„Od ubytování v lágru č. 20 to do továrny to bylo více než jeden a půl kilometru. Celý závod byl oplocen, drátěným pletivem, jako všechno kolem. V kanceláři závodu si o nás zapsali až absurdní data, pak nás fotografovali a zrentgenovali. Následně nám bylo oznámeno, že jsme nasazeni do hlavní laboratoře a byli jsme se tam představit.“

Budova hlavní laboratoře velké B6 nebyla ještě dostavena, a tak jsme byli umístěni v Uhelné laboratoři na ulici B v destilačním bloku. Vydali nám osobní průkazy a byli jsme přiděleni do tábora. Od ubytování v lágru č. 20 to do továrny to bylo více než jeden a půl kilometru.

Továrna v Záluží před bombardováním. Zdroj Wikipedie

Nuceně nasazení z protektorátu byli ubytováni většinou hromadně v dřevěných ubytovnách, kterým se říkalo lágry. Osazenstvo světnice si však zpravidla nemohli vybírat, a tak je nezřídka tvořili lidé nejrůznějších národností, především ze západní Evropy, neboť Poláci, Ukrajinci a Rusové podléhali daleko přísnějšímu dozoru a byli soustředěni ve zvláštních ubytovacích zařízeních, které svým režimem i hygienickými poměry připomínaly koncentrační tábory. Čeští dělníci se většinou snažili bydlet spolu, v ‚domácím prostředí‘, kde mohli prožívat sváteční chvíle, osobní anebo třeba Vánoce společně na jedné místnosti. Za tímto účelem ji často vyzdobili nejen vánočním stromkem, ale i národními symboly, jako byl státní znak nebo protektorátní vlajka.“ Pozn. aut.: Vyvěšení čs. vlajky by znamenalo pro dotyčné většinou koncentrační tábor.

Ubytování při totálním nasazení v Norsku. Foto archiv rodiny – Vojtěch Vlk: Projekt Česko-norská memorabilia, za podpory Fondů EHP, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta.

„Táborů (lágrů) v okolí „hydráku“ bylo roztroušeno hodně. V táboře 22 byli polští zajatci, ale brzy byli vyměněni za ruské zajatce. Mimo ruské zajatce, vojáky Rudé armády, pracovali tu také ruští civilisté, naverbovaní anebo dobrovolně snažící se tak dostat z nelidských podmínek, které panovaly na území zabraných Němci.“

Podle toho, jak jsem si zjišťoval byly to z největší části spíše Ukrajinci, kteří byli Němci verbování na práci v Říši.

Ruský pracovník Adim Milkamanovič, asi čtrnáctiletý hoch zavlečený z Krymu nasazený u sedláka v Růžodole na návštěvě před vchodem do mé ubytovny v táboře číslo 25 (r. 1943). V únoru byl 1945 přeložen do Sedlce u Obrnic. V dubnu 1945 odvlečen neznámo kam. Zdroj: Evžen Patera: Vzpomínky na Hydrák.

Zde je potřeba se zastavit. Většina lidí na Západě i u nás mluví o všech vojácích Rudé armády a obyvatelích bývalého SSSR jako o „Rusech“. Což je vžitá chyba, v SSSR bylo 15 svazových republik a většina dokumentů uvádí jako relevantní jazyky a tím i národy: ruštinu, ukrajinštinu, běloruštinu, moldavštinu, gruzínštinu, arménštinu, ázerbájdžánštinu, kazaštinu, uzbečtinu, kyrgyzštinu, tádžičtinu, turkmenštinu, estonštinu, lotyštinu, litevštinu. Dalších jazyků jednotlivých autonomních oblastí a republik jsou desítky. Údajný ruský pracovník Adim Milkamanovič byl podle jména pravděpodobně krymský Tatar. Mnozí Krymští Tataři během 2. světové války spolupracovali s Wehrmachtem v rámci „Východních legií“ (Ostlegionen) v tzv. hiwi (pomocníci) a později v policejních praporech (např. Krimtatrische Selbstschutz-Bataillone), které bojovaly proti partyzánům. Na druhé straně V Rudé armádě sloužilo kolem 17 000 Krymských Tatarů, měli dokonce mezi sebou nositele titulu „Hrdina SSSR“. Němci mezi Krymskými Tatary prováděli nábory dosti bezohledně právě na práci v Německu. Dále pak zde byli naverbovaní Rusíni z bývalé oblasti Haliče, patřící do roku 1918 k Rakousku-Uhersku, kteří byli také označováni za Rusy.

„Ruští civilisté byli ubytováni v táboře zvaném „U jezera“. Tam byly lágrové baráky postavené jako obrovské stodoly, bez rozdělení na místnosti, všechno žilo a spalo spolu pohromadě i s rodinami pro nedostatek postelí i na slamnících na podlaze.

Nášivky na oblečení pro východní Slovany. Zdroj Evžen patera: Hydrák. Bývalí občané SSSR, ač se to zdá podivné, přivezli s sebou i své rodiny. Jinak by jejich děti v prostoru války skoro určitě zemřely hlady či byly zabity.

Oproti lágru „U jezera“, kde bydleli Rusové, byly tábory 25 v Dolním Jiřetíně, 31 a 32 v Záluží a 33 a 34 v Růžodole doslova fešácké. V lágru 31/32 byli ubytováni převážně francouzští civilisté, kteří dobrovolně přijeli za výdělkem do Německa, kromě toho se tam nacházely dezinfekční baráky atd. V táboře v Růžodole bylo hodně Čechů, byly tam i komůrky pro rodiny. „Přepychový tábor“ byl číslo 20 u Kopist, který byl původně postaven pro německé dělníky pracující na montáži. Přepych spočíval v tom, že i když pokoje byly o stejné velikosti jako naše, byly obsazeny pouze osmi osobami místo 18. Pro každého byla dokonce celá dvoudvéřová skřínka.
Nejhorší byl trestný tábor číslo 29, na silnici ze Záluží do Litvínova. Tam jsem prvně viděl nápadné asi desetičlenné čety v pruhovaném oblečení, ostříhané dohola, s velkým písmenem ‚E‘ na zádech. Tito pracovníci byli neobyčejně vyhublí a chodili a pracovali v doprovodu vždy dvou strážných. Činnost těchto part spočívala převážně v ruční dopravě dlouhých a těžkých rour. Velké písmeno ‚Erziehung‘ na zádech zde neoznačovalo židy, ale bylo to označení pro ‚výchovný tábor‘. Dostat se do tábora bylo velice snadné, stačilo se ‚ulít‘ na pár dní z práce z důvodů předstírané nemoci nebo ležérně vykonávat práci nebo se dostat do konfliktu s dozorcem nad pracemi a už to bylo. Do výchovného tábora se posílalo bez jakéhokoli soudního líčení, prostě vás tam odvedli. Pobyt začínal zkouškou otužilosti. (Pozn. aut.: Svědectví ukazuje, jaká byla skutečnost oproti dodnes tradovaným představám, jak se zacházelo s Čechy na totálním nasazení – viz diskuze u minulých článků). Trestanec musel běhat u plotu kolem tábora, na rozích stáli dozorci s pendreky a když se jim zdálo, že mládenec je pomalý, dostával přes hlavu či po zádech. To pokračovalo tak dlouho, až se dotyčný skácel vysílením. Na mytí nedostávali žádné mýdlo, pouze sodu s pískem. Také propuštění se nikde neoznamovalo předem, prostě jednoho dne byl trestanec povolán do kanceláře, dostal svůj civilní oblek, převlékl se a mohl jít do svého původního tábora.“

Zde je příležitost si také něco říct o různých pohádkách, které dneska doprovázejí nejen sudetoněmeckou propagandu, když píše kdejaký „novinář“ o tom, jak za protektorátu byly budovány pro zaměstnance jídelny. Pan Patera popisuje: „V kanceláři našeho tábora jsme obdrželi poukázky na táborovou stravu: oběd a večeři tzv. ‚bunkersupu‘“

Bunkersupen katre (tato „ilustrační karta“ je z totálního nasazení našinců v Norsku. Zdroj Odkaz.

Noráky „se nazývali čeští muži, kteří museli za druhé světové války odejít do totálního nasazení do Norska. Bylo jich 1300. Většinu z nich Němci poslali až za polární kruh, kde stavěli opevnění, silnice a železnice. Další informace dále v textu.

Ale zpět k Bunkersupe . „Bylo to skutečně něco nepoživatelného, horká voda s nahnědlým kyselým zelím, maso nebo tuk rozhodně nepatřily k přísadám. Ochutnal jsem to pouze jednou. V závodě byla sice závodní jídelna, dokonce s obsluhou, ale jídlo se vydávalo na jiné poukázky proti odevzdání potravinových lístků. Totálně nasazení potravinové lístky nedostávali, a tak závodní jídelna byla vyhrazena privilegovaným. Jako večeře byla ze začátku asi 20 dkg chleba, 1 dkg margarínu a dva tenké plátky salámu. Po půlce roku, se výdej potravin zlepšil na dvě deka másla, později však byla porce chleba snížena na 12,5 dkg a máslo odpadlo vůbec. Jako pracující s jedy (myslela se tím práce s benzinem, benzolem, rtutí, dehtem atd.) dostávali jsme zpočátku v laboratoři půl litru mléka denně, od ledna 43 pouze čtvrt litru a od pololetí téhož roku vůbec nic. Už z tohoto snižování dávek bylo jasné, že Němcům dochází dech. Na obědy v „bunkersuppu“ chodili pouze Chorvati, Ukrajinci a Rusové. Také se fasovaly cigarety, nejprve tři denně později dvě a od roku 45 1. Možná z hladu, ale všichni začali kouřit. Totálně nasazení dostávali plat jednu říšskou marku za hodinu a cigarety se vyměňovaly v kursu tři cigarety za jednu porci chleba.
Nás šest kamarádů ubytovali v jedné místnosti spolu s dalšími 11 Čechy a jedním podkarpatským Rusínem –jediný nečech – ale tehdy vlastně čechoslovák), byly tam patrové kovové palandy, pro osobní věci měl každý půlku skříně, byl tam jeden stůl a u vchodu bubínková litinová kamna.“

Zdroj obr. autor. Slavná bubínková kamna, v kterých se dalo spálit všechno, od dřeva, přes uhlí ale i třeba kusy starých pneumatik (v lágrech či bunkru na frontě se na ekologii nehledělo), jsou dnes zapomenuta, ale za první a druhé světové války zachránila život víc lidem než lékařská péče. Vyráběla se např. v Blansku.

Na Mostecku bylo uhlí dost, což byl zásadní rozdíl oproti lágrům jinde ve třetí říši, takže zde totálně nasazení měli alespoň teplo.

„Je nutno říci, že nehledě na malé příděly potravin žebrat Češi nemuseli. Za prvé dostávali sice mizerný ale přece jenom plat a pošta oproti dnešku (fungovala bezvadně ), tak jsme byli podle možnosti našich rodin obdarovávání balíky s potravinami. Osobně jsem dostával jeden až dvakrát měsíčně balík s velkým bochníkem chleba, kostkou umělého medu) a občas i kusem salámu. Ti, kteří byli z venkova na tom byli líp.“ Zde na Mostecku se také na Mostecku dala využít výhoda krátké vzdálenosti do bydliště v protektorátu. Dokonce byly vydávány i propustky, ovšem pouze za nějaký úplatek, ke konci války však ani úplatky nepomáhaly. „Při nástupu nám byly přislíbeny do týdne propustky do protektorátu, když nebyly ani za dva ani za tři týdny, dovtípili se, že jede pouze ten, kdo maže. Sehnali jsme stovku cigaret a stal se zázrak. Propustky se našly zahrabané v haldě na stole pasového oddělení. Tak jsme se přesvědčili, že i německé úřednictvo potřebovalo ‚mazací olej‘ pro nerušený běh.“

Protektorátní dodací list na umělý med, 1941. Zdroj Aukr

Už jen tato zkušenost ukazuje, jak jsou lživé „staré pověsti“ o tom, jak za protektorátu byl všude pořádek a žádné úplatky neexistovaly. Totálně nasazení v Sudetech měli tu výhodu, že když dostali propustku, dokázali během jednoho dne dojet domů a do druhého dne do rána nazpátek, přičemž cesta do Prahy přes Louny a Slaný trvala šest hodin.
Oproti totálně nasazeným na dělnické a fyzicky namáhavé práce měla tato skupina středoškoláků v laboratoři celkem klid, i když samotné prostředí chemikálií a vzduchu na Mostecku poznamenalo mnoho z nich.

Vyprávění „Vzpomínky na hydrák“ ukazuje jen jeden malý výsek z osudů totálně nasazených Čechů. Mnoho totálně nasazených Čechů rozvezli Němci po celé Evropě. Že práce v laboratoři v Záluží u Mostu byla svým způsobem výjimkou, a to že totálně nasazení Češi byli rozvezeni do celé okupované Evropy, ukazuje také příběh totálně nasazených Čechů v Norsku.

Tábor totálně nasazených Čechů v Norsku. Zdroj www.noraci.cz.

Tento příběh totálně nasazených našinců v Norsku je dobře zpracován na stránkách Odkaz, jež vznikla v rámci projektu FF UK o Češích v Norsku za druhé světové války. V současnosti web spravuje oddělení skandinavistiky UGS FF UK ve spolupráci s norskými kolegy v rámci návazné odborné spolupráce o česko-skandinávských vztazích za druhé světové války. Zabývá se neznámými osudy totálně nasazených v Norsku, kteří během druhé světové války. Stavěli tam silnice, železnice a vojenské budovy. Byli nasazeni především v pracovních táborech Trondheimu a Narviku a jednalo se celkem přibližně o 1300 českých mužů. Hromadné odvody probíhaly hlavně na podzim 1942. Drsné podmínky a vůbec celý příběh si tady ukážeme jen ve zkratce na fotografiích, zájemci si mohou celý příběh nalézt výše uvedeném webu.

Nedatovaná fotografie pořízená Čechy v Norsku během jejich nuceného nasazení, která zachycuje následky bombardování norských přístavů. Zdroj Noráci.cz.

Jak vypráví pan Patera, od roku 44 byla již polovina první etapy výstavby závodu v plném provozu a druhá polovina prakticky před dokončením. Jádro závodu i hydrogenace dehtu měla v provozu tři jednotky, čtvrtá byla před dokončením, zakončovaly se benzinové jednotky: tři hotové, čtvrtá před dokončením. Bloky štěpení dieselového oleje na letecký benzin už byly v provozu, také bloky na destilaci byly ze všech tří čtvrtin provozuschopné, v té době bylo podle odhadu zaměstnáno v závodě 30 až 40 000 osob.
„Květen 1944 byl pozoruhodně teplým, sako se potřebovalo pouze ráno a se mohlo chodit v košili. A právě v tuto dobu na obloze bez jediného mráčku začala přicházet do „hydráku“ válka zkáza a smrt. Je pravda, že nás na tuto skutečnost Němci vyškolili. Všude byly vyzděné stěny a překryté zeminou chránili proti střepinám, nikoliv proti bombám, ale proti nebezpečným střepinám, které měly na svědomí nejvíce mrtvých a raněných. Dále byly po závodě vytvořené hasičské a sanitní „punkty“ při jednotlivých krytech ve sklepích různých budov. Během čtrnácti dnů ve čtyřech hodinových kurzech jsme byli vyškoleni na zdravotníky a v krytech se sanitními stanicemi byly lavice, lehátka, v místnosti jsme měli modré kombinézy, helmy a opasky s brašnou a s obvazy (náplň – tři svitky obvazů, několik náplastí a nůžky. Směšně malé prostředky pro pomoc raněným po bombardování! Kromě toho tam byly protiplynové masky a sudy s vodou. Kolem závodu bylo i protiletecké dělostřelectvo, ale nikterak zvlášť silné. O druhé odpoledne 12. května 1944 zahoukaly tovární sirény k prvnímu varovnému signálu.“

Pokračování.