Pravidelně ječící sirény v Praze, už od mého mládí je prakticky jediná věc, která nám jediná funkční od druhé světové války zbyla. Nejdřív se ozve „hlásání“, že jde jen o zkoušku. Ale moc se to dlouho neookecává, takže pražští turisté, které nikdo na tyhlety „špumprkákle“ nepřipravil, se vždy poněkud zděsí. Z velké části, vzhledem k tomu, že se relativně nedaleko kolem nás na Ukrajině, Sýrii, Izraeli, Libyi pořád ještě bombarduje a kdekdo si také pamatuje válku v Jugoslávii, občas to lidi docela silně vyděsí. Zkouška probíhá každou první středu v měsíci ve 12 hodin vysíláním 140 sekund dlouhého nekolísavého zkušebního tónu (skutečná varování jsou vyhlašována tónem kolísavým, ale to se dočtete jedině v příslušné vyhlášce a tu turisté s sebou nemívají). V této podobě se zkouška provádí od 2. října 2002. Předtím se prováděla zkouška sirén dvakrát ročně, což ale Hasičský záchranný sbor vyhodnotil jako nedostatečné. Poněkud mne fascinuje, že i když v hasičském sboru už máme pomalu víc plukovníků a generálů než uklízečů toalet, že žádného z těchto potentátů nenapadlo, že když zničehonic začne z reproduktoru ječet hlas: „Zkouška sirén, zkouška sirén,“ tak je něco blbě. Už proto, že Prahu navštíví ročně okolo 8 milionů turistů (a páč se houká jednou za měsíc, vydělme čtyřmi, vyděsí sem jich měsíčně nejméně dva miliony) a také tady máme plus minus 600 až 700 000 Ukrajinců a těm to ječení sirén rozhodně dobře nedělá. Připočteme-li občany jiných států, kde sirény a bombardování jsou poměrně běžným zjevem, musíme vyděsit pravděpodobně největší počet lidí na světě. Jenom kvůli tomu, abychom si „ostražitě“ zahoukali. Mimochodem, kdybychom to předem turistům vysvětlili z tlampačů v několika jazycích (!!!srozumitelně!!) a když přijedou v „termínu“ jim rozdali lístečky, co se bude dít, oni nebudou vyděšení a my nebudeme za blbce.

Minule jsem psal o bombardování Prahy, ale musím se trošičku opravit, protože že by byl protektorát proti bombardování naprosto nepřipraven, jistě není úplná pravda. Pravdou je, že Protiletecká ochrana obyvatelstva protektorátu Böhmen und Mähren (Luftschutz, 1939–45) byla prakticky stejná jako protiletecká ochrana III. říše. Dosavadní československá civilní protiletecká ochrana (CPO) byla od roku 1941 začleněna do říšské protiletecké ochrany Luftschutz, řízené Reichsanstalt für Luftschutz v gesci Reichsluftfahrtministerium (Říšské ministerstvo letectví). V rámci velitelství protiletecké ochrany Praha byly postupně vybudovány Luftschutzzentralstellen (ústředny protiletecké ochrany) Praha, Plzeň, Brno a České Budějovice. Souběžně byla na celém území Čech a Moravy budována také Warnungsnetz (síť výstrahy). K říšské Luftschutz na německém území byli často jako výpomoc nuceně nasazováni čeští středoškoláci. Do Německa byli také odváženi zkušení záchranáři a hasiči z protektorátu, takže když vidíte obrázky, jak záchranné nacistické složky, hasiči a další hasí požáry a zachraňují obyvatele v Berlíně, Hamburku, Drážďanech i jinde, můžete si být skoro jisti, že mezi těmi osobami na starých černobílých dokumentárních filmech jsou zachyceni také Češi a Moraváci.

Co se týkalo obrany průmyslu, Luftschutz byl organizován poměrně dobře. Na výstavbě krytů průmyslu pracovaly desetitisíce civilistů, trestanců i válečných zajatců 32 národností z celé Evropy. Včetně Čechů, jichž na těchto pracích bylo trvale zaměstnáno do konce války přes pět tisíc.

U běžného civilního obyvatelstva, a to až po ochranu obyvatel v jednotlivých domech a malých dílnách, to bylo horší. Ani nové techniky nezabránily zkáze.

První velký nálet na průmysl proběhl dne 12. května 1944. Zničující nálet na chemičku STW v Záluží u Mostu, byl součástí tzv. „Bitvy o palivo“. Přes tehdejší moderní ochranu proti bombám, v důsledku těžkých až dokonale destrukčních dopadů při bombardování si vyžádal asi 590 obětí, převážně zahraničních dělníků a válečných zajatců. Přesné číslo není známo, německé nacistické orgány pro urychlení odstranění mrtvých hromadně házely mrtvoly vězňů a zajatců do kráterů po bombách a zahrnuly je hlínou. Typický je příklad zjištění dnešních německých badatelů. Chemička Gelsenberg Benzin AG (dnes BP Gelsenkirchen GmbH), kde mimo běžné zaměstnance pracovalo 2000 vězenkyň blízkého koncentračního tábora Sömmerda, byla cílem náletu.

Suťové pole v jihovýchodní části areálu továrny Gelsenberg Benzin AG v Gelsenkirchen-Horstu po bombardování. Zdroj: Gelsenkirchen, Andreas Jordan.

Při náletu zahynulo 150 mladých žen – vězenkyň – protože nebylo dost krytů. Vedení továrny z rozkazu SS nechalo naházet těla do jámy po bombě, na ně kusy dřeva, polít hořlavinou a spálit.

Jáma po bombě jako hrob pro zabité vězenkyně. Zdroj: Gelsenkirchen, Andreas Jordan.

Kolik takových „ztracených vězňů“ se nikdy nenašlo, zvláště na naší straně Krušných hor, dodnes nevíme. A nezdá se, že by je někdo hledal.

23. září 1944, bombardovala americká letadla rafinerii v Záluží u Mostu. Zasáhla i Litvínov. Dobové zprávy uváděly až pět set devadesát mrtvých, mezi kterými byli nejen Němci a Češi, ale také váleční zajatci z Francie, Itálie, Sovětského svazu a dalších zemí. (Objevily se ale i čtyřnásobně vysoké údaje.) Dá se odhadnout, že celkově mohlo být obětí náletů tak kolem 1500, pokud se v chemičkách patřících jednomu nacistickému koncernu postupovalo stejně jako v Gelsenkirchenu.

Alba WORLD WAR II CZ/SK – Sudetenländische Treibstoffwerke AG Maltheuern bei Brüx

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava nabyl u nás účinnosti obdobný německý zákon č. 827 z roku 1935, do běžného života se poprvé prakticky promítl po vypuknuli války 1. září 1939. Pamětníci si dlouho vzpomínali na bílé čáry a šipky nakreslené na obvodové zdi domů a upravené tak, aby bylo jasné, jak se co nejrychleji dostat případně k zasypaným obětem bombardování. Tento systém byl velice účinný, ale v některých případech v tehdejší době v malých městech a na vesnicích anebo v okrajových čtvrtích značná část domů žádné pořádné sklepy natož kryty neměla.
Jak vypadala tato označení krytů na domech jsem na ukázku vybral dvě starší fotografie. Na menším rodinném domku je vidět označení.

Šipka ke krytu rodinného domu – šipky na Havlickově nábřeží 34/4. Zdroj: Kafelanka.

Když začaly houkat sirény, tak bylo nutno rychle se dostat do krytu, tam pak už jenom čekat, jak to dopadne.

V každém případě vzhledem k tomu, že jak ze západu – Anglie, tak z jihu – Itálie i z východu – Sovětský svaz to bylo pro letadla do českých zemí dost daleko byly bombardovány hlavně po roce 1942 průmyslové závody.

Mimochodem český odboj, který měl své kontakty v německé armádě, a dokonce na gestapu, hrál s jednotkami Luftschutz taktickou hru, kdy nechávali pravidelně unikat „zaručené zprávy“, kam bude směřovat další spojenecký útok, takže Wehrmacht několikrát své obranné protiletecké kanony musel stěhovat z místa na místo.

Pokračování v úterý

______________________________________________________________________________________

Snad každá rodina na území České a Slovenské republiky má pradědečka či prastrýce, jenž se zúčastnil I. světové války, ať už na straně Rakousko-Uherska nebo jako československý legionář. Dlouho však byl pohled na válečné úsilí našich vojáků zaměřen pouze na ty, kteří bojovali v legiích za samostatné Československo, a značná část hrdinských činů českých a slovenských vojáků v uniformách rakousko-uherské armády zůstala v pozadí. Čeští a slovenští vojáci válčili jako pěšáci, dělostřelci, horští myslivci i námořníci. Díky svým schopnostem a odbornosti i jako důstojníci rakousko-uherské, srbské a ruské armády a v legiích.

Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami v Dobrém knihkupectví.