Název „hydrák“ nebo „staliňák“ se používal pro chemické závody na severu Čech v Sudetech (Protektorát Čechy a Morava – Protektorat Böhmen und Mähren). Sudety byla část československého území, která byla od 15. respektive 16. března 1939 vytvořena nacistickým Německem jako autonomní oblast Třetí říše. Tam byl postaven také „hydrák“, který sloužil Německé říši k výrobě benzínu z hnědého uhlí. Benzín se z hnědého uhlí vyrábí chemickou syntézou, primárně procesy hydrogenace (přímé zkapalňování), proto název „hydrák“ v popisu místa.

Stavba karbonizací a teplárny T-200–1. komín a základy zauhlování (budoucí zásobník na 10 000 tun uhlí. Zdroj soukr. archiv).

Dnes tuto firmu a další provozy provozuje firma Orlen Unipetrol, dříve Chemopetrol. Původně to však byla firma „Hermann Göring Werke“, respektive její součást. Reichswerke Hermann Göring (Říšské závody Hermanna Göringa) byl nacistický průmyslový gigant založený v roce 1937, který centralizoval těžbu rudy a hutnictví v Německu, aby zajistil soběstačnost zbrojní výroby. Zahrnoval firmy i u nás, jako Škodovy závody a Vítkovické železárny atd. a v roce 1945 byl zrušen.

Po roce 1948 se „hydrák“ nazýval „Stalinovy závody“, posléze „Chemické závody Československo-sovětského přátelství“. Továrna leží v katastru obce Záluží u Mostu, a její výstavba byla zahájena 5. května 1939, necelých sedm měsíců po okupaci Sudet. Při prohlížení dokumentů je jasné, že její stavba byla připravována již v době, kdy nacistické Německo požadovalo odtržení Sudet. Přípravné práce na plánování továrny takových rozměrů, a tak komplikované a tehdy nové technologie, nebylo možné zvládnout za sedm měsíců ani při německých organizačních schopnostech totalitního státu. Výstavbu financovala skupina Dresdner Bank, tehdy velice napojená na nacisty.

Jako základ vyprávění o osudech obyvatel protektorátu, kteří byli povinně zařazeni do tzv. totálního nasazení sem záměrně použil knížku pana Evžena Patery, který zde zažil totální nasazení. Útlý svazek plný osobních zážitků objasní čtenáři místo dlouhých a složitých úvah a rozborů, co to bylo „totální nasazení“ a jaké byly poměry v tehdejší době v Sudetech.

Totaleinsatz. Zdroj Universitätsbibliothek Wien. j

Než začnu vyprávět o osudech pana Patery jen uvedu malý útržek z jeho „curriculum vitae“. Jako absolvent střední školy při První průmyslové škole strojnické v Praze 1, Betlémská 4, známé dodnes jako „strojárna“, obdržel čerstvý absolvent, jak sám píše, „milostný“ dopis od pracovního úřadu, že byl určen k totálnímu nasazení v Německu, a že se má 5. srpna 1942 v 18 hodin dostavit s osobními potřebami na Hlavní nádraží nástupiště číslo 1. Na nástupišti se sešla skupinka spolužáků a dva absolventi drogistické školy u připraveného vagonu. Do něj byli mladí muži naloženi kolem 20. hodiny, okolo půlnoci byl jejich vagon napojen na Orient expres Bukurešť – Berlín a ze spánku je probudilo až hlášení nádražního rozhlasu, že vlak pojede směrem „Dux, Brüx, Komotau“ tedy česky Duchcov, Most, Chomutov, což jim v němčině připadalo srandovní.
Za rozednění skupinu vyložili v Mostě a shromáždili před nádražím. Již první dojem při vystupování nebyl vůbec příznivý. „Nejprve nám vrazil do nosu odporný, dosud neznámý smrad, tehdy všeobecně známá tzv. ‚mostecká mlha‘. Budovy kolem nádraží byly tmavé, jako by byly celé očouzené do tmavých barev. Bylo jasné, že jsme tedy v Německu, jak hlásali jejich dokumenty, ale ve skutečnosti v Sudetech, což je už více než 1000 let součást Zemí Koruny české. To nevěstilo nic dobrého, respektive to byl rozporuplný dojem. Sice skoro doma, ale všude kolem sudetští Němci, kteří hlásali, že Sudety musí být „Tschechen frei“. Tedy bez Čechů.“

Odpoutám se od vzpomínek pana Patery, protože se od té doby u nás vyměnilo několik generací. Co to bylo za smrad, tehdy všeobecně známá „mostecká mlha“ zná jen starší generace a čtenáři klasických anglických detektivek, milovníci anglických vtipů a ti kteří znají pojmy jako je „jeho lordstvo, sluha Jean – čti Žán a „romantická londýnská mlha“, což byl ve skutečnosti děsivý smrad, když Angličané spalovali v továrnách, ale i doma v otevřených krbech kusy hnědého a černého uhlí (bez skleněných dvířek jako dneska). V Londýně byly tisíce různých komínů na domech i továrnách, které produkovaly takovou mlhu, že lidé omdlévali ale i umírali přímo na ulicích, když se dusili z té směsi, co museli dýchat. Milovníci životopisu Winstona Churchilla znají onu slavnou příhodu, kdy jakási sekretářka vytáhla ministerského předsedu z jeho úřadu a donutila ho jít ven na ulici mezi lidi a projet se metrem v okamžiku, kdy Londýn zahalila mlha. To, když mlha zasáhla Londýn 5. prosince 1952 a trvala do 9. prosince 1952. Tato událost způsobila smrt přibližně 12 000 obyvatel a byla hybnou silou změn mnoha technických oborů, hlavně výroby energie. Okamžitý výsledek byl ten, že snad poprvé na světě ministerský předseda udělal opatření, kterému bychom mohli říkat dneska ekologické, to znamená nechal okamžitě zastavit největší továrny chrlící smradlavý dým, což vedlo k velikému pobouření mezi jejich majiteli.
U nás se lidé také bouřili proti „mosteckém mlze“, ale bolševik to vyřešil tím, že všichni obyvatelé z této hnědouhelné pánve dostávali k platu finanční přídavek, kterému se posměšně říkalo pohřebné.
Sám si ještě tyto mostecké mlhy pamatují. Krátce po skončení války byl můj otec jmenován vládním zmocněncem pro severočeský hnědouhelný revír Mostecko – Falknovský (Falknov se dnes jmenuje Sokolov). V Mostě měl kancelář a byt. Pamatuji se, jak vždycky, když padla skutečně ta pravá mostecká mlha, byla jízda automobilem

za otcem docela dobrodružný zážitek. Před auto bylo vidět tak na jeden a jeden a půl metru a dál bylo všechno za šedožlutou mlhou. Na příjezdových silnicích k Mostu si přivydělávali kluci z chudých rodin tím, že prováděli automobily na cestě do města, protože z vozidla nebylo možno přečíst ani cedule názvu ulice. V teplých měsících mívali kluci v ruce červený praporek jako posunovači na nádraží, ale od podzimu do jara bývali vybaveni petrolejovou lucernou. Takovou, jaká se zavěšovala původně pod koňské potahy.

Řidič automobilu, pomalu se ploužícího mlhou, když už nebylo, jak se říkalo „na krok vidět“, uvítal takového mladíka jako spásu. Dotyčný mladý průvodce šel, občas trochu popobíhal před vozidlem a automobil se plížil za ním. Občas se také situace řešila tak, že řidič, Pražák, zastavil místě, kde mlha už skutečně houstla, a čekal, až ho předjede nějaký místní šofér. I „cizinec“ se ihned vydal za místním a občas se vytvářely takové automobilové „vláčky“, které vedl někdo místní. To ale občas vedlo k nečekaným koncům. Pamatuji se, jak mi jeden můj kamarád z Mostu vyprávěl příhodu, kdy jakýsi Pražák dojel při vjezdu do města místního Mostečáka, což se poznalo podle SPZ, a jel za ním krokem trpělivě do vnitřního města Mostu. Jeli a jeli až najednou se první automobil zastavil, kolem něj se udělala jakási záře, což se rychle vysvětlilo, protože pán z prvního automobilu vystoupil, ten, co se vezl za ním také a říkal: „Kam pojedeme teď?“ Řidič prvního vozu pravil, že on nikam, protože právě zajel do své garáže. A kam pojede ten druhý šofér, je mu úplně fuk. Pak se však smiloval a dovedl zmateného Pražáka na první hlavní silnici, kde ho zanechal uprostřed tmy a mlhy opuštěného jak sirotka. Osádka druhého vozu nakonec narazila na starý mostecký hotel a přespala tam. Když čtete vyprávění pana Patery o tehdejším městě, jak bylo tmavé a začouzené, je potřeba dodat, že Most byl také plný domů s opadanými omítkami, a se stěnami, které byly až do prvního patra mokré. Starý Most, o kterém dneska různí romantici vykládají, jaký to byl stavební skvost, mají poněkud před očima „vlčí mlhu“. To, že stěny celého starého Mostu byly mokré, bylo způsobeno tím, že většina základů domů stála na tenké „skrývce“ nad gigantickým úložištěm hnědého a také mokrého uhlí. Krajina pod Krušnými horami byla od pradávných dob od Klášterce nad Ohří až po Ústí nad Labem krajinou močálů a bažin. V těch hodně starých domech, takových těch skoro vesnických, se běžně chodilo pro uhlí do vlastního sklepa, nebo kůlny, kde si ho každý sám nakopal do kýble. Jen bylo potřeba dávat pozor, aby na vás ten moc pod kopaný barák nakonec nespadl. To je holt ten rozdíl mezi romantickými vzpomínkami a realitou.
Dál pokračuje pan Patera vyprávěním tím, že byli brzy převezeni do ubytovacího tábora číslo 25 u Dolního Jiřetína (Niedergeorgenthal). Jako každý jiný byl i tento obehnán drátěným plotem. Vstupní brána nebyla uzavřena, ale měla pouze závoru. Na tábor číslo 25 těsně doléhal tábor číslo 22. Ten byl ale obehnán vyšším ostnatým drátem a úplně uzavřen od okolí, v době jejich příjezdu tam byli ubytováni asi zajatí polští vojáci, neboť nosili ne hnědozelené uniformy jako ti Francouzi (kteří byli ubytováni v jednom z dalších táborů), nýbrž šedozelené, německého typu a na zádech měli písmeno velké „P“ (Polen) místo trojúhelníku (poznámka: uniformy a nebo oblečení vězňům zajatců a nebo totálně nasazených bylo označováno nášivkami různých tvarů a s různými písmeny, které mohly být umístěny buď vepředu na prsou nebo na zádech – dneska je nejvíce známe z filmů a fotografií, když se ukazují obrázky z druhé světové války, když byli žlutou hvězdou označení Židé. Tábor číslo 25 byl obsazen Čechy, Chorvaty a Slovinci.

Na výstavbě se podílely desítky tisíc totálně nasazených pracovníků a válečných zajatců. Zdroj Wikimedia.

Písmena nebo nášivky na oblečení vězňů, se používaly v rámci rozlišovacího systému pro různé kategorie, kde kombinace barevných trojúhelníků a písmen značila důvod věznění, přičemž „T“ značilo české vězně (Tscheche), písmeno „E“, které vidíte na starých fotografiích některých pracovníků z „hydráku“ měli na zádech „vnitřní trestanci“ viz další kapitola. Povinnost nosit na oblečení žluté „židovské hvězdy“ fungovalo podle Norimberských zákonů, což byly nacistické rasové zákony přijaté 15. září 1935 v Norimberku, které zbavily Židy občanských práv. Pro občany Protektorátu byly platné od 5. září 1941 uveřejněním ve Věstníku říšského protektora a nabyly účinnosti 14 dní po vyhlášení, platily tedy od 19. září 1941. Na oblečení vězňů či totálně nasazených se označení barevnými trojúhelníky, čtverci a židovskou hvězdou kombinovalo. Každý vězeň byl označen látkovým trojúhelníkem, jehož základní barva umožňovala dozorcům okamžitě rozlišit základní důvod vedoucí k odeslání do tzv. „ochranné vazby“. Političtí vězňové byli označeni červeně, sabotéři zeleně, emigranti tmavě modře, svědci Jehovovi světle modře, homosexuálové růžově, práce se štítící (v Říši) hnědě a práce se štítící (ostatní území) černě. Tento základní systém byl doplňován nejen dalším – tentokrát žlutým trojúhelníkem – pro osoby podléhající rasovým, tzv. Norimberským zákonům, ale i doplňujícími pruhy a kruhy, jež vedly k ještě podrobnějšímu rozlišení. U politických vězňů bylo do červeného trojúhelníku navíc všíváno či vpisováno počáteční písmeno jejich národnosti. V případě českých vězňů koncentračních táborů tak šlo o písmeno „T“ (Tscheche).

Totálně nasazení Češi v Sudetech měli na oblečení označení pouze když byli „potrestáni“ a zavřeni do „výchovného tábora“ – tedy lágru uvnitř systému lágrů.

„Nakonec nás zařadili do dvojstupu před administrativním barákem,“ píše pan Patera, „z baráku se vykutálela menší zavalitá postava, ve které jsme okamžitě poznali „lagerfüru“ v uniformě SA – Sturmabteilung (Úderné oddíly NSDAP zvané „hnědé košile“), s hákovým křížem na rukávě, s pistolí na opasku a klapkou na oku. Odstrašující zjev, se kterým jsem se naštěstí již nikdy víc nesetkal. Po této přehlídce jsme pochodovali v doprovodu dvou dohlížitelů do závodu.“

Václav Vlk st.

Pokračování