Při nedávné docela divoké diskusi v televizi týkající se Osvobození anebo „osvobození“, se situace dostala do okamžiku, kdy z obou aktérů padala dosti nekontrolovatelně vášnivá slova. Hádka, zda jsme byli osvobozeni anebo vlastně okupováni, zda rok 1948 „smazal rok 1945“, a co vlastně byl rok 1968, když ne okupace, nabírala obrátky. Takových diskusí se v roce 80. výročí konce druhé světové války v Evropě, ale hlavně u nás, vedlo, jak se dneska někdy posměšně a nepřesně říká, „bambilion“. Tedy víc než milion násobený milionem a furt tak dál donekonečna. Což je sice z hlediska matematiky špatná definice, ale v obecné řeči se to tak usídlilo. (Bambilion je definován jako počet reálných čísel mezi dvěma sousedními celými čísly. Tento údaj je často mylně udáván jako nekonečno.) Je to tedy něco nekonečně víc než „moc“. V této „hlušině“ slov, která se na nás sype ze všech stran, se někdy najednou objeví ryzí zlato. A to z úst, ze kterých bych to nikdy nečekal. Naše moderní a progresivním politička paní Pekarová Adamová zničehonic řekla větu: „Kdyby se to nestalo, (myšleno osvobození v roce 1945 – pozn.aut.), tak by tady neseděl ani jeden z nás. Anebo bychom mluvili německy.“ Zlatá slova, vytesat je do kamene.
Člověk si něco naplánuje, třeba jak píše, tu kterou práci či knihu, ale uprostřed díla musí udělat kličku a někam se vrátit anebo něco vysvětlit. Část tohoto seriálu, tedy číslo čtyři, jsem nazval: „Něco tam v Plzni chybí“. Šlo o to, že mi při těch oslavách, které jsem v roce 1990 nadšeně vítal, něco v poslední době chybí. Slavnosti se mají určitě slavit a osvobození Plzně si zaslouží velkou slávu. Ale pomalu, jak generace stárnou a pamětníci vymírají, se to hlavní, tedy oslava osvobození této části našeho státu od nacistů, pomalu stává, jak řekl jednou můj známý, pan Loebel, rodák ze Žatce (německy Saaz), muž, který je pamětníkem, původem Žid, Němec i Čech, takovými „šibřinkami“.
Co se týče těch oslav osvobození v Plzni se do mne pustila na NP, dle fotografie mladá dáma z jakéhosi organizačního výboru těchto oslav. A nenechala na mně nit suchou. Myslím, že nejvíc ji rozzuřil můj návrh, že by se při těchto oslavách nemělo jenom jásat, ale také by se mělo říci, že ti američtí hoši se do Plzně neprojásali, ale probojovali. A zachránili tisíce, a možná desetitisíce místních obyvatel, a to včetně Němců. Protože jak známo (tedy těm, co se o to zajímají) maršál Ferdinand Schörner, zvaný Krvavý Ferdinand, s obzvláštní rozkoší věšel a střílel vlastní důstojníky a vojáky například za to, že vyjednávali s povstalci nebo spojeneckými armádami. A co se týkalo mnoha obyvatel Sudet, sudetští Němci se zároveň, a hlavně Rusů báli, ale zároveň, pokud to šlo, je bez milosti vraždili. Zajímavě to popisuje Mgr. Kábová Vladimíra na Odkaz .

„Národnostní nesnášenlivost pak měla velmi úrodnou půdu v Sudetendeutsche Partei, v jejímž čele stál Konrád Henlein, ašský učitel tělocviku.

V druhé polovině dubna 1945 americké vojsko postupovalo ze západu k našim hranicím. V Německu už jim nebyl kladen téměř žádný odpor, a tak dne 18. 4. 1945, těsně po poledni, stanul předvoj americké armády na výšině u vesničky Ebmath, těsně u hranic, a překročil tak státní hranici v ašském výběžku jako první. Byli to vojáci 1. pěší divize pod velením generálmajora Clifta Andruse.

Autorem fotografie je s největší pravděpodobností James Ryan. Boje o Cheb byly krvavé, jak popisuje i kronika města. Cheb byl ostřelován a letadla shazovala letáky s výzvami v němčině, aby se město vzdalo. Následovalo těžké bombardování. Obrázky přivezl do Chebu tajemník ambasády USA pan Murphy.

Cheb byl německou stranou prohlášen za opěrný bod – pevnost, kterou je každý povinen bránit. Obranu města tvořila minová pole a záseky na silnici v linii Svatý Kříž (Heiligenkreuz, dnes zaniklá obec) – Wies (dnes zaniklá obec) – Starý Hrozňatov (Alt Kinsberg, dnes součást Chebu). V domobraně byli muži starší 50 let, mladí chlapci z Hitlerjugend a údajně asi jen tisíc německých vojáků. Jednotky SS se z města postupně stáhly. 26. duben 1945 se tedy slaví jako den osvobození našeho města Chebu. Boje ale pokračovaly. Kapitulaci německých vojsk shromážděných kolem Chebu Konrád Henlein tvrdě odmítal. Konrád Henlein se ještě 28. dubna pokusil s jednotkami SS o dobytí města. Mělo se bojovat do posledního muže. I přes silný útok byli jeho vojáci u Podhradu poraženi. Američtí vojáci se sice stali oficiálně vítězi, ale stále naráželi na odpor jedinců, kteří porážku neakceptovali. Boje v okolí Chebu, včetně letiště, trvaly čtyři dny a vyžádaly si údajně životy 71 amerických a 200 německých vojáků. Podle líčení chebského kronikáře vlály celý květen na domech bílé vlajky. Chebské nádraží a přilehlé továrny, o které se hlavně bojovalo, byly prakticky zničeny.

Postoje Němců typicky ukazuje, že tzv. říšští Němci (žijící na klasickém území Německa – německý národní stát, který existoval od sjednocení Německa v roce 1871 do „Anschlussu“, tedy připojení Rakouska 12. března 1938 k nacistickému Německu) už v této chvíli prakticky nebojovali, zatímco Henleinem zfanatizovaní sudetští Němci toho zřejmě neměli dost.

V jedné vesnici v Krušných horách (jméno si nechám pro sebe, ta vesnice stále existuje, i když s jinými obyvateli, ale žijí tam i potomci sudetských Němců) zavraždili místní nacisté – vesničané svého souseda. Do vesnice se vrátil z koncentračního tábora, krátce před koncem války, jeden z rodáků. Němci ke konci války z některých koncentráků pouštěli vybrané německé vězně anebo dokonce, například v Mauthausenu, vězně rekrutovali do jednotek SS. Dotyčný vesničan, nevím, za co byl odsouzen do koncentráku, když se do vesnice vrátil a blížila se fronta, veřejně radil svým soukmenovcům, aby proti Rusům bojovali, ale jestliže přijdou Američané, aby se vzdali. Místní sudetoněmečtí obyvatelé jej za tuto „zrádnou radu“ oběsili na nejbližším stromě.

11. září 1944 se nad Krušnými horami, na pomezí česko-německých hranic, střetla formace letounů B-17G Flying Fortress od 100. bombardovací skupiny (“The Bloody Hundredth“), 3. bombardovací divize, doprovázená stíhacími P-51 Mustang od 55. a 339. stíhací skupiny 8. USAAF s formací německých záchytných stíhačů Me 109 a FW 190 od II. (Sturm) a III. Gruppe Jagdgeschwader 4. Vsadím 1000 korun oproti koruně, že 99,9 % obyvatel ČR o této velké letecké bitvě nic neví. A jak jsem zjistil, je mimořádně těžké najít dokumenty o tom, že velká část sestřelených spojeneckých pilotů byla po seskoku padákem a dopadu na zem zlynčována místním sudetoněmeckým obyvatelstvem. Mnohem detailnější informace o průběhu bitvy je možno získat buď přímo v expozici Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím v Kovářské, nebo v publikaci „Černé pondělí nad Krušnohořím“, vydané muzeem již v pátém vydání (2005; první vydání 1994). viz též Odkaz . Boje trvaly 11. září 1944 jen několik minut. V této separátní bitvě bylo sestřeleno více než padesát letounů a téměř osmdesát letců ze 100th Bomb Group, Jagdgeschwader 4 a 55th Fighter Group přišlo o život. Dneska jsme už tak „ochočení“, že nikde nenajdete informace o tom, jak na mnoha místech místní Němci spojenecké letce po dopadu na zem doslova zlynčovali za pomocí seker, vidlí a dalšího nářadí. Já si ještě pamatuji, když v restauraci v Mědníku, kde byla do roku 1990 velká sudetoněmecká menšina, se o tom běžně hovořilo. Kdo to udělal, kde se to stalo atd. Po srpnu 1968 většina místních Němců usoudila, že to tady fakt už nemá cenu, a odstěhovali se do Západního Německa.

Dne 24. 3. 2012 byl odhalen pomník na městském hřbitově v Mostě čtyřem zastřeleným letcům, kteří byli zastřeleni na neznámém místě (?) a zde byli zpopelněni. V obci Perštejn je památník zpopelněni. V P-51 Mustang. Stíhačku 43-24898 Mildred pilotoval 22letý George F. Wilson. Dále dne 24. 3. 2012 byl odhalen pomník na městském hřbitově v Mostě čtyřem zastřeleným letcům, kteří byli zastřeleni (?) na neznámém místě a zde byli zpopelněni.
Nebo co takhle vzpomenout, že mezi Karlovými Vary a městem Falkenau, dnes Sokolov, městysem Zwodau, dnes Svatava, byl roce 1943 na okraji městečka zřízen ženský koncentrační tábor jako satelitní koncentrák pro Ravensbrück. Ženy musely v koncentračním táboře, opuštěné přádelně Ignaze Schmiegera, vyrábět cívky, spínače a měřicí přístroje pro továrnu na letecké zařízení Hakenfelde – dceřinou společnost Siemens. Kasárenský tábor je oplocen a cesta k továrně je také oplocená.

Stejně jako pět dalších poboček koncentračního tábora Ravensbrück byl 1. září 1944 kompletně podřízen velení koncentračního tábora Flossenbürg. České prameny uvádějí:

„Odhaduje se, že koncentračním táborem Svatava (Zwodau) prošlo asi 10 000 žen. Byly zde vězněny především ženy, které se zúčastnily odbojové činnosti, velmi mnoho Francouzek, Polek, Rusek, Ukrajinek, několik Maďarek, Jugoslávek, Italek, Řekyň, Lotyšek, Litevek, a dokonce i Španělky. Byly zde i Němky, které se provinily proti nacistickému Německu, ale i ženy uvězněné z rasových důvodů, Židovky nebo Cikánky.

Počet mrtvých vězenkyň není znám. Velká část jich byla pohřbena na hřbitově v Kalových Varech. V dubnu 1945 přichází v rámci evakuačních pochodů několik tisíc žen z jiných satelitních táborů. Z nich umírá neznámý počet, odhadují se stovky žen. Šílenství té doby dokumentuje skutečnost, že

20. dubna 1945 je tábor vyklizen. Vězenkyně jsou vyhnány na pochod smrti, ale už není kam utéct. 25 dozorců SS, 21 dozorkyň SS je bezcílně vede krajinou a ty co nestačí, vraždí. Po třídenním pochodu SS ženám nařizuje vrátit se do již z velké části zničeného tábora. 7. května 1945 jsou zde ženy osvobozeny americkými jednotkami.“

Přeživší vězeňkyně paní Dianezetti vypověděla: S židovským transportem, 15. 3. 1945, který se dostal do Zwodau jak vlakem, tak pěšky, měly vězeňkyně značnou práci. Musely pohřbívat mrtvé Židovky a pečovat o ty, které přežívaly. Byly silně zavšivené, vši byly zažrány pod kůží, byly velmi vyhladovělé, některé doslova kost a kůže. Některé prosily o koupel. Tu jsme jim poskytly, ale přišly dozorkyně SS a vyhnaly je z koupelny. Bosé a nahé (v zimě!!) je hnaly na appelplatz.

Američané se po osvobození o vězenkyně postarali. O ty, co přežily. Ty, co byly mrtvé nechali odvézt na karlovarský hřbitov a pohřbít. A tu práci museli chodit dělat němečtí obyvatelé Nové Role (Neurohlau), kde byl za války také koncentrák, a to v místní porcelánce. Když byl koncentrák po útěku SS „uklizen“, nařídila americká a potom sovětská správa, aby občané Nové Role chodili pešky cca 8 km odstraňovat rozvaliny po bombardování a bojích v Karlových Varech a také pohřbívat mrtvé z KZ Zwodau. Pamatuji si, jak si na to, jako na strašnou surovost od Čechů (?) stěžovaly, a to nejen když jsem byl ve Staré Roli na prázdninách u tety, ale i po roce 1989, když jsem tam sbíral historické materiály. Přesně podle hesla, které používají i naši „hledači českých vin“. Co bylo do 9. května 1945, to bylo v pořádku, vraždy, koncentráky, ale hned potom, už všechno bylo jen české násilí.

Václav Vlk st.

Pokračování zítra