Věci bývají složitější, než na první pohled vypadají a stejně tak to bylo v době protektorátu.
Začněme konstatováním, že na území protektorátu Böhmen und Mähren a významně také v té době odtržených Sudetech od tradičních hranic, nežili a nepracovali jenom utlačovaní a vykořisťovaní Češi.

Když jsme zabloudili do doby protektorátu a následně k „totálnímu nasazení, zdá se mi, že na základě reakce čtenářů, že by bylo vhodné si zopakovat některé zásadní informace. Jinak se některé části textu, zvláště pak úryvky z deníku pana Patery nasazeného v Sudetech „Vzpomínky na „Hydrák“ v Záluží u Mostu“ (německy Maltheuern), mohou se někomu zdát nedostatečně jasné. Sice existuje staré rčení, že „tohle všichni znají“, ale pak se ukáže, že to zná jen určitá část populace, například starší generace.

Protektorát Čechy a Morava (německy Protektorat Böhmen und Mähren) byla část československého území, od 15. respektive 16. března 1939 která byla vytvořena nacistickým Německem jako autonomní oblast Třetí říše. Byli jsme tedy okupováni, vládl nám Berlín, ale my jsme měli z politického hlediska svého prezidenta, svoji policii, a dokonce svoji armádu, která se jmenovala „Vládní vojsko“. To nejenže znamenalo, že jsme byli v područí nacistů, ale z hlediska byrokratického a řízení státu to byl poněkud schizofrenní stav, protože jsme měli dokonce svá ministerstva atd. To všechno se projevovalo ve všech oblastech života občanů protektorátu.
Musíme také počítat s tím, že postoj sudetských Němců k nacismu se v průběhu let 1933 a 1945 měnil, i když jako v každém totalitním státě, a Sudety byla součást Třetí říše, společnost ovládal částečně fanatismus a také z velké části strach. V posledních svobodných volbách v Československé republice 19. května 1935 zvítězila Sudetoněmecká strana v čele s Konradem Henleinem se ziskem 15,18 % všech hlasů. Z hlediska německé populace Československa to však znamenalo že nacistickou Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei, SdP) volilo více než 90 procent Němců z ČSR. Čistý výsledek připojení Sudet k třetí říši však znamenal, pro mnoho sudetských Němců velké zklamání. V listopadu 1937 poslal K. Henlein Hitlerovi dopis, ve kterém mu sdělil, že „netouží po ničem tak horoucně, jako po začlenění sudetoněmeckého území, ba celé oblasti Čech, Moravy a Slezska, do Říše“. Konrad Henlein, aby to nebylo tak jednoduché, že šlo jenom o fanatického Němce, se narodil v tehdejším Maffersdorfu (Vratislavice nad Nisou, dnes část statutárního města Liberce) jako syn účetního a později obchodníka Konrada Henleina a jeho manželky Hedwigy, rozené Dvořáček, jejímž otcem byl Čech a matka sudetská Němka, ale existuje domněnka rozšířená i mezi sudetskými Němci, že byl takový fanatik právě proto, že nebyl, díky české krvi z mateřské strany „rasově čistý Němec“. Také značná část funkcionářů sudetských Němců se domnívala že se stanou vládnoucí vrstvou v celých českých zemích, tedy včetně Moravy, což neschválil Berlín, tedy Hitler, a protektorát ve skutečnosti ovládal Karl Hermann Frank. To byl sice také sudetský Němec (z Karlových Varů), ale považoval se nejen za vládce protektorátu, ale pošilhával po tom, aby mohl ovládat i Sudety.
Napětí mezi oběma bývalými občany ČSR, sudetskými Němci a Čechy bylo mimořádné. U nás se o této otázce stále vedou spory a existuje u nás, zvláště v Brně, silná skupina, která považuje protektorát a sudetské Němce za svůj vzor, a abych nebyl považován za zaujatého, použiji zde část studijního textu „Poměr k Němcům“ (Mainuš, František. Totální nasazení: Češi na pracích v Německu 1939-1945. Vyd. 1., Brno: Universita J. E. Purkyně, 1970, pp. 146-151).

Protektorátní příslušníci měli na německém území zvláštní postavení. Byli sice zařazováni mezi příslušníky slovanských národů, ale nechodili označeni jako Poláci nebo východní dělníci. Nebyli diskriminováni ve své osobní svobodě ani v přidělování potravin. (Což je silně problematické tvrzení ovlivněné spíš těmi, kteří tuto dobu sami nezažili.)

Historici se většinou shodují na některých základních postultátech uváděných v uvedené práci:

Citát z části: „POMĚR K NĚMCŮM“:

1. Každý Čech, jenž žil za války v Německu, získával zkušenosti ze styku s německým obyvatelstvem, úřady i prostředím. To mu zůstalo vryto do paměti na dlouhou dobu a formovalo obecně do buducnosti vztah mezi Němci a Čechy. Zážitky a vzpomínky sice vybledly, jak odcházela ale válečná generace, ale určovaly a dokonce ještě určují vztah mnohých k dnešnímu Německu.
2. Protektorátní příslušníci měli na německém území zvláštní postavení. Byli sice zařazováni mezi příslušníky slovanských národů, ale nechodili označeni jako Poláci nebo východní dělníci. V obecné rovině nebyli, pokud je nacisté nezařadili mezi „nepřátele Říše“, diskriminováni ve své osobní svobodě ani v přidělování potravin.
3. Postoje a vztahy byly určovány nejen zákony, ale i politicky a národnostně. V protektorátu byli obyvatelé české národnosti až na třetím místě. Jako nejvýše postaveni byli zařazeni „říšští Němci“, druzí v řadě „Volksdeutsche“. Pro jistotu zopakuji rozdělení. Volksdeutsche (Němci podle národnosti) je někdejší označení především pro osoby, jejichž mateřským jazykem byla němčina, a kteří žili v Evropě mimo státy s německou majoritou (srov. říšští Němci). Často měli státní příslušnost neněmeckého státu, jako u nás Němci, státní příslušníci protektorátu, jinde takém např. Alsasové a němečtí Lotrinkové ve Francii (bývalé Alsasko-Lotrinsko), německé menšiny v provincii Lutych (převážně města Eupen a Malmédy) v Belgii, němečtí Poznaňci, Západní a Východní Prusové, nebo třeba Hornoslezští Němci v Polsku a Československu.
4. Nad příslušníky slovanských národů byl dozor ze strany nacistického Německa nejpřísnější, ale Češi měli v tomto směru některé výhody. V prvních měsících po 15. březnu 1939 považovaly říšské úřady protektorátní příslušníky v pracovně právních záležitostech za rovné německým dělníkům.

Nástup totálně nasazených. Zdroj Wikimedia.

V dalších letech, s příchodem statisíců příslušníků různých evropských národů, jejichž postavení záviselo na rasovém hodnocení, byli také Češi počítáni mezi cizince, „Ausländr“.

1. V denním životě docházelo k mnoha nejasnostem, kam Čechy vlastně zařazovat. Vyskytovaly se četné rozpory při vyřizování některých případů. Na konci roku 1942 a v roce 1943 se jednalo v Praze i v Berlíně, aby byly vyřešeny některé sporné záležitosti právně pracovního postavení Čechů. Šlo zejména o otázku, zda se budou považovat za cizince, nebo budou mít stejné postavení jako němečtí občané, či budou zařazeni někam doprostřed. Říšský protektor navrhoval, aby byli zásadně považováni za tuzemce, ovšem s určitými výjimkami, například pokud šlo o národnostní záležitosti apod.
2. Vedoucí stranické kanceláře Bormann se ztotožnil s názory říšského protektora, avšak F. Sauckel měl výhrady. Nesouhlasil, aby Češi vytvořili zcela novou skupinu v dosavadním systému, protože by se muselo měnit mnoho dosavadních nařízení o cizích dělnících.
3. Na počátku května 1943 se konala v Berlíně porada, na níž bylo rozhodnuto, aby Češi na německém území byli považováni za tuzemce, avšak s některými výhradami.
4. V praxi se výsledek této porady ve všem nikdy neprosadil. Češi sice měli i nadále mnohé výhody, zhruba stejné, jako jejich kamarádi ze západní Evropy, ale vesměs byli až do konce války považováni za cizince. Podle výnosu úřadu generálního zplnomocněnce pro pracovní nasazení z 21. července 1943 byli protektorátní příslušníci po stránce pracovně právní rovni Němcům, pokud se vysloveně nestanovilo jinak. V zásobování však zůstali zařazeni mezi cizince. V prvních letech války byli Němci zpití vítězstvím a dívali se na cizince s větší či menší mírou nadřazenosti a nenávisti, v nejlepším případě s vědomou nevšímavostí. Ti, kdož prošli nasazením, mohou do nekonečna vykládat zkušenosti s německou tvrdostí, hrubostí, netaktností a nenávistí.

I když Češi měli být pokládáni v pracovním procesu za rovnocenné s dělníky německými, nebyly žádnou výjimkou případy hrubého zacházení s nimi

Za 2. světové války pracovalo pro německé válečné hospodářství více než 20 milionů zahraničních dělníků. Zdroj Svobodná univerzita Berlín.

Nadřízení je na pracovištích i v táborech často fyzicky napadali a týrali. Je pravda, že tyto případy byly, vzhledem k počtu našich lidí zařazených do „totálního nasazení“, oproti zacházení s jinými Slovany spíše výjimečné. (Ukázku skutečnosti najdete dále ve vyprávění pana Patery).

Mnohem častěji než s týráním a bitím se setkávali Češi s hrubým jednáním, s nadávkami urážejícími jejich lidskou důstojnost i národní cítění. Nadávky do „českých sviní“ byly zcela obvyklé.

Podobné zacházení bylo i s Čechy, kteří zůstali v Sudetech i po jejich zabrání Německem. Totálně nasazení Češi do Sudet tedy nepřicházeli do úplně cizího prostředí, kde i v té době žila část obyvatel českého původu. Oproti Německým obyvatelům v tzv. Říši“ však byla značná část sudetských Němců vyloženě agresivní vůči všemi českému. Rozzuření byli hlavně ti sudetští Němci, kteří uvěřili Henleinovi a Hitlerovi, že v nově připojené části Německa zvané Říšská župa Sudety (Reichsgau Sudetenland) nebude žádný Čech! Dokonce zpočátku ve vyhánění jakýchkoliv Čechů ze svého území organizovali jako „stranickou soutěž“ NSDAP. Podbořany (Landkreis Podersam) hlásily hrdě na krajské vedení do Karlových Varů (Eger Gau), že jsou první „Tschechen frei“. Tedy okres bez Čechů. Skutečnost však v byla Sudetech byla jiná, připočteme-li do Sudet také totálně nasazené Čechy a Čechy, kteří tam pracovali „dobrovolně, bývalo v Sudetech od roku 1941 opět cca 400 000 Čechů. Zuřivě se o tom hádali vůdce sudetských Němců Konrád Henlein a státní ministr pro Protektorát Čechy a Morava Karl Hermann Frank. Frankův názor, že bez Čechů prostě ekonomika Sudet zkrachuje v Berlíně vyhrál.

Odhaduje se, že v zabraném pohraničí žilo do 15., respektive 16. března 1939 – vyhlášení Protektorátu Böhmen und Mähren, také půl milionu Čechů.

„Říše tehdy stanovila, že Češi, kteří na území zůstanou, automaticky dostanou říšskoněmecké občanství, i když se dál budou moci hlásit k české národnosti. V Říšské župě Sudety (Reichsgau Sudeten) žilo v roce 1939 291 000 Čechů, stejný jejich počet se vystěhoval a utekl do protektorátu. V Sudetech ale byli ke konci války desetitisíce zahraničních dělníků a doposud nepřesně zjištěný počet zajatců v různých lágrech a táborech.

Další osoby, které zde byli jaksi navíc, než si většina našinců pamatuje, byli vězni koncentračních táborů. Podle historiků bylo na ploše dnešního území ČR celkem 38 koncentračních táborů.

Na území III. říše bylo původně 59 koncentračních táborů, během války byly přeorganizovány na 23 „kmenových“ koncentračních táborů (cosi jako koncerny vlastněné SS, které měly asi 1200 vedlejších (pobočných) táborů různé velikosti.

Přesný počet koncentračních táborů v Sudetech a na území protektorátu není dosud přesně stanoven, tedy ani počet vězněných osob. Koncentrační pracovní tábory a tábory pro totálně nasazené byly zřizovány u výrobních podniků, nebo z mateřského koncentračního tábora byla vysílána pracovní komanda do závodů. V Sudetech a Českých zemích se celkový počet lidí na práci a provoz Sudet, i když ubyli ti, kteří uprchli, muži odvedení do Wehrmachtu, zlikvidovaní židé, zvýšil, čemuž dnes skoro nikdo nevěří. Byli mezi nimi zajatci umístnění v táborech (vojáci Rudé armády), ale také zajatci přidělení do vesnic, kde nahrazovali rekrutované Němce. O osudech lidí, zajatců, ale i totálně nasazených v Sudetech najdete mnoho podrobností v mé knize „Krvavé dozvuky války“ (Grada – Cosmopolis, Praha, 2015, viz např. kapitola „Živí mezi mrtvými a smrt z porcelánu“ str. 167 až 231). Dosti neprobádaná a u nás neznámá je také otázka tzv. „národních hostů“. Z počátku měli nacisté plán, že postupně osídlí české oblasti protektorátu „dovezenými“ Němci jako osadníky, ke konci války pak prošlo přes naše území dle odhadů německých historiků jako „národních hostů“ téměř 900 000 uprchlíků z východu, utíkajících před postupující nemilosrdnou Rudou armádou.

Pokračování