Jako jeden z nemnoha těch, co se dožili dneška od Protektorátu, rád vkládám do svých knížek různé reálné příhody, které jsem sám zažil anebo o jejichž pravdivosti dobře vím.
Nejlépe je začít od vlastní rodiny. Maminka byla jednou ze tří dcer paní Kornelie Slupecké, která byla vdovou, ale rozhodně ne marně plakající nad svým osudem. Byla zdatnou obchodnicí a měli jsme krám na Letné, na Belcrediho třídě – dnes ulice Milady Horákové. Což byla tehdy jedna z nejdůležitějších obchodních tříd, kde mít krám znamenalo obchodovat na tzv. dobré adrese. Firma Slupecká prodávala dětské zboží pro místní bohatou klientelu a zároveň měla vzadu krejčovnu, kde se dětské oděvy upravovaly nebo přímo šily na míru. Neboť Letná a Holešovice byly tehdy čtvrtí pro lepší střední třídu. Hodně staří pamětníci si mohou dokonce ten obchod pamatovat, protože když ho babičce komunisté zabavili, vyvěsili na něj ceduli „Bambino“, a ta tam byla až do „malé privatizace“ (zákon č. 427/1990 Sb.).

Praha byla ve třicátých až 40. letech vlastně městem česko-německo-židovským, kde byla němčina, tak jak dokládají dokumenty, „die zweite Muttersprache“. Tedy lidově řečeno „druhý mateřský jazyk“. To sehraje v našem příběhu také svoji roli.
Jak si pamatuji z vyprávění své maminky a svých tet, jednoho dne se ohlásil u mojí babičky paní Slupecké jistý mladý elegantní a sportovně vyhlížející muž, na jehož navštívence stála před jménem ještě kouzelná zkratka JUDr. Babička měla tři dcery, od nejstarší Marie, mojí maminky, přes prostřední Helenu až po nejmladší dceru, pokřtěnou Kornélie, které se ovšem říkalo Nelly. Ovšem všichni jí rádi říkali Nellinka, neboť byla mimořádně půvabná, štíhlá, se sportovní postavou, vytrénovanou hraním tenisu a lyžováním. Na fotkách z doby, když jí bylo tak asi 17 let, vypadá, jak se říkalo jako „šťabajzna k nakousnutí“. Vyzařovala takové kouzlo, že se za ní chlapi otáčeli ještě když jí bylo víc než 50 let.
Sám jsem dále popisovanou scénu nezažil, neboť jsem ještě jaksi nebyl světě. Ale dovolím si ji čtenářům představit asi tak, jak ji v duchu vidím. Za vzor si můžeme vzít obrázky z filmů na konci první republiky anebo protektorátních filmů, které se odehrávaly v takovém dnes by se řeklo buržoazním prostředí první poloviny 20. století. A to nejenom z pohledu do interiéru (filmové scény měly sice uprostřed vždycky velký salon, ale ten byl skutečně jenom filmový, aby se to lépe režisérům natáčelo), byl vybaven nábytkem, takovým, jaký si pamatuji ještě po válce. A pamatuji si také mluvení tím zvláštním způsobem, jakým spolu tehdy tzv. dobře vychovaní lidé mluvili. Abyste se vžili do té doby, pusťte si třeba film Roztomilý člověk s Oldřichem Novým a Jaroslavem Marvanem anebo Natašou Gollovou, případně nezapomenutelný hotel Modrá hvězda, kde hráli Nataša Gollová, Oldřich Nový, Adina Mandlová a další.

Předpokládám tedy, že pan JUDr. přišel ve dvouřadovému obleku s kyticí v ruce a pravil něco v tom smyslu: „Milostivá paní, dovolte, abych si dovolil požádat vás o ruku vaší dcery.“ Předpokládám, že vybraná budoucí nevěsta, tedy Nellinka, stála skromně někde po jeho boku. Babička byla moudrá žena a chytrá, což jsou dvě různé kvalifikace kvality myšlení, a tak jistě nebyla zas tak příliš překvapena. Jistěže se předstíralo jisté překvapení, a pak byly při další diskusi údajně snad i za přítomnosti prababičky, tedy vídeňské Češky, co se za první republiky přestěhovala do Prahy, kladeny různé otázky a odpovědi. Dokonce mne napadlo, jestli kvůli přítomnosti prababičky Kahounové nepoužil pan doktor oslovení „gnädige Frau“. Myslím si, že babička Slupecká zásadně nebyla proti, protože nakonec provdala všechny své dcery za nápadníky, které ostatní lidé oslovují „pane doktore“. Ale přece jenom šlo o nejmladší dceru a o její věk. Představuji si, jak některá z přítomných dam vykřikla onu slavnou větu, která se vždycky používá: „Vždyť je to ještě jenom dítě!“
Pan doktor, později můj strýc Mirek, nikterak neprotestoval a ani nemínil předstírat, že snad není vhodné požadovat za manželku takové „poupátko v rozkvětu“. Ale jako právník přítomným dámám vysvětlil, že věci jsou složitější. V dohledné době totiž bude vyhlášeno v protektorátu: „Totální nasazení“ (německy Totaleinsatz, resp. NS-Zwangsarbeit), což je pojmenování pro nucené pracovní nasazení, kterému byli v době nacistického Německa podrobeni obyvatelé okupovaných zemí.

Předvolání na pracák, které předcházelo povolání na práce v režimu Totaleinsatz.

V Protektorátu bylo zavedeno „Totální nasazení“ nařízením vlády č. 154/1942 Sb. ze 4. května 1942., rozhovor tedy probíhal pravděpodobně před vydáním této vyhlášky anebo těsně po ní. Nejprve byli povoláni muži z ročníků 1921 a 1922. Později bylo nasazení rozšířeno o další ročníky 1918 až 1924. Jak praví Wikipedie, nacistické Německo mělo problémy s nedostatkem pracovních sil již před vypuknutím druhé světové války. Po odvodu německých mužů do armády se tyto problémy ještě prohloubily. Proto byly prováděny individuální nábory, díky kterým pracovalo na jaře 1941 v Říši přes 1,5 milionu zahraničních dělníků.

Německý propagandistický plakát v polském jazyce lákající na zemědělské práce v Německu. Zdroj Wikimedia.

Vyhnout se totálnímu nasazení, což můžeme přeložit jako „uvalení nevolnictví“ na předem vybrané osoby, bylo obtížné. Totálnímu nasazení se bylo možné vyhnout jen ze zdravotních nebo rodinných důvodů. Sňatek představoval ochranu pouze na začátku, avšak skutečnost narození dítěte ochraňovala matku i v pozdějších fázích války; v letech 1943–44 tak byla porodnost českého obyvatelstva rekordní. Doporučuji, rozhlédněte se po datech narození vašich předků a uvidíte, taková data roků narození v mimořádně velkém měřítku. V naší rodině jsme to byli díky třem sestrám od maminky já a můj bratr, matčiny sestry dodaly další čtyři sestřenice.
Dneska to vypadá jako vypočítavost anebo zbytečná obava, ale totální nasazení byl strašlivý zážitek a zkušenost, kterou mnozí nepřežili. A nejednalo se o žádné malé číslo, protože podle statistik nuceně pracovalo v rámci totálního nasazení z protektorátu Čechy a Morava zhruba 640 000 lidí. Tedy všechno mladé ročníky, které takto Německo dostalo „právním úkonem“ jako poloviční otroky. Z totálního nasazení se nevrátilo zhruba 6 tisíc Čechů a přibližně 60 tisíc českých občanů zemřelo do dvou let po návratu domů z nucených prací na následky vyčerpání či infekčních chorob.

Nucené práce – pracovníci z Protektorátu. Zdroj Wikimedia.

Totálně nasazení byli většinou nedobrovolně dopraveni do Třetí říše, kde vykonávali otrockou práci za nelidských podmínek. Nucená práce měla několik podob, které se lišily intenzitou mimoekonomického tlaku. Cizí občané byli do nich zařazování jednak podle svého současného právního postavení, jako civilní dělníci, váleční zajatci a vězni, jednak podle národnosti. Lze rozlišovat čtyři stupně nucené práce nacistického systému:

1. Prostý nábor, který byl prováděn ve všech okupovaných zemích a například Francie tak přišla o další 1 milion pracovních sil, když 2 miliony francouzských vojáků pracovaly pro německou říši jako váleční zajatci.
   2) Nábor se zásadním ovlivněním existenčních podmínek, používaný v oblastech, v kterých žilo obyvatelstvo, které bylo vystaveno mimořádnému nacistickému útlaku anebo žili v místech, jako například v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku, kde bylo vše zničeno. Takto mohli pracovat i někteří váleční zajatci z určitých národů, za předem daných podmínek. Ti pracovali na našem území, většinou v Sudetech, v zemědělství, jak se později ještě zmíním.
   3) Konskripce – odvod celých ročníků nařízením místní státní správy, což byl systém použitý právě pro obyvatele Protektorátu Čechy a Morava, a kdy za vyhnutí se nástupu na totální nasazení nebo útěku z něj většinou trestalo posláním do koncentračního tábora.
   4) Deportace, což se týkalo opět nejvíce obyvatel Sovětského svazu z území zabraných nacisty, ale také se to vztahovalo třeba na italské vojáky, když se italská armáda vzdala spojencům, dále na Italy a Řeky z celých vesnic podporujících partyzány apod.
   Pokud jsem pochopil z vyprávění starší linie naší rodiny, byla Nellinka „ruče“ právně prohlášena za zletilou a rychle se povedlo splnit i další požadavek protektorátních úřadů, a to porození prvého dítěte.

Nikdy nic není všude a pro všechny stejné. Celkem 600 000 Čechů pracovalo v Německu na nucených pracích. To je jen odhad, nezapočítávající Čechy, kteří v odtrženém pohraničí dostávali německé občanství, stejně jako moravští Slezané.

Totální nasazení vyhlášené protektorátní vládou navazovalo tak, že se mělo vše upravit jako protektorátní nařízení Arbeitseinsatzu, který platil pro německé muže ve III. Říši od 15. května 1934, kdy byl v Německu přijat „Zákon o regulaci nasazení pracovní síly“ č. 52 (RGBl.I S.381). Ale zůstalo mnoho nejednoznačností ohledně statusu Čechů pod Protektorátem Čechy a Morava, jak se dozvíte v další části z pamětí jednoho z totálně nasazených. Jako s „méněcennými Slovany“ bylo s českými pracovníky obecně zacházeno hůře než s pracovníky německými, často i hůře než s Francouzi a Holanďany, ale ne tak špatně jako de facto s otročícími dělníky, jako byli nuceně nasazení anebo dokonce dobrovolně pracující polští, ukrajinští a vůbec bývalí sovětští občané – „Ostarbeiter“.

Podrobnější informace o této složité otázce, jak nacisté „třídili“ a rasově zařazovali v Německu pracující zahraniční dělníky naleznete také v pracích:

Mečislav Borák: Nucené nasazení Poláků na práce do Říše v letech 1939-1945 (s přihlédnutím k Polákům z Těšínska), Slezský sborník, 99, 2001, s. 95-108.

Apostolopoulos, Nicolas (ed.) a Cord Pagenstecher (ed.): Vzpomínka na nucenou práci: Rozhovory s očitými svědky v digitálním světě, Berlin Metropol, 2013.

Mnoho obyvatel z Protektorátu skončilo totálně nasazeno také v Sudetech, tehdy části III. říše. O tom si budeme povídat v dalších pokračováních.

Václav Vlk st.

Pokračování