Češi mají rádi humor, který je někdy až za hranicí, kterou jiné národy nechápou. Tak třeba vtípek, který zněl v Čechách po 15. březnu 1939 „jestli to, v čem žijeme – (tehdy jsme žili) – je Protektorát anebo jenom „Protentokrát“. Měli jsme děsnou kliku. Bylo to jenom „protentokrát“. Nejsem filozof ani sociolog, či jiný odborník, ale vydrželi jsme jako jediní Slované (bez pomoci změny hranic Polska nařízením SSSR v roce 1945) jako jakýsi poloostrov zasunutý do germánského moře. Což tedy rozhodně Germány netěší a mnohé v dějinách to vysvětluje. Podívejte se, kde se vlastně po příchodu do Evropy Slované v VII. a IX. století usídlili.

Slovanské kmeny v VII. a IX. století (zdroj: Státní pedagogické nakladatelství – State Pedagogical Publishing House, Prague, 1960).

Podle dnešních teorií proto, aby se ubránili tlaku asijských národů z Dálného východu na svá slovanská původní území. Střední Evropa byla tehdy celkem volná, poslední význační Germáni usazení na našem území byli Markomani germánský kmen, který se na přelomu letopočtu usadil severně od Dunaje, na území dnešní České republiky. Pod vedením svého vůdce Marobuda zde vybudovali mocnou říši, která však byla poražena Římany a země byla řídce osídlena. Slované se stahovali před útočnými nomády a v místech Moravy a Čech spolupracovali, či spíše až do doby Sáma byli podřízenými kmenu Avarů (V širším slova smyslu lze názvem „Avaři“ označovat multietnický kmenový svaz, jehož součástí byly, kromě vlastních Avarů – v ruských kronikách byli známí jako Obri – také turkické, indoevropské a možná i tunguzské a uralské kmeny. Nelze si představovat tento základní stát jako nějaký svazek primitivů. Avaři se se spojeneckými Slovany a ve smlouvě s obrovskou Perskou říší (dnes Írán) pokusili dobýt hlavní město byzantské křesťanské veleříše, Konstantinopol. Kdyby tehdy Avaři, Slovani a Peršané vyhráli, vypadal by svět dnes jinak.

Na Avarský „aganát“ však tlačila z východu z Asie, vojska kočovných kmenů Hunů, dále mongolská vojska Čingischána 1162–1227, a později vojska Maďarů, kteří měli naběhnuto na dobytí celé Evropy. Až je porazila na řece Lechu spojená vojska východofranckého krále Oty I. (neplést si Franky s Francouzi) za zásadní podpory dalších místních vladařů včetně českého knížete Boleslava I. Podle franckých kronik měl na straně vojska Oty I. bojovat plně vyzbrojený oddíl v počtu jednoho tisíce rytířů z Čech. Přiznejme si, že na vytlačování Slovanů zvláště polabských měli velký podíl i Češi, kteří se přidali na stranu křesťanů, a to v té době znamenalo na stranu rozdělených částí Francké říše po roce 843. A to viz ona slavná historka, kdy jedna dáma z okolí knížete Václava „spolupracovala“ s Bavorskem a druhá s částí „zvanou“ Sasko, což byl dohromady stát zvaný „Das Königreich Ludwigs des Deutschen“ (království Ludvíka Němce).

Odborně se tomu všemu dohromady říká stěhování národů. Posledních několik století Římské říše se Germáni cpali na východ Evropy, jejich území jim bylo malé. Výsledek posledních dvou tisíciletí vystihuje dobře popis „stýkání a potýkání“ Čechů s Němci, jak je popsal jako první český buditel Josef Jungmann, německy mluvící otec moderní češtiny. Výsledek pohybů historie stýkání a potýkání Slovanů s Germány pak ukazuje mapa rozdělení Evropy podle jednotlivých států ve dvacátém století.

(zdroj: Creative Commons). Ta nám ukazuje že se slovanskými jazyky z evropských států zůstalo pouze Československo, Jugoslávie, Bulharsko a Polsko a západní části tehdejšího Sovětského svazu to znamená Ukrajina a Bělorusko. Germánské a neslovanské jazyky ovládly územní od Rakouska přes Maďarsko až do Rumunska. Tento „neslovanský pruh“ se vlastně stal přímo nabídkou Německa, aby tudy a zároveň násilím přes Polsko uskutečnil svůj sen o cestě na východ (od rozdělení Polska mezi Rusko, Německo a Rakousko od r.1772 do roku 1918 mělo Německo hranice až u Varšavy a nahoře po Vitebsk a Rigu).

Ovšem ještě v těchto mapách chybí zásadní nový díl stěhování národů, od druhé poloviny 20. století, kdy tam není zachycena „tichá“ vlna imigrace Slovanů na Západ (Bulhaři, Poláci, Slováci, Ukrajinci) a dále politicky a kulturně kontroverzní imigrace ze Středního východu a Afriky – muslimové a černoši. (Nemělo by se politicky u těch černých, co zůstali doposud doma korektně psát: „Afro-Afričané ?!“

Mimochodem tento fór, co jsme a nejsme, jsme si mohli zopakovat za svůj život víckrát, ba po celé generace pravidelně. Tak když skončila „tisíciletá říše“, tak jsme tady měli „se Sovětským Svazem na věčné časy“. A když už se podělávalo i tohle, tak soudruzi dodali přídavek: „…a nikdy jinak“. Momentálně máme „jedinou udržitelnou budoucnost stanovenou limity růstu“.

Všechno mělo být na „furt“ a předpovídané dějiny a věčné pravdy se nám přitom hroutily tak rychle, že lituji budoucí žáky našich škol. Nevěřím totiž, že by se naši učitelé změnili. Myslím, že pořád budou požadovat, aby žáci vyjmenovávali „důležité“ datum toho či onoho, třeba, jako že jsme 300 let trpěli (od kdy Novák? Nespi tam!!!)! Naštěstí už se neučíme že „…Adolf Hitler wurde geboren…“, a později, že žárovku vymyslel sovětský vědec Jabločkov. Ovšem něco se nemění. Třeba to, že u nás se nesmí používat šlechtický přídomek „kníže“ a u někoho to nevadí, anebo „von“. Až na hlavní demokratku EU von Leyen! Jinak nic nového.

Ale ony se dějí věci, které se mohou samy od sebe najednou zhroutit. Jako když jsem si přečetl citát Václava Klause, že ačkoliv se vždycky představoval jako Čechoslovák, najednou si uvědomil, že ve skutečnosti se narodil v zemi zvané Protektorat Böhmen und Mähren. A že v žádném Československu už náš život původních Čechoslováků neskončí, protože dneska máme Českou republiku. A Československo je zmizelá, buď sladká, anebo trpká vzpomínka. A mne to vlastně doteď nenapadlo. Byla to samozřejmost. Jako třeba co?!? Stát?!
Jsou státy samozřejmé, jako je Anglie, Švédsko nebo Rusko anebo Egypt a pak jsou státy nesamozřejmé, jejichž hranice a politické systémy se neustále mění.

Profesor Václav Bělohradský k tomu o nás samotných řekl důležitou a zajímavou myšlenku: „V nesamozřejmých státech, jako je ten náš, je minulost ještě méně předvídatelná než budoucnost. Člověk nikdy neví, v jaké minulosti se ocitne, bude do ní uvržen a souzen za to, že v ní žil.“
A proto, že se kdekdo snaží naši minulost neustále měnit, aby mohl měnit naši budoucnost, píši i tyto své poznámky. Podíváme-li se však ještě na mapu , která zachycuje oblasti dnes mluvící slovanskými jazyky, je nutno si všimnout, že Česká republika, tedy „Země koruny české“, zůstává jako samozřejmý stát.

Já si sice myslím že jsme na našem území ve středu Evropy docela trvalý stát. Pokud jako vlastenec považuji za naše přímé předky i Slovany vedené kupcem Sámem. To slovo „kupec“ tam dostali naši buditelé a je stejně, když dovolíte, tak pitomé, jako kdyby firmě Krupp Essen říkali nožířství a firmě Ford výroba kočárů). Dotyčný Sámo byl velkoobchodník se zbraněmi a s vlastním vojskem. A jeho konkurentem byla Francká říše, tehdy největší kulturní stát v Evropě. A hlavně to byl stát, který vyráběl nejmodernější zbraně, a to totiž meče dýky a oštěpy z oceli (tisíckrát lepší než ty bronzové). A tak podle posledních výzkumů obcházel francký monopol a sám pašoval zbraně směrem na východ. A vyzbrojoval tak jak slovanská, tak i avarská vojska. A mimochodem ve velkém obchodoval s otroky. Když nakonec padla Velká Morava a Češi ovládli českou kotlinu, tak se největším tržištěm se zbraněmi a otroky stala Praha – podle židovského, arabsky mluvícího kupce, rodáka z katalánské Tortosy, Ibráhíma ibn Jákúba al Isrá’ilí at-Tartúšího. Po studiích v Cordobě, ho vyslal zdejší chalífa, snad al–Hakam II., k císaři Ottovi a slovanským knížatům. Podle jistých informací bylo největší tržiště otroků v 9. století na místě, kde dnes stojí budova předsednictva vlády.

Protože Sámo „zlobil“, tak se slavný francouzský král Dagobert I. vypravil do Čech, kde se jeho vojska setkala v roce 631 se Sámovými Slovany. A veliký francký král dostal nařezáno ve slavné bitvě u Wogastisburgu. Ostatně, to nebyla jediná bitva, kde dokázali zajistit svoji státnost a výkonnost organizace a ekonomiky. V roce 805 za „trestního tažení“ francouzského krále Karla Velikého do Čech, porazili jeho vojska u dodnes neznámého Hradiště na území Čech zvaného Canburg. Ovšem z hlediska dalších staletí, a profesor Bělohradský má pravdu, jsme se často stávali, stejně tak jako dnes, „nesamozřejmým státem“. Osobně si myslím, že jsme byli daleko samostatnější státem v dobách, kdy jsme patřili k Svaté římské říši (národa německého) trvající od let 800/962 do roku 1806. Ale i dvě poslední století Rakouska – respektive Rakousko-Uherska, jsme měli vlastní politickou a ekonomickou samostatnost větší než dneska pod Bruselem.

Mapa rozdělení Evropy podle jednotlivých států nám ukazuje, že ze slovanských států zůstalo pouze Československo, Jugoslávie, Bulharsko a Polsko a západní části tehdejšího Sovětského svazu, to znamená Ukrajina a Bělorusko.

Od počátku našich dějin se vlastně hraje hra, zda budeme nějaký „protektorát“ – formálně autonomní státní útvar, který je pod ochranou nebo přímou správou jiného státu, příp. společenství států anebo budeme samostatní. Samostatný stát má svoji vlajku, protektorát vyvěšuje dvě. Svojí a nadřízenou. Když jsem se narodil, tak se vyvěšovaly protektorátní vlajky (kdo ví, jak vypadala?) a ty rudé s hákovým křížem. Pak v tom byl chvíli bordel, věšely se sovětské i americké i ty naše. No a pak jsme vymysleli, že na každém domě a vůbec na místě, kde se vyvěšují vlajky, máme dva držáky nebo sloupy. Tak se za soudruhů věšely československé, ale vedle nich musely být vždycky sovětské. Pak nás to na pár měsíců na jaře 1968 přešlo, a hned potom se vrátily sovětské a pak zase „rup“ a přibyly ty nové „nadřazené“, modré s hvězdičkami. Co to znamená víme. Ale teď už je opět novinka. Už se vyvěšují i takové ty vlajky, co vypadají jako reklamní plakát z první republiky na prací prášek DUHA, chvíli jsme tady měli tibetské… A teď jsou v módě Palestinské … čert ví, jak se vlastně takovému státu úředně říká?!?

Ostatně všimli jste si, že jakmile o něco jde, lidi vytáhnou od dob první republiky (tu v roce 1920 upravenou staletou českou vlajku na československou, se slovenským klínem)? Když se vzbouřili v září 1938 sudeťáci, stejné vlajky vlály nad hlavami našich vojáků na hranicích i v Praze, stejně jako u Buzuluku i ve Francii a Británii, a zase a zase e Slovenském národním povstání. Vlály za českého povstání v květnu 1945 ve vesnicích v Praze i Plzni, Stejně jako na jaře 1968 a v listopadu 1989? A když chceme sdělit vládě, aby šla, „víte kam?!“ tak máme nad hlavami tuhle vlajku. Tak to s námi asi není tak špatné.

My přeci už od K. H. Borovského víme, že: „…všechno hyne a pomine jako špatné zboží. Jenom cáři, samovláda a takové sloty potrvají věčně věkův, jak juchtové boty!“

(“Křest svatého Vladimíra“). No a vidíš Havlíčku, my jsme tady furt!

Pokračování

A kdyby vás už nějak moc unavovala historie i politika, a protože určitě už uvažujte kam na „dovču“ a co si tam k tomu šplouchání budete číst, nabízím na zlepšení nálady moje knížky z nakl. Jonathan Livingston .