaosu rozbili nám vězňové, konající strážní službu na chodbách, sekerami dveře, rozbili mně pouta na rukou, přeřezali pás (kterým byli vězni odsouzení na smrt jinak připoutáni) a vysvobodili. Pobíhali jsme zmateně po chodbách, nenašli jsme však východ, vše bylo zasypáno. Konečně nás vyvedli zbylí dozorci a shromáždili na dvoře. Tamtéž přišly zbytky vězňů z ostatních věznic. Bylo nás asi 1500. Drážďany byly tímto posledním útokem srovnány se zemí.“

Ikonický obrázek Drážďan po bombardování 15. 2. 1945. Zdroj Wikipedie.

Při zpracovávání podkladů pro tuto část vyprávění o tom, jak skutečně vypadal protektorát a okupace Československa Němci zfanatizovanými nacismem, jsem náhle narazil na zajímavou informaci, kterou jsem sám nevěděl. V současné době, tedy v květnu 2026 se objevilo v tisku a vůbec médiích mnoho vzpomínek na událost, která sama o sobě s válkou a okupací jakoby nesouvisí a málokdo si je dává dohromady. Objevily se vzpomínky na stoleté výročí založení divadla Spejbla a Hurvínka. Loutka „taťuldy“ Spejbla se sice zrodila už v roce 1920, ale teprve rok 1926, kdy k němu přibyl i jeho nezbedný syn Hurvínek, je dnes považován za vznik tohoto originálního divadla.
Nacisté a čeští kolaboranti, kteří se snažili vystrnadit z kulturní scény co nejvíce oblíbených a osvědčených českých umělců, už od počátku upozorňovali na hru divadla S+H „Kolotoč o třech poschodích“. V níž se domovnice Drbálková snaží uzurpovat moc ve Spejblovic domě. Hra je zřejmou alegorií mnichovských událostí a jako taková je jedním z nejstatečnějších počinů české kultury té doby. Hra měla premiéru v 10. února 1939 a stihlo se odehrát jen 56 repríz, než byla (už za Protektorátu) zakázána. Nacistické Německo bylo ve vztahu k české kultuře a českému umění silně rozpolcené. Českou kulturu totiž považovali částečně ve skutečnosti za německou. Například za jednu z nejvýznačnějších literárních prací v němčině dodnes němečtí odborníci na literaturu považují středověký básnický „disput“ (učenou rozpravu, odbornou diskuzi nebo spor o určitém tématu) mezi sedlákem, který přišel o ženu, a Smrtí s názvem „Oráč a smrt“. Německy „Ackermann und der Tod“, zvanou ale častěji spíše „Ackermann aus Böhmen“. Je to dílo Johannese von Tepl , zvaného též Johannes von Saaz, česky Jan ze Žatce. Také nahlédnete-li ve světě do mnoha prací o středověkých městech, je tam často přebrán z německých pramenů obrázek pražského Staroměstského náměstí (Altstädter Ring).

Jiní Němci však dlouhá léta, dá se říci staletí, Čechy nenáviděli a považovali (a považují) za jen podřadný národ. (Viz např. kniha Evy Hahnové Dlouhé stíny předsudků – Německé a anglické stereotypy o Češích v dějinách 20. století, Academia 2015).

Čeští a Moravští Němci, kteří se sami v záchvatu nacionalistického šílenství začali i nazývat Sudetští Němci (což bohužel svět akceptoval!), se dostali duševně až tak daleko, že vůdce sudetských Němců Konrad Henlein vyzýval nejen ke zničení české kultury, ale také k tomu, aby se země, tehdy zvané Böhmen und Mähren, staly v uvozovkách nejen „Juden frei“, ale i „Tsechen frei!“. Tedy zbavené všech Židů, ale také Čechů a všeho, co má něco společného s Čechy.

Na druhé straně však III. říše a vedení nacistické strany, a to včetně Hitlera, vědělo, že se bez pracovní síly vzdělaných a šikovných Čechů prostě průmyslová výroba Německa – hlavně ta vojenská – neobejde. A tak se snažili vyjít českému národu v jeho příchylnosti k české kultuře relativně vstříc. Proto se točily české filmy, proto se hrálo v českých divadlech česky, ale zároveň, kdo vyčníval a byl protiněmecký, tedy lépe řečeno protinacistický, byl nemilosrdně zlikvidován. Jako příklad záměrného zlikvidování českého oblíbeného umělce si můžeme připomenout drastickou smrt písničkáře Karla Hašlera, který byl umučen v koncentračním táboře Mauthausen za mrazivé noci poléváním ledovou vodou. Písničkář a herec Karel Hašler byl odveden na trestný blok tři dny před Štědrým dnem roku 1941. Dozorci ho svlékli donaha, přivázali ke stoličce a pustili na něj ledovou vodu. Hašler zemřel 22. prosince 1941 na následky mučení a celkového vyčerpání.

Ze známých a populárních „lidových umělců“ by v Drážďanech, v době, o které podává pan Hájek svědectví, tedy v době bombardování 1945, totiž také vězněn zakladatel legendárního loutkového divadla Josef Skupa. Němci na něj od začátku okupace Československa měli pifku, neustále chodili kontrolovat jeho texty a představení a kolem divadla se motaly všelijaké podezřelé postavy napojené na okupanty. Ale až do roku 1944 se Němcům nepodařilo najít nějaký skutečný důvod, proč divadélko Spejbla a Hurvínka zavřít. A pokud možno i jeho tvůrce Josefa Skupu. To se nacistům povedlo až ke konci války. Skupa byl 17. ledna 1944 zatčen za poslech zahraničního rozhlasu a odsouzen k pěti letům vězení ve věznici v Drážďanech.

Nacistická vyhláška – Tresty za poslech rozhlasu z ciziny 1. září 1939. Zdroj osobní archiv.

Krátce na to bylo divadlo S+H zavřeno; některé loutky se podařilo ukrýt, ale část jich byla zabavena gestapem. Skupovy přesné osudy v době bombardování se mi nepodařilo zjistit, variací, jak to bylo, je více, skutečností však je, že bombardování části věznice zvané Matylda přežil a pak se nějak dostal do Plzně.

Kudy musel projít, nejlépe ukáží dokumenty. Protože je dnes zvykem všechny dokumenty a fotografie „umravňovat“, jen aby se něco někoho nedotklo, najdete milion fotek ze všech možných válek, ale buď jsou „bez mrtvol“ anebo jsou decentně rozmazané či jinak zfalšované. Tak se podívejme, jak to skutečně v Drážďanech vypadalo.

Ulice Drážďan po bombardování. Zdroj archiv J. Wagner

Podle některých verzí Skupa utekl, podle jiných byl do Plzně odtransportován. V každém případě do konce války už nebyl zatčen, a tak přežil. Autora a vynálezce dvou komických figurek Spejbla a Hurvínka jako statečného odpůrce nacismu si nikdo nedokáže představit, přestože je to pravda. Vraťme se však vyprávění pana Hájka k tomu, co se dělo ve věznici v Drážďanech po bombardování.

„Nastalo pořizování seznamů a tu jsem na volání svého jména nereagoval a přihlásil jsem se na jméno jiného, o němž jsem věděl, že uhořel na Matyldě. Hlavně měli spadeno na kandidáty smrti, jichž seznam zachránili, neboť ostatní seznamy i s podobenkami shořely. Také bylo pro mě štěstím, že všichni dozorci z mého oddělení zahynuli a nemohl jsem býti poznán. Spoluvězni mně neprozradili.

Nato nás vedli pod ozbrojenou stráží 26 km pěšky do Míšně, kam jsme se slabostí sotva dovlekli 16. února. Do 21. února jsme spali na půdě v prachu, plné hmyzu, nemytí a hladoví, a pak jsme byli odvedeni do vězení v Lipsku. Dne 27. února byl zase veliký nálet na Lipsko. Naše vězeňská kuchyně byla rozbita, okolní budovy úplně zničeny a rozmetány, sami jsme vyvázli jen zázrakem. Teď jsem již byl veden jako vyšetřovanec bez pout.

Dne 6. dubna o desáté hodině dopoledne byl opět nálet na Lipsko, okolo věznice je vše v plamenech. Vyrážíme tělesy ústředního topení dveře a utíkáme na chodbu. Dole hořelo, ale věznice byla celkem ušetřena. Jsme znovu zavíráni do cel po 4 až 5. Trpíme nevýslovně hladem, jíme jen řepu a vodu. Jsem kost a kůže, vážím již jen 45 kg. Veškeré chloupky na těle vypadaly podvýživou. Nevnímám okolí, závanem větru se potácím, do schodů nemůžu slabostí stoupat.“

Desítky vězňů umírali hladem a vysílením. Ze slupek bramborových řádí úplavice. Přesto chodí dozorci stále po celách a hledají kandidáty smrti. Lákají, slibují i hrozí. Hlavně šli po mně, ale nikdo mne nepoznal. Byl tam jistý Jaromír Hájek, stále jej vyšetřovali, poněvadž se domnívali, že jsem to já. Přece ale asi 25 kandidátů smrti se přihlásilo na sliby, že budou omilostněni. Dva dny před příchodem Američanů byli odvlečeni a zastřeleni. Mezi nimi byli i oni dva, o nichž jsem se již zmínil (prof. Ježek z Plzně a Jaroslav Risner z Kralup). Dne 19. dubna o 9. hod. dopol. byla vyhlášena kapitulace Lipska. Brzy nato vniká do města první americká armáda.“

K tomu lze ještě dodat, pro dokreslení celého obrazu situace, že později bylo Lipsko předáno jako celá tato část Německa Sovětskému svazu. Následně vypukl v Lipsku hladomor, Sověti neměli žádné zásoby jídla. A zavedli „sovětský pořádek“.

O tom vypráví paní Liselotte Pultarová pro Post Bellum. Ona prožila celou válku v Lipsku, kde se narodila českým rodičům. V Lipsku byla v době mezi válkami rozsáhlá česká menšina. Ve zdejší české komunitě existovaly škola, divadelní spolek a tělocvičný spolek Sokol, ve kterém cvičili i její rodiče. Situace se stále zhoršovala.

Jejich obavy ještě vzrostly po náletu spojenců na nedaleké Drážďany v únoru 1945. Toto historické město bomby zcela zničily a mnoho tisíc lidí zemřelo. V tu dobu jela Lily s maminkou vlakem z návštěvy u příbuzných v Protektorátu. „Všude jsme viděly chaos a paniku, lidi měli hrozný strach,“ popsala.

Vyprávěla: „Válečné běsnění vyvrcholilo v dubnu 1945, kdy Lipsko dobyla americká armáda. „Střílely kolem nás granáty, takže jsme museli na tři dny do sklepa. Kvůli otřesům se neustále sypal písek ze stropu a skřípal nám v zubech. Nicméně náš dům zůstal naštěstí stát,“ vyprávěla. Američtí vojáci jí dodnes zůstali v paměti jako nažehlení, upravení elegáni.

Po skončení války se šestnáctiletá Lily okamžitě vdala, aby mohla co nejrychleji odejít do Československa. Václav Pultar pocházel z Hradce Králové a do Lipska přišel na práci jako totálně nasazený v rámci odvodu celého ročníku 1921. Novomanželé odjeli z Lipska do vlasti s maminkou Lily v červnu 1945 repatriačním vlakem a usadili se v Hradci Králové.

Liselottin otec s prarodiči prozatím zůstali v Lipsku, což se ukázalo jako chybné rozhodnutí. Na začátku července 1945 Američané dobyté město opustili a Lipsko se stalo součástí sovětské okupační zóny. Kvůli nedostatku potravin okupační správa drasticky snížila příděly jídla. Lidé začali hladovět a mnozí se už lepších dob nedočkali. Liselottina babička na podvýživu umřela, dědeček oslepl. Otec se dostal do Čech v zuboženém stavu.

Autor vzpomínek „Zážitky kandidáta smrti“ Jaromír Hájek prožil, a hlavně přežil na stejném místě konec války jinak. O tom příště.