Jako u většiny životních příhod a vlastně jako v životě celém vždycky záleží na tom, kde jste a v jaký okamžik, co tam děláte, a také co se děje kolem vás. Těch příběhů jsou spousty, protože počet totálně nasazených Čechů v Německu pracovalo podle statistik okolo 640 000 mladých lidí, a to v nejrůznějších úlohách.
Druhý manžel mojí matky, kterého si vzala po úmrtí mého otce, Josef, byl totálně nasazen v loděnicích v Kielu, tak jako bylo nasazeno mnoho českých mladých mužů, kteří byli přidělováni často do strojních a ocelářských fabrik a komplexů a také do loděnic. Nerad o tom mnoho vyprávěl, ale když vznikaly diskuse u nás doma ohledně „čištění zubů“ s mými syny, což je věc kterou řeší většina rodičů, podotkl, ať jsou šťastný, že si můžou čistit zuby kartáčkem a voňavou pastou, protože oni v lágru v Kielu, aby jim neshnily zuby si čistili zuby větvičkou nejlépe z břízy nebo lípy, když jako pastu používali rozkousané lístky z konců větviček.
Do Německa ovšem nejezdili jenom lidé totálně nasazení, ale přestože byla válka, rodily se děti a jejich matky na ně potřebovali oblečení, které prodával v Praze oděvní obchod mojí babičky. Jezdila je kupovat nejvíce do bývalého českého pohraničí, tehdy Sudety, protože tam bylo mnoho malých fabrik, které tyto věci vyráběly a prodejci i nakupující se znali ještě z mírových dob první republiky. Ale občas bylo potřeba pro věci také do Německa a nevím proč, jednoho dne se ocitla moje matka přístavním městě Kiel. Nejsem si přesně jistý, ale podle vyprávění obou tedy mé matky a Josefa se jednalo s největší pravděpodobností o únor roku 1942 (nálety po roce 1943 to být nemohly, a pak už jsem byl na světě a maminka rozhodně necestovala). Tehdy se ti dva neznali a žili v podstatě každý, jak se dnes říká, v trochu jiné realitě. Válka však byl všude a tento rok byl jedním z let, kdy spojenci prováděli první totální a kobercové nálety na Německo.
Podle záznamů historiků války, jak píše web Fronta.cz: V noci z 26. na 27. února 1942 podnikla RAF nálet na přístav Kiel. Zásah těžkou pumou do přídě utrpěl bitevní křižník Gneisenau, který připlul z Brestu před necelými dvěma týdny. Následný požár posádka lodi nedokázala zvládnout a plameny způsobily explozi muničního skladiště (na lodi zahynulo celkem 116 členů posádky). Loď byla těžce poškozena a roku 1943 nakonec vyřazena ze služby.

Kiel po bombardování –únor 1942. Německý těžký křižník ADMIRAL HIPPER, potopen v suchém doku v Kielu. Zdroj Wikipedia.

Tohoto náletu se zúčastnilo celkem 49 bombardérů – 6 čtyřmotorových Halifaxů, 33 Wellingtonů a 10 Hampdenů (ztraceny byly 3 letouny, jeden Halifax a dva Wellingtony, tj. 6,12 %). Josef, který byl v té době „totálně nasazen“ za trest za to, že se dostal do ruční potyčky s opilým důstojníkem wehrmachtu (a to byl rád, že neskončil v koncentráku) byl přímým svědkem bombardování přístavu v Kielu. Nálet přežil, protože bombardéry se soustředili na útok na lodi v přístavu a vojenské objekty.

Letecký pohled na vybombardovaný Kiel. Zdroj Wikimedia Commons

Dřevěné baráky, v kterých byli pracovníci, a to jak zajatci, tak vězni – ti měli baráky za ostnatým drátem. Totálně nasazení byli ubytováni o kus dál, takže nedostaly přímý zásah.

Tábor pro zahraniční dělníky někde v Německu. Zdroj. arch. J. Wagner,

Německý průmysl byl na nich od počátku války stále více závislý a pracovali u většiny velkých závodů. Po skončení bombardování byli posláni vězni a zajatci, jako „méně postradatelní“, pomáhat likvidovat katastrofu v přístavu, který hořel a stále v něm něco vybuchovalo. Zatímco totálně nasazení pracovníci, kteří měli větší „hodnotu“ pro nacisty, totiž kvalifikaci, byli vysláni na pomoc uklízet ulice. Ne, že by to nebyla nebezpečná práce. Ale aspoň se tam různě neválely náboje a jiné věci, které vyletěly po výbuch lodního skladu. Jejich skupina dostala za úkol vyčistit a uklidit jakousi ulici na břehu buď řeky nebo moře, to už si Josef nepamatoval, která byla po obou stranách osázená okrasnými stromy. Říkal, že do smrti se mu nevymazal z hlavy pohled na aleje stromů, v jejichž korunách byly zaseknuté části lidských těl nebo i celé mrtvoly, jak je tam výbuch rozmetal. Všechno to museli uklidit. Samozřejmě byla válka a oni byli „podrasa“, takže vše dělali v běžných montérkách a bez jakýchkoli rukavic nebo ochranných prostředků. Ale byl šťasten, že to bombardování přežil. Neměl však vyhráno: na podzim 1944 Josef utekl do Protektorátu, ale v lednu 1945 ho Němci znovu chytili a dostal se do koncentračního tábora v Mníšku pod Brdy. Když tam členové SS a mladí členové Hitlerjugend vraždili vězně – tedy v dubnu a květnu 1945, podařilo se mu s několika kolegy utéct a schovat se v okolních lesích.

Následky bombardování v přístavech, kde pracovalo mnoho totálně nasazených Čechů, bývaly hrozivé. Josef se náhodou ocitl v Kielu, ale mohl skončit třeba v Hamburku.

Přístav Hamburk po bombardování 1943. Wikimedia Commons.

Byly horší nálety na místa, kde v té době pracovali totálně nasazení našinci. Např. Operace Gomora (anglicky Operation Gomorrah) nebo letecká bitva o Hamburk, což byla britská a americká intenzivní bombardovací operace namířená proti severoněmeckému přístavu Hamburk za druhé světové války. Při tomto bombardování byla rozpoutána tzv. ohnivá bouře, která měla za následek na čtyři desítky tisíc mrtvých.
Ale vraťme se do Kielu. V noci z 26. na 27. února 1942 byla ubytována moje matka, jako obchodní zástupce naší firmy, v jednom ze starých klasických německých hotelů z přelomu 19. a 20. století, postavených z kamenů a se silnými zdmi a také s hlubokými sklepy. Jméno si už nepamatuji. Když začaly houkat sirény a ozývala se první střelba protiletadlových děl, tak slušná mladá dáma už byla v posteli. Jak to začalo, vyskočila z postele, oblékla si přes sebe jen nějaký kabát. A protože zažila první skutečný nálet, naprosto zděšeně utíkala dolů do sklepa. Kde byl protiletecký kryt. Jak dopadaly bomby – čili on ten hotel byl asi někde blízko přístavu – kývaly se i ty stěny protileteckého krytu postavené z velkých kamenů kdysi v 19. století. Když se trochu vzpamatovala, a protože jí byla zima a měla žízeň, prohlédla si kryt a zjistila, že tam mezi lidmi chodí takový, ten dnes už nevídaný typ číšníka, s utěrkou přes ruku. Ti se vyznačovali mimo jiné tím, že měli „platfus“. Tedy ploché nohy a zvláštním způsobem se courali při obsluze hostů. Dodala si tedy odvahy a požádala číšníka, staršího pána, zda by nemohla dostat šálek kávy. Viděla před tím, že přes dramatickou situaci číšník, věrný svému povolání, i na dohled od smrti, roznášel hostům sklenice vody a také kávu. Jistěže to nebyla pravá káva, kde by se v nějakém hotelu tehdy v Německu našla, ale byl to kávovinový „Ersatz“, tedy „náhražka“ původní potraviny, jak to bylo v Německu a v protektorátu za války běžné. Maminka říkala, že byla nejen vyděšená a obávala se, co ten číšník řekne, protože se mu přiznala, že s sebou nemá žádné doklady ani peněženku, že má na noční košili jenom kabát, a tudíž nemůže tu kávu zaplatit. Starý zkušený číšník se na mladou ženu usmál a řekl: „Das macht nichts, liebe Fräulein. Až skončí to bombardování, tak vy mi ty peníze za tu kávu určitě přinesete a v případě, že nás nějaká bomba trefí, tak už na tom nebude vůbec záležet.“
Ne každý měl štěstí přežít bombardování v krytu hotelu anebo barácích, které byly dostatečně daleko od cíle bombardování, mnozí měli úplně jiné zážitky.

Na stránkách Paměti národa jsem nalezl vyprávění pana René Šírka. A protože organizace „Paměti národa“, sbírá tyto příhody proto, aby se dozvěděli i nové generace, co se ve 20. století u nás dělo, jistě nebude vadit, když jeho příběh zde uvedu:
Pan René Šírek se narodil v roce 1923 v Praze. V červnu roku 1942 maturoval na pražském Jiráskově gymnáziu. Několik měsíců po maturitě mu přišlo předvolání z Magistrátu hl. města Prahy k nucenému nasazení do Německa a následně byl roku 1942 nuceně nasazen v německém přístavním městě Kiel u protiletecké ochrany a asanační služby. Začátkem října 1942 odjel s mnoha dalšími Čechy vlakem do Hamburku. Zde dostali hasičské uniformy a byli odvezeni do přístavu Kiel, kde absolvovali výcvik. Nasazeni byli v kategorii Zwangsarbeiter. René Šírek byl vycvičen u tzv. Luftschutzu – protiletecké ochrany a tzv. Entgiftungu – asanační služby. Mimo hašení budov a odklízení trosek také vyhledával, odjišťoval a zneškodňoval nevybuchlé zápalné bomby. K jeho vzpomínkám patří například hašení hamburského hlavního nádraží nebo nemocnice.

Na jaře dalšího roku 1943 Spojenci provedli další nálet na Kiel, zejména na jeho východní čtvrť Garden, kde se nacházely loděnice. „Jedna obří loděnice se jmenovala Krupp-Werke a druhá Germaniawerft. A obě tyto loděnice stavěly ponorky. Spojencům se podařilo do nich trefit, zejména do Germaniawerftu. Nálet se konal v pravé poledne, takže když do loděnice přišli, viděli, že ponorky byly většinou rozsekané na maděru a v závodních jídelnách byly ještě kotle plné „eintopfu“, páč to pracující nestačili vůbec sníst. Takových náletů na Kiel bylo víc. Jak u našinců bývá zvykem a proti některým národům, jejichž příslušníci své zážitky dokáží přetvořit v napínavé drama, i kdyby se jednalo o pokus chytit slepice na dvorku, mluví pan Šírek jasně. Byl nasazen v Hamburku a Kielu u polovojenské organizace Luftschutz. Práce zde byla fyzicky i psychicky náročná a nebezpečná, šlo o odklízení trosek po náletech a vyhledávání a zneškodňování nevybuchlých fosforových min. Nejhorším zážitkem z této doby byla podle vlastních slov pana Šírka konfrontace se smrtí civilistů a ohrožení vlastního života při náletech a vyhledávání min. Přínosem byla naopak přátelství, která zde pan Šírek navázal.

Při své práci u jednotky Luftschutz musel jako protektorátní příslušník pomáhat německému civilnímu obyvatelstvu a zpočátku se s touto rolí těžko vyrovnával:
„To vám prostě, to byla taková snad schizofrenická situace. Na jedné straně jakožto příslušníci protektorátu, lépe řečeno teda jako Češi, jsme… toužili, aby ten nacismus byl zničen. Čili čím dřív to Němci prohrajou, tím lépe pro nás… My jsme nedělali rozdíl mezi nacistou a Němcem… pro nás Němec rovná se nacista. Nacista rovná se Němec. A teď ještě když ty nacisti tady s tím národem jednali tak surově a přímo tady vytvářeli ten teror, no tak ten národ musel ty Němce nenávidět.“ Viz Odkaz

A tak z vyprávění lze odvodit několik závěrů: není pravda, jak se často píše v různých českých i německých článcích (a příspěvcích na netu o tom, jak byli Němci na Čechy hodní a pečovali o jeho vzdělanou mládež – práce v loděnicích byla maximálně nebezpečná se značnou možností úmrtí, protože byly až do konce války prakticky neustále bombardovány. A také je zde doklad o tom, jaké úkoly jim byly přidělovány. A oblíbené je také tvrzení, na které v posledních letech narazíte na všech možných místech, že v protektorátě laskaví okupanti zavedli závodní jídelny, aby pracující lépe pracovali – v protektorátu je nechal budovat Konrád Heydrich. Ale předtím už u nás Baťa: „Kázněme především zažívací a vyměšovací ústrojí. Ráno naplňme dokonale prázdný žaludek a vyprázdněme se. Nemusíme tak mysleti dopoledne ani na restaurace, ani na toaletu.“ (A. Cekota: Baťa – Myšlenky, činy, život a práce, z roku 1929). A pochopitelně a další velké továrny stavěné podle systému, který zavedl americký podnikatel Henry Ford. Protektorátní závodní jídelny nebyly to, co si dnes představujeme, a nekrmili své strávníky tím, čemu bychom říkali kvalitní strava. Co je to „eintopf“ teoreticky si většina starších obyvatel ČR dovede představit, ale když jsem dostal při první návštěvě soudružské továrny ve východním Německu k obědu závodní stravu, což byl právě „eintopf“, dodnes se mi při vzpomínce na tento zážitek dělá blivno. Slovo Eintopf v doslovném překladu znamená jeden hrnec a přesně tak si původem německý pokrm můžeme představit. V dobách nedostatku potravin se „eintopf“ připravoval z jakýchkoli aktuálně dostupných surovin. V protektorátu příliš kvalitních surovin k jídlo nebylo.

Totální nasazení tedy nebylo rozhodně to, co se dneska objevuje v různých projevech, abychom prý uznali i svoje chyby, a že ten útlak nebyl tak strašný, kdy se předkládá žákům a čtenářům medií a internetu představa, že totálně nasazení se skládalo většinou buď z kopání zákopů, nebo z práce v továrnách v relativním bezpečí a relativním pohodlí – tedy pod střechou – a mladé ženy že pracovali většinou na „lehčích pracích“. A co se týče mladých žen, například pomáhat vyprošťovat a ošetřovat raněné po bombardování jen po úplně nejkratším klasifikačním zaškolení, pokud dotyčná přežila byl traumatizující zážitek na celý život. Nehledě na četná zranění a nemoci, které totálně nasazení mladí Češi a Češky v té době utrpěli. To ukazuje i počet zemřelých navrátilců z totálního nasazení, o kterém jsem v minulém textu psal. Pro jistotu to zopakuji: „Z totálního nasazení se nevrátilo zhruba 6 tisíc Čechů a přibližně 60 tisíc českých občanů zemřelo do dvou let po návratu domů z nucených prací na následky vyčerpání či infekčních chorob.“

Václav Vlk st.

Pokračování